Tímto nelichotivým titulem mě poctil můj manžel navzdory dvaceti letům, kdy mu údajně chutnalo. Alespoň si nikdy nestěžoval. Bezmála dvacet let jsem vařila ty nenáviděné teplé večeře (více ZDE), dvacet let jsem se stavěla k plotně s kypícími knedlíky a bublajícími omáčkami, abych si s vděčností domácí puťky vyslechla větu: „Dík, bylo to dobré“. Nebo také: „Dík, bylo to dobré, ale už to víckrát nevař."
To bylo v době, kdy jsem se snažila najít si v té dennodenní rutině nějaké zalíbení, zpestřit jídelníček a rozšířit repertoár o specialitky typu podžárka s jablky nebo vepřová a la kančí. 
Přesto mi zůstal cejch jogurtové kuchařky a už se za něj nezlobím. Beru to smířlivě jako termín pro ženu, pro kterou není příprava, ba ani konzumace jídla na prvním místě hodnotového žebříčku, která není gurmánem a vaří jenom z povinnosti. S tím už asi nic nenadělám. Je mi to líto, ale neměla jsem tu vášeň pro vaření ani po kom zdědit. Moje maminka na tom byla stejně. Vařila, protože takový je úděl ženy, protože jíst se musí, ale nikdy v tom nenacházela zvláštní zalíbení. To samé její matka, moje babička. Ačkoliv mi u ní vždycky chutnalo a její lívance, vdolky, škubánky a kulajdy byly pro mě nezapomenutelné, časem jsem se překvapivě dovídala, že vlastně vůbec neuměla vařit.
Když se nad tím tak zamyslím, může být někdo dobrým kuchařem, když ho vaření nebaví? Nebo naopak - může být zárukou skvělého kulinářského výsledku jenom to, že je vaření vaším koníčkem?
Třeba muži většinou dobře vaří a já mám pro to vysvětlení. Jednak rádi jedí, rádi improvizují, mají fantazii, vaří jenom, když na to mají čas, chuť a náladu a nemusí po sobě uklízet. Znáte to možná samy. Čas od času se muž „obětuje“ a uvaří. Bývá to obvykle v případech, kdy čekáte návštěvu. Nadělá hromady nádobí, na podlaze by se uživilo stádo podsvinčat, ale on sklidí úspěch, všichni se olizují až za ušima a chválu o jeho kuchařském umění šíří po světě. Zatímco vy dva dny likvidujete spoušť a ještě jste za neschopnou hostitelku. 
A vůbec, kde je řečeno, že by měla v rodině vařit výhradně žena? Jedna moje kamarádka se mi svěřila, že s radostí přenechala vládu nad kuchyní svému manželovi. Prozíravá žena. Nemusí se stresovat, co uvařit, kdy uvařit, kolik toho uvařit a hlavně neví, co je to mít doma chlapa zuřivého hlady.
Jiná zas s úspěchem živí svou rodinu výhradně mraženými polotovary, koupenou pizzou nebo čínou, k večeři se čas o času něco namaže a svět se také nezboří. Svůj ušetřený čas tak může věnovat něčemu řekněme smysluplnějšímu.
A jak jste na tom s vařením vy, milé ženy-in?
Baví vás vaření, nebo ho berete jako nutné zlo?
Kde jste se naučila vařit?
Pamatujete na školní kurzy vaření?
Vzala jste si z nich něco?
Máte nějaký oblíbený recept?
Používáte polotovary?
Vzpomínáte na své první uvařené jídlo?
Považujete se za dobrou kuchařku?
Máte nějakou příhodu okolo vaření?
Napište nám, pošlete třeba nějaký recept a my vám pošleme dárek.
Nový komentář
Komentáře
Co se týče vaření a chlapa - vyhrála jsem to
od svých osmnácti po mně pořád chlapi chtěli domácí puťku se znalostmi Rettigové, ideálně k snídani čerstvě upečené domácí rohlíky, k obědu hutnou polévku, svíčkovou a moučník a k večeři něco menšího, jako třeba řízek... a teď NEMUSÍM.
Když máme na něco hodně chuť, tak jednou za čas restaurace, doma jen rychlá jednoduchá jídla, ev. polotovary, mrazák a to rozhodně ne denně.
Co můžeme po kilech jsou sýry a celozrnné bagety, takže to u nás vede.
Ach jo, co bych za to dala, kdybych nemusela vařit.Po 27 letech manželství toho mám plné kecky, zvlášť, když jsou všichni včetně mě mlsní a stále mají na něco chuť. Nechápu,jak může ženskou, která vaří denně tohle bavit,prostě to dělám, protože musím.Manžel mi občas pomůže něco nakrájet,ale uvařil asi třikrát za život,ale musím říct, že moc dobře.
Meander: Já mám ty tendence taky, ale k uspokojení všeobecných potřeb radši chlapa do kuchyně nepouštím. On se tam až tak nehrne a když už se excituje, tak mi akorát přeskládá nádobí. Kdepak, u nás vařím já a necpu se zas do jiných věcí
Tobbi: Teď jsem se chytla za nos.
Já takhle blbě terorizuju svého chlapa, když se pokouší vařit. On to umí, ale jsem samosebou mnohem lepší kuchařka 
a všechno umím líp, takže jsem na něj někdy pěkně nepříjemná. 
Ououou. Stydím. 
Tobbi: To vůbec neřeš, osoba vařící si toho většinou ani nevšimne. Jediný, na co nesmíš zapomenout, je pochválit jídlo :D
sanvean: Jasně. Každýmu to, co mu vyhovuje.
Já u toho vaření snad nepřekážím, ale ve finále i moje pomoc působí rušivě, protože ten, kdo vaří, má obvykle nějakou představu, na jak velké kostičky to chce atd. Já většinou uklízím nákup nebo rovnám nádobí do myčky. Ale úplně odejít z kuchyně je mi tak nějak trapné
Tobbi: U nás jde jeden (já) dělat jídlo a druhý třeba nacpat hadry do pračky, nebo uklízí nákup, nebo pracuje..on pak zase uklidí nádobí po obědě...mně spíš u vaření jeho pomoc překáží, než pomáhá :))
Ale i když nevařím, vždycky pomáhám. Vykonávám pomocné práce typu "oškrábej", "nakrájej", "oloupej"... Nedovedu si moc představit, jak to funguje ve vztazích, kde to tak není. To přijedete z nákupu a jeden jde dělat jídlo a druhý svoje věci a vrátí se, až když je hotovo?
kareta:
phoebe24: zato ten kečup je domácí z babiččiných rajčat
Zeleninu a ovoce nezmiňuju, protože jsou samozřejmě pořád k dispozici.
Vařím ráda, ale musím na to mít čas, takže většinou hlavně o víkendu, přes týden jak kdy. Snažím se vařit do zásoby, hotová jídla zmrazuju, aby bylo co jíst přes týden. Ale kolikrát taky stačí k večeři obloženej chleba nebo studená mísa (salámy, sýry a zelenina). Začínala jsem už jako dítě, tak kolem 11 let - vzpomínám si na míchaný vajíčka, pudinky, máslový čokoládový krém, kterým jsem spojila dětské piškoty když byli rodiče na návštěvě a po návratu na ně čekal můj výtvor, později to byly různé polévky, pečené kuře, vepřo-knedlo-zelo, i když knedlíky byly z pytlíku, domácí dělám až poslední roky. Na gymplu jsem se pustila do pečení, takže jsem měla období, kdy jsem rodině pekla buchty. Byla jsem nejstarší dcera a máma byla ráda, když jsem pro rodinu uvařila, nebo aspoň jsem jí pomáhala, aby bylo rychleji uvařeno. Vzpomínám si, jak nám jednou se sestrou bouchnul papiňák, rozbil se ten ventil a omáčka stříkala až na strop a pak jsem to drhla hadrem a ani to nebylo moc poznat - rozhodně jsem byla ještě nezletilá, protože sestra byla ještě menší než já.
kareta: špagety z mikrovlnky a kydnutý kečup.....fakt zírám, co si člověk vybaví pod pojmy "kuchařka" a "teplá večeře" - teda nic ve zlém, ale moje děti by si místo podobného menu raději namazali ten chleba a nakrájeli k tomu hrst zeleniny....
-Baví mě to, když je to jen občas, tak jednou do týdne. Každý den mě to nebaví...
a jinak sama podle receptů.
-Něco jsem pochytila od mamky
-Nic takového jsme neměli. Jednou nám to slibovali na základce v rámci rodinné výchovy (nebo jak se to jmenovalo), ale skončilo to hned první hodinu prohlídkou kuchyňky
-...
-Jeden jediný? Asi ne. ale mám moc ráda kuře na jablkách se smetanou
-Někdy ano.
-Ano, to už je hodně dávno. Pod dozorem jsem uvařila jednuduchou bramboračku
-Spíš průměrnou. Ale mně moje jídla chutnají
-Nevzpomínám si na žádnou veselou histroku z natáčení
ještě jsem zapomněla na nejoblíbenější jídlo: perkelt
Vařím moc ráda, je to pro mě relax. Nejradši experimentuju - dneska jsem obědvala "humus"
, akorát místo cizrny jsem rozmixovala červenou čočku. Ochuceno olivovým olejem, limetou, kmínem, česnekem, sezamem, feferonkou, solí, pepřem, namazané v tlusté vrstvě na tenké žitné krajíčky, na to zelený salát - MŇAM!
Akorát drahý nechápe, proč při vaření vždycky vyrobím takový bordel..to k tomu prostě patří :)
Jo a teplé večeře doma nevedem. Pouze výjimečně. Nežijem pro jídlo i když nás jídlo baví.
Vaření je pro mě koníček a velká zábava. Jsou to tátovy geny. Tatínek je profík, ačkoliv se tím už neživí a vařit mě naučil. Se všemi nešvary, kterými prý chlapské vaření trpí. Po mně je v kuchyni taky potopa. Jenže já si to po sobě uklidím. Táta taky. Oba jsme s tatínkem štíhlí. Každý ulítáváme jinde. Taťka je spíš klasik, já kupuju biopotraviny a bílý cukr nebo bílou mouku u mne doma nenajdete. Manžel velký sportovec, zjistil, že mu to dělá dobře a tak se rád vzdal dříve milovaných bůčků a knedlíků (no, občas, nejsme ortodoxní). Experimenty v kuchyni s kořením, různými druhy zeleniny a mas mě prostě úžasně baví. Hlavně když to má kdo zbaštit.
Téma vaření - beru vaše otázky popořádku a odpovídám: Vaření jako nutné zlo moc nemůžu brát, protože musím vařit denně, naučila jsem se vařit životem - po tom, co jsem se vdala jsem postupně své znalosti zdokonalovala, ale někdy jsem si říkala i chudák manžel. Školní kurzy vaření - to je pro mne moc hezkých vzpomínek a srandy, ale také mne mnohé naučily. Oblíbených receptů používám víc a vždy záleží na nladě a chuti celé rodiny. Polotovary nepoužívám nikdy - jsem pro klasickou domácí kuchyni. Při vzpomínce na moje jedno z prvních jídel se vždy baví celá rodina, protože to byla rajská omáčka, kterou jsem uvařila a za stálého míchání úspěšně vylila do záchodu. To, zda jsem dobrá kuchařka musí hodnotit moji strávníci, ale dnes již mnohokrát slyším, že to bylo moc dobré a zbytky se u nás moc nevyskytují.
Zdravím všechny kuchařinky a ty, co se začínají učit jako kdysi já.
Vaření beru jako nutnost, nebaví mě. Ráda udělám něco dobrého a pak si to ráda sním, ale nepovažuji se za dobrou kuchařku. Nemám velký repertoár jídel a neumím, resp. bojím se improvizovat - bez receptu neuvařím nic. Co se naučím uvařit, to už nezkazím a dělám to dobře, ale opravdu dobrá kuchařka ze mě už asi nikdy nebude. Nu což, zas mám jiné přednosti...
Co je jogurtová kuchařka?