Tedy dobrá, k tomu mému osmému divu… tátovi.
Patřím k těm šťastným, co měli krásné dětství, vcelku bezproblémově přebité „telecí“ roky a teď už mám jakous část dospělosti za sebou a přitom všem při nás stáli oba mí rodiče.
S tátou mám spojenou spoustu vzpomínek: společné hřibaření, lezení po horách, včelaření, rodinné dovolené, ale i práce kolem hospodářství u babičky, večerní povídání pohádek… nebo kupříkladu, když naši stavěli a já jsem taťkovi ve svých 5 letech vydržela do půlnoci vehementně pomáhat při obkládání schodů do sklepa do prádelny, a když jsme skončili, tak jsme společně mamce zpívali: „My dva zedníci jdeme k vám, účet za schody neseme vám, ten účet bude tuze velký, jako ty schody do prádelky.“
Pravda, v telecích letech jsem jako každý měla svou hlavu, ale vždycky se to obešlo bez křiku nebo ruční výměny názorů, táta většinu debat ukončil: „Jsi drzá jak štěnice,“ a to bylo něco jako indiánské „hawk“ = domluvil jsem.

Když tak přemýšlím, přece jen jsme jednou se sestrou výprask dostaly, to nám bylo tak osm, měly jsme zakázáno chodit samy k přehradě, od které jsme kousek bydleli, samozřejmě jsme tam tajně byly skoro pořád. Když se jednou taťka vracel z práce, tak nás z autobusu zahlídnul. Jakmile jsme dorazily domů, bez diskuse jsme dostaly páskem na zadek pořádnou výplatu.
Když jsem se začala ohlížet po klucích, nebo oni po mně, vždycky říkal, že mi do výběru mluvit nebude, ať si žijeme podle svého, jen v jednom případě by se mezi nás stavěl, a to, kdyby mě ten můj bil. Byl pak ohromně pyšný a dojatý, když mě vedl k oltáři a pár let na to první setkání s vnučkou v porodnici neskrývaně obrečel.
Můj manžel má s taťkou mnoho společného a jsem moc ráda, že si ti dva rozumí (zvláště proto, že manžel už 12 let tátu nemá). Dokonce od něj přezval i tu repliku o drzé štěnici :-).

Pohodový den
Japina

Milá Japino,
je milé, že tu máme takhle příjemný příklad toho, že si ženy vybírají partnery podle svého otce. Pozdravujte tátu i manžela, jsou to evidentně skvělí chlapi.

Reklama