Tak jsem rozjela další měsíc. Zkraje týdne se mě stále ještě drželo nadšení a radost z toho, jak mi to krásně jde, a skálopevně jsem se rozhodla udělat něco zásadního s tím mým nešťastným pohybem.

Na rady několika z vás jsem zvolila tu chůzi. Paráda. Procházky s pejskem jsem pojala jako sportovní chvilky. Dopřála jsem své čtyřnohé společnici nezbytně dlouhou dobu k tomu, aby vykonala, co vykonat musela, a pak jsem nasadila ostrou chůzi. Tím se mi podařilo naší kokřenku zcela zmást, neboť byla zvyklá, že procházky s paničkou jsou pro ni poklidnou oázou, při které má dostatek času a prostoru k čuchání a objevování všelijakých zajímavostí.

 

První den byla z té proměny trochu mimo. Ale nezbylo jí nic jiného, než se přizpůsobit mému tempu, a když jsem pak začala házet šišky a klacíky, našla i ona v tomto způsobu venčení zálibu a domů jsme přicházely udýchané, rozjařené a spokojené.

Po několika dnech jsem – krytá večerní tmou – zkusila i popoběhnout. :o)) Baruška, když spatřila svou paničku dokonce běžet, začala radostně štěkat a poskakovat kolem mě, čímž docílila toho, že jsme se staly středem pozornosti všech venčících se spoluobčanů a pejsků.

Nicméně jsem se již nacházela ve stavu prudké eufórie a běžela jsem indiánským způsobem stále dál. Od lampy k lampě jsem si vždy vytyčila cíl. Střídala jsem rychlou chůzí s během a zdroje pouličního osvětlení mi sloužily jako záchytné body.

Pravda, funěla jsem jako stará lokomotiva, srdce až v krku a plíce jsem tušila kdesi deset metrů za mnou, ale nevzdávala jsem to.

Kdo mě zná, tak ví, jak moc svou slečnu pejskovou miluji. Ale řeknu vám – nyní se můj vztah k ní ještě znásobil. Našla jsem v ní totiž neuvěřitelně ochotnou parťačku. Nikdy mi neřekne: „Mně se dneska nechce.“ Naopak. Ve chvíli, kdy si začnu oblékat šusťáky, začne radostně poskakovat a na plný pecky mi dává najevo, jak je šťastná. Zlatíčko.

Takže by se zdálo, že vše pokračuje tak, jak má. Jenže … jenže se po těch několika týdnech začaly dostavovat chutě. Ne, že by se předtím nedostavovaly, ale nyní je to v míře více než nesnesitelné. Hlavně víkend byl velkou zatěžkávací zkouškou a mé předsevzetí vzalo za své jednou oříškovou tatrankou. Zchroupala jsem ji lačně a téměř hladově, a rozhodla se, že si to nebudu vyčítat. To se mi zrovna nepodařilo, varovná blikačka v mé hlavě se rozsvítila a ne a ne zhasnout.

Ale vem to čert. Pokračuju, nevzdávám to. :o)))

    
TÉMATA:
ZDRAVÍ