Nechcete koupit pro paní učitelku kytku?" ptala jsem se vždycky svých dcer na začátku školního roku. Proč?" zabručely dvojhlasně a nechápavě. (Protože se to sluší... připadala jsem si jak matička z první republiky.) Copak je to nějaká ostuda?" Mami, všichni by nás měli za šprtky..." Nakonec jsem přece jenom rezignovala, asi jsem opravdu ze staré školy.
Mně připadalo úplně normální přinést své staré hodné paní učitelce kytičku. Všechny děti to tak dělaly. Vyparáděné v těch nejlepších šatech a svátečních tesilkách nosily vděčně maminčiny výpěstky, až ta stará paní učitelka nebyla za těmi všemi jiřinami, astrami, mečíky a čínskými karafiáty ani vidět.
No nebyla to krása? Pomineme-li decentně, že paní učitelka nebyla paní, ale soudružka. Ale my jsme jí směli říkat pančelko" a ona neprotestovala. Byla holt ze staré školy. 

Vzpomínám si, jak jsme vedli svoje dvojčata-holčičky do první třídy. Už je to tak dávno... Měly na sobě výjimečně stejné šatičky (střihem, ale odlišné barvou, vždycky byly individuality), bílé ponožtičky a černé lakovky. Vypadaly jak ve školních uniformách a vlastně byly strašně nápadné. Tiskly se k nám a plaše pozorovaly školní cvrkot prázdninově rozdováděných mazáků". Zazvonilo a vešli jsme do třídy, která voněla  čerstvou malbou, leštěnkou a novými sešity.
Usadili jsme se do zadních lavic a náš zrak i sluch spočinul na vzlykajícím děvčátku. Plakala srdceryvně, že chce domů, že do školy chodit nebude a rodiče ji ne a ne ukonejšit. Bála jsem se, aby svým sugestivním výstupem nenakazila naše dcery. Už jsem si myslela, že to rodiče vzdají, vezmou ji za ruku a odvedou pryč, zpět do bezstarostného dětství. Až přišla stará hodná paní učitelka, pohladila ji po kudrnatých vlasech, děvče utřelo slzy pod tlustými brýlemi a pověsilo se očima na svého dobrodince. Časem se ukázalo, že holčička je největší dříč ve třídě, že má stále samé jedničky a jen si asi trochu nevěřila.
 
Tak to byla taková malá vzpomínka na první třídu.

Jak jste to prožívaly vy, milé ženy-in?
Těšila jste se, nebo plakala?
Pamatujete si, co jste měla na sobě?
A co vaše děti?
Těšily se, těší, nebo je to už dávno přešlo?
Napište nám.

TÉMATA:
KRÁSA