Eliška Zöllnerová přišla na svět v roce 1822 ve vesničce Alsótők v Sedmihradsku jako Erszébet Cinege. Tato oblast dnes patří Rumunsku, ale tehdy byla součástí habsburské monarchie ještě před rozdělením na Rakousko-Uhersko. Nejspíš by tuto černovlasou a černookou dívenku čekal osud tamních dívek, které musely tvrdě pracovat na poli nebo se starat o dobytek. Jenže ona odmalička projevovala nevšední nadání pro hudbu a tanec. A protože jí nechyběla ani kuráž, opustila ve svých šestnácti letech rodnou vísku a vydala se odvážně do Pešti, aniž tam koho znala.

Když tam na jedné ulici uviděla divadelní plakát, nerozpakovala se a okamžitě do divadla vstoupila. Dala se ohlásit přímo řediteli. A pak si stoupla na jeviště a začala zpívat a tančit, jako by se pro jeviště narodila. Pana ředitele si hned získala a ten jí nabídl okamžitě angažmá. Brzy se o ní v Pešti vědělo a diváci začali chodit do divadla právě kvůli ní. Muži chodili obdivovat její krásu a talent, ženy zase její garderobu. Brzy začala v Pešti udávat módní trendy uherské smetánce.

Eliska-Zollnerova-1822-1911-.png
Foto: Eliška Zöllnerová.  Světozor 1908
Archive of Světozor, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons

Zanedlouho do divadla nastoupil jako režisér o 39 let starší Filip Zöllner. Tento šarmantní muž měl ohromné plány, mezi nimi i založení vlastní divadelní kočovné společnosti. Když posléze Erszébet nabídl, aby s ním odjela do Čech, kde chtěl tuto společnost provozovat, okamžitě souhlasila. To už byli s Filipem milenci, ačkoli ten byl stále ženatý. Pro Erszébet to bylo velké dobrodružství. Čechy pro ni byly velkou neznámou. Slyšela ovšem, že tu lidé velice milují divadlo. Rozhodující také pro ni bylo, že mohli s Filipem Zöllnerem odejít z Pešti, kde společnost jejich mimomanželský vztah tvrdě odsuzovala. Přesto to byla od ní velká odvaha odejít do zcela jiného jazykového prostředí.

Zollner.png
Foto: Filip Zöllner od J. Vilímka
Jan Vilímek, Public domain, via Wikimedia Commons

Proto se začala se pilně učit česky, a když překročili hranice, změnila si své rodné jméno Erszébet na českou Elišku. Divadelní společnost principála Filipa Zöllnera kočovala po českých městech a vesnicích a začala jako jedna z prvních nabízet profesionální představení v češtině, i když výjimečně se hrálo také v němčině. Úspěch měly jak komedie, tak i tragédie a vždy bylo vyprodáno. Filip Zöllner angažoval české herce a autory v čele s J. K. Tylem, který byl i dramaturgem a režisérem divadla. V souboru se vystřídala řada věhlasných herců a hereček, namátkou Eduard Vojan, Václav Vydra nejstarší (děd současného V. Vydry), Jindřich Mošna, Karel Želenský nebo Otýlie Sklenářová. Tylova smrt v roce 1856 byla pro společnost velkou ztrátou. Po jeho smrti jeho pozici zaujal sám majitel a principál Filip Zöllner, i když byl často kritizován za svou nedostatečnou češtinu.

st.jpg
Foto: Stavovské divadlo, kde Zollner také režijně působil
VitVit, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons

Ani Eliška se nikdy nenaučila česky tak dokonale, aby mohla hrát hlavní role, nicméně v menších rolích se objevovala. Diváci ji milovali pro její komediální výstupy, v nichž používala jakousi směsici své rodné maďarštiny s nedokonalou češtinou mixovanou i s německými výrazy. Nepostradatelná byla ale především mimo jeviště. Když společnost získala konfesi, obětavě se starala o chod divadla. Díky ní společnost prosperovala a mnohdy se stávalo, že bylo vyprodáno dřív, než se přesunuli na další štaci.

Filip Zöllner žil s Eliškou „na hromádce“ – oženil se s ní teprve po smrti své první ženy v roce 1861. To už spolu měli dva nemanželské syny Filipa a Františka, kteří se později také věnovali divadlu a které sňatkem legitimizoval. Bohužel manželské štěstí netrvalo dlouho. V roce 1863 Filip Zöllner zemřel. Zanechal tu nejen syny a těhotnou Elišku, nyní už Zöllnerovou, ale také prosperující divadelní společnost bez principála. Třetí syn Karel se narodil jako pohrobek až po otcově smrti.

Eliška se ocitla ve složité situaci. Přenechat herce i diváky konkurenci? Bez principála totiž divadlo nemohlo úředně existovat. A tak se Eliška Zöllnerová vypravila do Prahy a navzdory tomu, že byla žena, si oprávnění k provozování kočovného divadla vyběhala. Stala se tak první ženou principálkou divadelní společnosti u nás. V jejím čele stála až do své smrti v roce 1911. To jí už bylo 89 let! Společnost pak existovala až do roku 1945, kdy byla všechna kočovná divadla definitivně nahrazena kamennými.

Zdroj: Fučíková, Renáta a kol.: Hrdinky, 2020, ZÖLLNEROVÁ, Eliška, Spolek přátek Častolovic, 2010, Wikipede

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama