Michaela patří k ženám vzbuzujícím respekt. Její pohled je ostražitý a oči lehce pichlavé. Tvář má jemnou a úzkou, rty často pevně semknuté. Přesto, když se pousměje, působí zvláštně křehkým dojmem.
Foto:Shutterstock
Vedle mámy vždy působil téměř nepatřičně
Rodina, ze které Michaela (34) pochází, se v jejích osmi letech rozpadla. Příčinou byl nesoulad mezi rodiči, který se časem stupňoval. „Máma dodnes platí za veselou bytost rozdávající úsměv, táta vedle ní vždycky působil jako naštvaný bručoun. Jeho sarkasmus býval ukázkový a celkové osobní nastavení působilo vedle mojí mámy až nepatřičně. Vlastně nikdy nikdo zcela nepochopil, proč se ti dva brali, a jak spolu mohli víc jak devět let vydržet,“ vzpomíná dnes čtyřiatřicetiletá Michaela.
Rodiče se sice rozvedli, ale vycházeli spolu v rámci možností dobře. Otec posílal alimenty dle dohody, vždy včas. Dceru si brával každý druhý víkend a zčásti o prázdninách přesně dle soudního rozhodnutí. A ačkoli se tomu mnozí divili, Michaela k němu vždy jezdila ráda, téměř s nadšením. „Táta mě uklidňoval. Jeho život býval spořádaný, věci ležely na svém místě, jedlo se v přesný čas… Jeho fungování mi zkrátka vyhovovalo, a i povahově jsme se dost potkávali. A přestože ho ostatní často označovali za cynika, mně se jeho hlášky líbily a postupem času mi i dávaly smysl.,“ vzpomíná Michaela. „Naopak u mámy bývalo vše vzhůru nohama. Žila v chaosu, který mnozí označovali za roztomilý, já jsem nicméně vždycky preferovala řád.“
Do kolektivu jsem nikdy nezapadla
Když Michaela dostudovala, našla si práci i přítele. Po necelém roce chození se vzali, ale manželství šťastné nebylo. „Petr si snad víc rozuměl s mou mámou, než se mnou. Byl veselý a milý, ale na můj vkus příliš nepořádný a nespolehlivý. Zpočátku mi jeho přátelská povaha imponovala, dokázala jsem se vedle něj trochu uvolnit. Jeho naopak fascinovala má akurátnost. Na spokojené manželství to ale nestačilo,“ smutně se usmívá Michaela. Rozvod šel snadno, protože mladý pár neměl žádný společný majetek ani děti.
Michaela začala žít sama v pronajatém bytě, chodila do práce, ale ani tam to stále nebylo ono. „Nevím, snad jsem dosud vždycky měla smůlu na lidi. Vystřídala jsem několik míst, ale do kolektivu jsem nějak nezapadala. Vadilo mi, jak jsou ostatní upovídaní, nezodpovědní… Jak řeší osobní věci, poflakují se, zatímco práce stojí. Nakonec se ale vždy všechno obrátilo proti mně a já už párkrát byla označena za tu, co se s nikým nesnese,“ vypráví Michaela.
Foto:Shutterstock
Ze svých vrstevnic mívám kopřivku
Dnes je Michaela nezaměstnaná, a přestože svou kvalifikací splňuje požadavky na řadu pracovních pozic, obvykle jí po pohovoru oznámí, že vybrali jiného kandidáta. „Já nevím. Na pohovorech jsem svá a říkám věci na rovinu. Nehraji divadlo a neumím se přetvařovat. Pokud mi je někdo nesympatický, pak to dotyčný zkrátka pozná. A je pravda, že málokdy potkám sympatického člověka,“ zamýšlí se Michaela.
„V tomhle mi nejlépe rozumí táta. Povahově jsem z velké části po něm. Naopak máma ze mě šílí, tvrdí, že se s nikým nesnesu. Že mám komplet tátovy geny. A opakovaně má tendence někam mě tlačit, předělávat, a co je nejhorší – seznamovat mě. Nechci skončit jako stará zapšklá ženská s bytem plným koček. Toužím pracovat a mít normální rodinu a život. Ale mám dojem, jako bych byla z jiné planety. Lidi okolo jsou divní, jinak nastavení. Já, ačkoli tomu věkově neodpovídám, jsem nejspíš ze staré školy. Korektní, pracovitá, ale upřímná. A ze svých vrstevnic, co nosí minisukně a halenky aspoň o dvě čísla menší, mívám kopřivku,“ uzavírá Michaela.
Čtěte také:
- Manželka se mi zprotivila vynucováním si sexu, dnes už s ní nedokážu spát, svěřuje se Milan (46)
- Kdy končí zamilovanost? Většinou po půl roce. Láska tím ale nemizí, tvrdí odborníci
Zdroj: Příběh čtenářky, zpracovala autorka článku
Nový komentář
Komentáře
Hrozný, takovýho člověka bych za kolegu v práci nechtěla. Já mám ráda přátelské prostředí.
Pokud nesleví ze svých nároků bude bez práce i partnera. Ono mít v pracovním kolektivu někoho jako je ona není žádná výhra.
Myslím, že slečna je nadčlověk
Mno, když čtu takovéhle věci, tak mě napadá, že tento stát je až hanba sociální, a že se vyhazují peníze, které potom někde zákonitě chybí. Slečna je vzdělaná, bezdětná, zdravá a nezaměstnaná. Nic ji nenutí poněkud slevit z jejích nároků, a naznat, že nějak se uživit musí. A přehodnotit její přístup ke zbytku lidstva. Patrně jí stačí podpora v nezaměstnanosti na pohodlný život, a to je špatně. Podpora by měla být na to, aby člověk neumřel hlady pod mostem, ale rozhodně by neměla být tak velká, aby si slečna mohla dovolit se ofrňovat u pohovorů, že jí někdo není sympatický. Že ji dosud nenapadlo, že pokud jsou všichni kolem nějací divní, že by asi měla hledat chybu u sebe? Ne, není "ze staré školy", je patrně přesně tak protivná a nesnášenlivá, jak si to myslí každý, kdo s ní musí komunikovat.
Do své firmy bych ji taky nevzala, a za kolegyni ji nechtěla. Je mi totiž nesympatická. 
Může být stokrát korektní a pracovitá, ale jestli všechny kolem sebe vychovává a hlavně náležitě jimi pohrdá, což dává najevo sarkasmem zděděným po tatínkovi, no, s kyticí ji nikde vítat nebudou. 
Nemá slečna Aspergera nebo něco podobného? Píše, že vystudovala, tak předpokládám, že VŠ, copak se nenaučila být trochu taktní? Když jí nebyl sympatický profesor u zkoušky, řekla, ten mi není sympatický, nic neřeknu? Mohla by uznat, že když jí je sympatický málokdo, není to jeho vina a ne jak rozmazlené malé děcko, ty se mi nelíbíš, běž pryč. Jsem ráda, že jsme s kolegyněmi podobné nátury.
Život v sociální skupině vyžaduje také nějaké sociální dovednosti. Je normální, nemít rád žoviálnost a chaos, já to třeba také nesnáším, takové ty kancelářské kamarádíčky. Ale dávat na pohovoru najevo, že je mi někdo nesympatický, ideálně třeba HR osoba, hehe, to hraničí se stupiditou. :) Je rozdíl být upřímný a být úplný asociální trotl. A jen tak na okraj, zná paní redaktorka význam slov "sarkasmus" a "cynik"? V článku je to stavění jako pozitiva. Dítě, sakrasmus bývá i vtipný, ale všeho moc škodí. Být cynický je všechno, jenom ne pozitivní vlastnost. Takže já místě Michaely bych začala tím, že přestanu vidět ve svém otci absolutního boha, a poučím se z jeho chyb. Dále bych se na jejím místě naučila aspoň někdy mít neutrální výraz a ne "když je mi někdo nesympatický, tak to také pozná". Ono být nezaměstnaný roky jenom kvůli tomu, že je protivná a má pocit, že jsou všichni úplně mimo, jen ona je hvězda, není zrovna výhra v loterii.