Bylo žilo jedno neotužilé batole. V době, kdy bylo ještě malým miminkem, se o něj maminka bála, a když se nebála ona, bály se babičky. Kdo z vás se snaží umožnit dítěti pohyb na čerstvém vzduchu překračující obvyklé procházky v kočárku s beraním fusakem, bude se mnou souhlasit, že starostlivé babičky jsou ta nejotravnější věc na světě.
Některé maminky se však nakonec z pout prarodičovského či veřejného mínění vymaní a vrátí se k původnímu stylu života.
Pokud si již za svobodna poklepávali lidé na hlavu a divili se, co tu pěknou holku vede k tomu, aby se poflakovala po horách v tak neelegantním oblečení, s příchodem mimina se nevyžádané rady a reakce množí a přiostřují.
Chladný chlapík
Když jsem coby svobodná maminka konečně sehnala příjemně outdoorového chlapíka do party, měl synek něco přes deset měsíců a podzim se právě nachyloval do své studenější poloviny.
A do toho přišel chlapík s návrhem vyrazit na víkend pod stan. I ti méně bojovně naladění radiči zastávali názor, že otužovat ano, ale až na jaře. Ti rozhodnější mu bez okolků předpovídali zápal plic a mně vězení.
I když jsem se navenek tvářila neochvějně, opravdu jsem váhala, ale když může mlaďoch spát v kočárku na balkoně, proč by vlastně na čerstvém vzduchu neměl přežít jednu noc? Přípravu jsem zodpovědně zahájila dvacetiminutovým telefonickým rozhovorem se zkušenou matkou, jejíž ratolesti poznávají krásy české i jiných zemích již od novorozeneckého věku.
Dozvěděla jsem se následující dvě rady – dítě nošené v šátku či krosně má vždycky studené nožičky. Není to důvod ke znepokojení, přežije to. Situace se dá mírně regulovat nasazením maminčiných funkčních ponožek přes dupačky.
Druhá rada se týkala přebalování – než ve stanu přistoupíte k přebalování, zapalte kahan a stan vytopte na snesitelnou teplotu. Tento tip mi přišel naprosto geniální, určitě dokáže děťátku na cestách zpříjemnit život. V našem případě však narazil na mou lenost, bylo nad nulou, a to je přece docela snesitelné. Přesto tak rychle přebalovat mě ještě nikdo nikdy neviděl.
Velkou starost mi dělal denní režim, takové to napapat, vykoupat a spinkat. Každý den stejně. Všechny příručky vám to radí, vytvořením prospěšných stereotypů prý sobě i děťátku ulehčíte život. Nakonec jsem zadoufala, že čerstvý vzduch zase ulehčí jeho plicím a pro jednou se bez večerního kyblíku s teplou vodou obejde.
Hurá mezi věže!
Sbalili jsme hromadu nezbytností (většina se během víkendu ukázala být docela zbytná) a vyrazili směr Kokořínské údolí. Na předem vytipovaném místě, které bylo zároveň blízko od auta i dostatečně nezjevné, jsme vztyčili stan a vyrazili na obhlídku okolí.
Když protesty nošence linoucí se z krosničky přesáhly po necelých dvou hodinách únosnou míru, usoudili jsme, že ta zimní kombinéza je přece docela nepromokavá, a nechali ho prolézt terénem.
Málokdy jsem ho nad hračkami viděla tak spokojeného, jako když mohl zaujatě zkoumat a ochutnávat smrkové šišky, chomáčky dutohlávky sobí nebo drolivé kousky pískovce. Oheň ho okouzlil, neustále se do něj vrhal. V rámci sušení kombinézy před spaním se nad ním mohl i několikrát proletět, nejenže krásně uschnul, ale i romanticky voněl.
Rammmstein, Rammstein über alles
Noc byla, proč to nepřiznat, strašná. Malý se nám rozhodl ukázat, zač je toho outdoor. Nemyslím si, že by mu chyběly večerní stereotypy, usnul vcelku rychle, ale s každým probuzením (a že jich bylo) přicházel hysterický záchvat na téma „Kde to jsem, to není moje postýlka!"
Když kolem jedné ráno nepomáhalo ani maminčino mlíčko, propadla jsem panice, zda ho ještě někdy utiším. Překvapivě, utišil ho chlapík prozpěvováním nějaké hitovky od Rammsteinů. Nakonec jsme se dočkali rána, s ránem i prvního sněhu a už to bylo zase jenom pěkné.
Pochodili jsme po okolí, překonali výškový rozdíl z Dolní do Horní Vidimi, tam pojedli, co nám dali, propocená nosička usušila mokrá záda (tímto děkuji panu hostinskému a vedoucímu smíšeného zboží v jedné osobě za zapůjčení suchého trička) a nastal čas vrátit se k autu.
To se bez buzoly v ne zcela známém terénu snáz řekne, než udělá. Ale co, bylo to pěkné kufrování, i na autostop došlo. V Praze jsme pro jistotu dva tři dny počkali, jestli dítě skutečně vážně neonemocní, a když bylo jasné, že přežilo bez následků, teprve jsme se k našemu dobrodružství přiznali. Hrdě.
Připravil server www.horydoly.cz, foto autorka
Otužujete své děti? Co výlety? A stanování v přírodě?
Nový komentář
Komentáře
děti moc neotužuji i když vím,že bych měla.Nestanujeme,jezdíme na chatu,to stačí,
codíme na výlety a plavat
od doby co je syn na světě,tak jsme na žádném výletě nebyli a na stanování taky ne,ale tento rok jsme se s kamarádkami tak trochu domluvili,že někam s dětma zajdem na pár dní,objednáme chatku a tak...
otužuji děti, beru je na výlety a stanovat taky
S naším skřítkem jsem prvně vyrazila pod stan , když mu byli 2 měsíce:-) Bylo teplé září a spal, tak klidně jako už dlouho ne. Jen se mi roztahoval ve spacáku a nepohodlnou noc jsem zažila spíš já :-) Byl to příjemný zážitek, který nepřinesl ani žádné onemocnění...
já jsem své robátko sedmnáctileté teda zatím pod stan nevzala. A myslím, že to ani nehrozí, děvenka by ještě měla kecy, že jsem se zbláznila.
Rikina:
moje řeč 
Rikina: Přesně,ze stejných důvodů jsem brala děti až bez plín.
Rikina:
No, přiznám se, že děti jsem brala do přírody až tak zhruba od tří let.
Tedy v době, kdy už nepotřebovaly plíny, mohly jíst téměř cokoli, chodily samy a nebylo třeba nosiče, a vůbec to bylo všechno takové jednodušší. Představa přebalování pod stanem mě nebere, nehledě k tomu, že tenkrát nebyly papírové pleny, které dnes tyhle outdoorové matky bez zábran vyhazují, kam je napadne (ono se to přece v přírodě rozloží, vždyť je to papír) 
Tenkrát s textilními plínami by vzniknul problém, kam s nimi, neb tahat batoh plný použitých plen, případně to prát někde v potoce asi nebude to pravé. 
Subinka: pro mně taky nepochopitelné!!!
Tohle jsem páchala se svými dětmi běžně a bez auta
.
Spíš se mi zdá, že jejich nadšení poněkud s věkem slábne
A tohle opravdu nekdo pacha dobrovolne?
Ťapina:Naše kamarádka s amputovanou nohou nosila a vodila kluky na potlachy a různé akce, běžně je nakojila a nakrmila, zvládla o ně pečovat v klidu i pár dnů bez vymožeností civilizace. Je to velmi příjemná a sečtělá dáma, nic pro ni není nemožné
Děti toho přežijí dost a je dobré, když s rodiči sdílejí jejich koníčky. Onehdy jsem byla u jedné cvičné skály. Rodiče lezli, asi tak pětileté dítě se dole nudilo a začalo si se mnou povídat. Ptala jsem se jí, jestli se taky chystá lozit. Řekla, že až bude větší, bude raději sama doma, že skály jsou otrava. Holt ne vždy to, co milují rodiče, musí milovat i dítě. Asi to vzniklo tak, že ji všude brali s sebou, ale pak se bavili sami a dítě nechali, ať se zabaví, jak chce.
Bébina: Některé děti přežily i koncentrák
U nás se plánuje vzít Tomíka v létě na vodu. Ale jelikož je ještě neplavec a z vestičky by jim vypadl a nehledě na to, že udržet batole ve věku 8 měsíců na porcelánu je nemožná věc, tak se toto odkládá. Neodkládá se vandr a další nezbytné aktivity.
Já jsem jezdila pod stan od doby, co pamatuju, a jistě i dřív, takže předpokládám, že moje potomstvo na tom nebude jinak
Byvaly kolega vzal sve dvoumesicni dite na podzim pod stan. Prezilo bez nasledku.