„
Nechcete koupit pro paní učitelku kytku?" ptala jsem se vždycky svých dcer na začátku školního roku. „Proč?" zabručely dvojhlasně a nechápavě. (Protože se to sluší... připadala jsem si jak matička z první republiky.) „Copak je to nějaká ostuda?" „Mami, všichni by nás měli za šprtky..." Nakonec jsem přece jenom rezignovala, asi jsem opravdu ze staré školy. Mně připadalo úplně normální přinést své staré hodné paní učitelce kytičku. Všechny děti to tak dělaly. Vyparáděné v těch nejlepších šatech a svátečních tesilkách nosily vděčně maminčiny výpěstky, až ta stará paní učitelka nebyla za těmi všemi jiřinami, astrami, mečíky a čínskými karafiáty ani vidět.
No nebyla to krása? Pomineme-li decentně, že paní učitelka nebyla paní, ale soudružka. Ale my jsme jí směli říkat „pančelko" a ona neprotestovala. Byla holt ze
staré školy. Vzpomínám si, jak jsme vedli svoje dvojčata-holčičky do první třídy. Už je to tak dávno... Měly na sobě výjimečně stejné šatičky (střihem, ale odlišné barvou, vždycky byly individuality), bílé ponožtičky a černé lakovky. Vypadaly jak ve školních uniformách a vlastně byly strašně nápadné. Tiskly se k nám a plaše pozorovaly školní cvrkot prázdninově rozdováděných „mazáků". Zazvonilo a vešli jsme do třídy, která voněla čerstvou malbou, leštěnkou a novými sešity.
Usadili jsme se do zadních lavic a náš zrak i sluch spočinul na vzlykajícím děvčátku. Plakala srdceryvně, že chce domů, že do školy chodit nebude a rodiče ji ne a ne ukonejšit. Bála jsem se, aby svým sugestivním výstupem nenakazila naše dcery. Už jsem si myslela, že to rodiče vzdají, vezmou ji za
ruku a odvedou pryč, zpět do bezstarostného dětství. Až přišla stará hodná paní učitelka, pohladila ji po kudrnatých vlasech, děvče utřelo slzy pod tlustými brýlemi a pověsilo se očima na svého dobrodince. Časem se ukázalo, že holčička je největší dříč ve třídě, že má stále samé jedničky a jen si asi trochu nevěřila.Tak to byla taková malá vzpomínka na první třídu.
Jak jste to prožívaly vy, milé ženy-in?
Těšila jste se, nebo plakala?
Pamatujete si, co jste měla na sobě?
A co vaše děti?
Těšily se, těší, nebo je to už dávno přešlo?
Napište nám.
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Tak já teda kornout měla dodnes na něj ráda vzpomínám, vím, co na něm bylo za obrázky i co bylo v něm. Byla jsem opravdu pyšná, že mám kornout a že je jasné, že jsem prvňáček a ne už školková. A je fakt, že jsem ze severních Čech. Ve třídě jsme ho měli všichni, mladší brácha ho měl taky.
Můj první školní den byl, prosím, politicky laděný, ač jsem to vlasně ani nechtěla...byl rok 1990 a já si jako značku vybrala třešničky...pro dítě krásná vzpomínka na léto, pro přihlouplé rodiče vhodná chvíle pro úšklebky, poznámky a zakazování dětem bavit se se mnou
...prostě prima den a s prima lidma
jarka.springl: Tohle mě málem zabilo.
jarka.springl: Skutečně NEZAPOMENUTELNÉ!
jarka.springl:
jarka.springl:
No já se do školi těšila, ale po pár dnech mě to přešlo nevydržela jsem dlouho sedět na jednom místě. Co jsem měla na so bě si fakt nepamatuju.
První den jsem vždy nosila paní učitelce kytku
Kassy: Kornouty jsem viděla leda v Drážďanech a v posledních letech v papírnictví za výklady.Syn dostal ale jedny hodinky od nás a druhé od dědy a děda byl zklamaný.
Já mám pěkné fotky z prvního dne.Byl se mnou i děda a jeden příbuzný z německa.Měla jsem bleděmodré tesilové šaty až ke krku,silonky bílé.A nové lakové střevíčky na té silné podrážce.Ty byly nové.Jo a nesla jsem si pytlík na bačkory do šatny,ten byl teda ošklivej hnědej koženkovej a světe div se,vydržel mi až do osmičky.
No a když teĎ šli do školy moji kluci,tak mě ta kytička napadla a dobře jsem udělala,jelikož jí nesli všechny děti.Co ale teda neuznávám je,ty německý kornouty.Jeden chlapec ho měl a teda bonbony rozdával ostatním,on je tedy z té bohatší rodiny.My nejsem.
U nás se dávala kytka i první den, pamatuju si, že skoro všichni nosili astry, který zrovna kvetly :-)
OlgaMarie: Já ze Severních Čech pocházím a kornouty se u nás teda nikdy nenosily.
Akorát když měl někdo narozeniny, tak přinesl sáček bonbónů, na začátku první hodiny je rozdal spolužákům a oni mu zazpívali 
závislá na čokoládě: lenvas: Já bych nedávala ani kytku ani bonbony...Kytka se dává u vysvědčení a bonbony...
Na můj první školní den se sice pamatuju, ale vůbec si nevybavuju, co jsem měla ne sobě.Vím jen, že jsem se těšila a že mi to těšení ještě pár dní zůstalo....
Já mám dodnes funkční ramínko se značkou a celou adresou,které mi do první třídy nachystal táta.Aktovku jsem měla hnusnou po sourozencích a tu ještě musel po mně někdo podědit.Nepamatuju si ale vůbec první učitelku,jen tu od pololetí a vím,že ta byla hrozně hodná na všechny.I na ty,co zlobili.Když je to nebavilo,nechala je potichu si vzadu chvíli hrát.Moje děti i sebe jsme vedli 1.září ve svátečním bez kytiček.
Kornout s bonbony je krajová specialita severních Čech, je to zvyk převzatý z německých zemí. Manželova babička - Němka (Oma) říkávala: die erste Schulpflicht muß süß sein... nebo první školní docházka se musí osladit... proto ty bonbóny a aby měly i krásný obal, tak velký kornout se spoustou obrázků.
Můj druhorozený syn asi po 14ti dnech hodil aktovku do kouta a připravil si své školkové věci a pravil, že si školu představoval jinak, že je zklamán a vrací se do školky, protože tam to bylo lepčííí
Potom byl v první a druhé třídě nemocný a vystudoval tyto "dálkově". Od třetí třídy dostali novou učitelku a tím se mu škola zprotivila navždy a dělal vše proto, aby svůj negativní postoj ke vzdělání dal všem učitelkám dostatečně najevo. Na třídních schůzkám jsem seděla vždy vzadu a dělala neviditelnou. Teď už je spratek dospělý a ani mu nemohu nařezat ....
Já se do školy těšila. Poprvé jsem měla na sobě nový nažehlený roláček, vestičku, skládanou sukni, ano - podkolenky .... a šíííííleně odřený boty. Do nových mě máma nedostala, bolely mě v nich nohy!
Kytku první den určitě ne.
Mladší bráška po 3 dnech ve škole přišel domů a řekl:"Tak jsem se ROZHODL ,že už tam nebudu ZATÍM chodit!"
Na svůj 1. školní den 1949 vzpomínám jako na velké shromáždění všech školáků, školaček i učitelů s představiteli obce na náměstí/byla škola dívčí a chlapecká/.V mé dřevěné škole nás z počátku ráno vítaly pobíhající myši.
Později buď zalezly nebo je pochytali.