První výstava koček: Vypadala jsem jako blbec!

Byla jsem jen na jedné jediné výstavě. Jako divák. Byla to výstava holubů a králíků. Bylo mi deset. Tentokrát mě čekala výstava koček.

Není nad výtečnou organizaci

První výstavu, na které bych mohla uchovnit své dvě ze tří milovaných slečen, jsem prošvihla díky pracovnímu vytížení.

Druhou jsem prošvihla kvůli vlastní blbosti, protože jsem si spletla data.

Třetí jsem již prohospodařit nemínila.

Hlavně i proto, že nemohu bez oficialit okolo uchovnění opatřit svým, již několikrát za sebou velice potřebným dámám, patřičného ženicha.

Při každé "potřebě" mi navíc dámy zřetelně zhubly.

Díky velmi ochotným radám čtenářky DanyD jsem alespoň věděla, kde která výstava je a základ všeho, co potřebuji.

Díky paní Venclíkové z organizačního výboru, která mi vytrvale brala telefon i ve chvíli, kdy plela fazole, jsem nakonec zdárně poslala a hlavně vyplnila i přihlášky. Formuláře totiž nejsou mou silnou stránkou. Jakmile vidím víc než dvě kolonky, dělá se mi nevolno.

Kdyby jen packa!

Tři dny před výstavou se Freye udělalo velmi špatně. S hrůzou jsem večer burcovala rumburského veterináře. Byl ochotný jít do ordinace po ordinačních hodinách. Toho si už nechám.

Když už tam jedu, řekla jsem si, nechám oběma vyšetřit i krevní skupinu. Vzpomněla jsem si, jak mi to Dana říkala. Vzala jsem tedy na vyšetření i Selenu.

Byla jsem ráda a ochotně zaplatila za ultrazvuk břicha Freyi i za profesionální odběr krve u Seleny.

Naštěstí to nic nebylo. "No vidíš beruško, nic to nebylo, jen asi nějaká momentální nevolnost, nebo jsi slupla něco, co jsi neměla. Máš jen oholené bříško," chlácholila jsem vystresovanou kočku.

OHOLENÉ BŘÍŠKO!!

Vzpomněla jsem si na další slova Dany. "Někteří posuzovatelé mívají problém, když má kočka oholenou packu po odběru." No bezva.

Výstava 8. 8. 2009 ve Stříbře

S kočkou s oholeným břichem a packou, kočkou s oholenou packou a s dcerou Pavlínou jsme vyrazily ve čtyři hodiny ráno zhruba 250 km z Varnsdorfu do Stříbra.

Nutno dodat, že díky invenrůře v hospodě "Matyldě" jsme se do postele dostaly ve dvě, takže jsme spaly necelé dvě hodiny.

Rodokmeny, očkovací průkazy, jídlo, kočkolit, bedýnku a pamlsky jsem chytře sbalila ještě v noci.

Byla jsem nastydlá. Na noc jsem si tedy do postele vzala Radkovy ponožky. Nevadilo mi, že byla každá jiná. Neměly splnit estetický, ale pouze praktický účel.

Vstávat v půl čtvrté ráno je v mém případě srovnateloné s vraždou. Zcela nesvéprávná jsem si blahořečila, že teď už sbalim jen ty kočky.

Přátelsky mi podrápaly ruce.

Naštěstí jsme při jízdě nemohly klimbat, což by vadilo zvláště s ohledem na nutnost řídit auto, protože kočky v domnění, že jedou zase na veterinu, celou cestu vytrvale řvaly.

Druhou doleva!

"Kulturní dům musím najít, to nebude problém," říkala jsem si po cestě, maje nastudovanou jen cestu do Stříbra.

Poté, co jsem ve zmíněném městě šestkrát zoufale objela náměstí, zastavila mě paní se škodovkou.

"Nehledáte náhodou výstavu koček?" oslovila mě.

"Ano!"

"Já taky, tak pojeďte, budeme hledat spolu," nabídla mi a já ráda přijala.

Kroužili jsme tedy po Stříbře ve dvou.

Patrně jsme nebyly ten den jediné.

Paní se škodovkou zastavila u jakéhosi postaršího chodce a vystoupila.

"Prosím vás," oslovila toho muže

"Druhou doleva," vyrazil ze sebe chodec, aniž by ona domluvila.

Co mám dělat?

U vchodu jsem hned zplatila pět set, protože moje kočky nejsou pod FIFE, ale jsou importované. Ani jsem netušila, co vlastně platím, co mám dělat, kam mám jít, co mi to ta paní dává do ruky a podobně.

Byla jsem tak nevyspalá, že mé myšlenkové pochody byly srovnatelné s itelektem brokolice.

"Promiňte, ale co teď mám dělat?" oslovila jsem dámu, které jsem odevzdala peníze.

"Teď si snad najděte klec."

"Aha a jak ji prosím poznám?

"Snad podle čísla v průvodci, ne?"

"Tak on je to průvodce?" Dívala se na mě jako bych byla marťan. Měla důvod.

Se svým nevyspáním, po dvou stech kilometrech a unyle huhňajíc, jsem s účesem ne nepodobným čerstvě vyoranému drnu, vypadla jako z chudobince. Jediné, co ze mě dělalo vystavovatele, byly dvě vřískající kočky v přenosce.

Úspešně jsme našly svou dvojklec.

Uf. Vyjmula jsem své chlouby z přenosky a napěchovala je malým otvorem do klece. Hezky jsem na ně mluvila, abych je trochu uklidnila, zatímco Pavlína plnila bedýnku značkovým kočkolitem. Potom jsem jim do mističek neservírovala konzervu.

"Vy těm zvířatům ani nevydesinfikujete tu klec proboha?" oslovila mě majitelka sousední klece.

"Cože? Aha, ježiš, ale ano jistě," koktala jsem provinile a počala jsem spěšně dolovat kočky zpátky.

"No tak teď už to skoro nemá cenu že jo," změřila si mě.

"No jo...ech, to je pravda," napěchovala jsem kočku zpátky.

"A vy jako nemáte pro ty kočky žádnou podložku? To je jako necháte na tom železe?" sjela mě znova. Připadala jsem si jako blb a k tomu tyran. Ještě chvíli a mám na krku ochránce zvířat.

"Pavlíno, prosím tě, skoč do auta pro deku".

Koupily jsme rychle rovněž pelíšek. To ovšem nemohlo stačit k tomu, abychom cokoli v očích té dámy vyhrály. Naše vyhlídky nebyly dobré. Už jsme se jen mohly více nebo méně znemožnit.

Během nekolika minut měla paní a vlastně všichni okolo nás své klece ozdobeny záclonkami, polštářky, hračkami, medailemi, poháry a rozličnými cingrlátky. My ne.

Ač jsme akčně zakoupily zmíněný pelíšek, naše kočky si vybraly místečko ve vlastním záchodě.

No, alespoň jsme udělaly něco pro návtěvníky, kteří si zaplatili vstupné.

Zatímco u ostatních klecí mohli lidé v drtivé většině obdivovat pouze záclonami a zástěnami hermeticky uzavřené klece, naše kočky, byť obě ležící v záchodě, byly alespoň vidět.

Vedle po pravé ruce byla paní, která měla také černou britku a byla vpohodě. Hodně mi poradila a také mi vysvětlila, že kočičky si budou volat podle čísel. Vysvětlila nám toho mnohem víc a byla moc milá.

Paní posuzovatelka hovořila anglicky.

Byla to velice profesionální dáma a také mi byla sympatická. Zvlášť, když při posuzování Freyi říkala věci jako beautiful eye, excelent body a podobně. Náhle se zasekla na břiše.

"What is it?" podívala se na mě přísně.

S pomocí gestikulace a dílem i částečné angličtiny jsem jí vysvětlila, jak moje kočka mocně zrvacela, jak měla zlý průjem a jak jsem se o ní bála... ultrazvuk i zjištění, že to nic nebylo.

Byla druhá.

Z diplomu se neradovala, spíš jsem na ní viděla, že by mě nejraději za tohle všechno zakousla jako krtka.

Selena dostala dokonce medaili!

A to i přes to, že v průvodci měla její nádherná zaječí srst jméno "neuznaná barva".

Anglická paní mi vysvětlila, že jde o typ habešský.

Řekla jsem to Seleně, aby nebyla uražená. Pronesla něco v tom smyslu, že je jí to srdečně jedno, že je jí horko, je ve stresu a zrovna teď by mě nejraději viděla studenou.

Pustila chudinka ve strachu tolik chlupů, že jsem měla strach, že mi během výstavy vypelichá docela, a že jí záhy budu moci úspěšně přidat ke zdejším kočkám "nahatým".

A to jsem prosím zdaleka neměla v úmyslu provádět s ní to, co jsem viděla u pána ob několik klecí.

Svého perského kocoura, zcela evidentně proti jeho vůli, vzal za ocas, natáhl ho jako kšandy a po té, co ho několik minut drancoval kartáčem proti srsti a všelijak s ním kroutil, ho nakonec zasypal asi pěti kily pudru.

Být na jeho místě, tak mu nenávratně poškodím krční tepnu.

Nakonec, možná to byl právě onen peršan, kdo později bolestivě poranil při posuzování stewarda, a pak se nechal několik minut lovit po celé hale.

Dojmy

Nebude ze mě typ chovatelky, která nevynechá jedinou výstavu a po večerech šije záclonky a vycpává myšky. Na příští výstavu ale budu muset, protože ještě nemám uchovněnou Bastetku, a za dva roky mě čeká repete se všemi..

V tomto modelu jsem se sice nenašla, ale jednou za čas, v rámci toho, co je nutno dodžet pro dobrý chov, proč ne.

Už jen kvůli těm dětem, které si ne každé zvířátko mohou na výstavě pohladit, a které září při tom množtví kočiček nejrůznějších barev a délky srsti doslova jako vánoční stromečky.

Chtěla bych ještě moc pozdravit čtenářku Irenu, kterou jsem tam potkala, a která je hrozně milá a příjemná žena. To mě moc potěšilo!

Jo a ty pitomý ponožky, každou jinou, jsem měla celou dobu na sobě!!!