Barbora (52) se rozvedla, když byly děti ještě malé. Starší Veronice bylo pět, mladší Viktorce dva. I přes několik známostí nakonec zůstala sama, přestože hledání toho pravého dosud nevzdala. Teď má ale docela jiné starosti než přemýšlet o tom, zda jít s tím či oním na rande.

da.jpg
Foto: Shutterstock

Holčičí tým

„S oběma dcerami jsme vždycky dobře vycházely. Byly jsme takový holčičí tým. I pubertou prošly celkem bez problémů – ačkoli mladší Viki z ní ještě tak docela venku není. V každém případě se s ní dá v pohodě domluvit, a co si řekneme, to platí,“ vypráví Barbora. Obě děvčata dobře zvládala i matčiny známosti. „Holky mi fandily, nechtěly, abych tady nakonec zůstala sama. Já mám ale na chlapy nejspíš smůlu, protože ani s Josefem, ani s Karlem to nakonec nevyšlo. S prvním jsme pod jednou střechou vydržely dva roky, s druhým tři a půl. Pak se ale vždycky něco pokazilo a my zase osiřely,“ vzpomíná. Žádné z nich to ale nevadilo.

„Když bylo Veronice devatenáct, potkala Pavla. Byla to láska na první pohled. Fandila jsem jim, Pavel byl o pět let starší sympaťák, který se uměl chovat. Na nic si nehrál a z mého pohledu se ostatním mladíkům jeho věku vůbec nepodobal. Sice mě trochu dostalo, když se Veronika rozhodla odstěhovat do Prahy a pronajmout si spolu s Pavlem byt, ale přála jsem jim štěstí. Jediné, čeho jsem se trochu obávala, bylo, aby to neuspěchali,“ usmívá se Barbora.

Prý jsem ji měla varovat

Po roce a půl soužití s Pavlem začala mít Veronika drobné zdravotní problémy. Zpočátku nenápadné, proto jim nepřikládala zvláštní význam. Vyšší únavu omlouvala momentálním vytížením v práci, noční pocení hormonální nevyrovnaností. Pavel o ni pečoval, jak mohl, ale Veroničin stav se dlouhodobě nelepšil. „K lékaři jít nechtěla, tvrdila, že vlastně nemá pořádně s čím. Zimomřivost a únavu brala jako dočasný stav, bolest v krku přisuzovala nachlazení. Pavel, který působí jako fyzioterapeut, ji ale nakonec přesvědčil, aby se podrobila důkladnému vyšetření v nemocnici, kde pracoval. Výsledek byl zdrcující,“ říká Barbora tiše. „Rakovina štítné žlázy.“

Od té doby se Veronika začala chovat jinak. Komunikaci s matkou omezila na minimum. A pokud se viděly, zdravotnímu tématu se striktně vyhýbala. „Neodpovídala ani na zprávy, jen mi jednou stručně napsala, ať se jí na její zdraví už nevyptávám. Vím, že z toho částečně viní mě, protože jsme v rodině tento druh rakoviny měli a já jí o tom neřekla. Přesněji řečeno měla ji sestra jejího otce, tedy Veroničina teta, což mi úplně vypadlo z hlavy. A i kdybych si vzpomněla, k čemu by to bylo? Verunka si ale nejspíš myslí, že jsem ji měla varovat včas a v době, kdy začala být jenom víc unavená.“  

Nevím, jak k ní najít cestu

Barbora se všemožně snaží být své dceři oporou, ta ji ale stále odmítá. „Díky covidu jsou termíny operací složitější než dřív. Veronika na něj čekala od léta. Hlídali ji a sledovali vývoj, ale moc toho stejně nevím. Ani na Vánoce mě dcera nechtěla vidět, skoro všechny informace mám od Pavla a Viktorky,“ říká smutně. „Vím jen, že v polovině ledna operace konečně proběhne, už má termín,“ doplňuje. „Jsem nešťastná. Bojím se o svou dceru, a zároveň mě strašně bolí i její chování. Stáhla se přede mnou do ulity a já nevím, jak k ní najít cestu. Nejsem si vědoma žádného pochybení,“ uzavírá Barbora nešťastně.

Čtěte také:

Reklama