Utíká to. Před měsícem jsem se tady „proflákla“ se svou snahou a touhou zhubnout a než jsem se nadála, čtyři týdny utekly jako voda.

Dovolím si malou rekapitulaci. Co mi ty lednové dny vzaly a co naopak daly?
Jednoznačně mohu říct, že jsem víc získala, než ztratila. Získala jsem totiž dobrý pocit. Cítím se lehčeji a volněji a je mi fajn.
Oblečení začíná být postupně větší a chutě zase menší. Co víc si mohu přát?

Ještě v prosinci jsem si neuměla představit, že se dostanu do stadia, kdy mě hubnutí bude bavit! Celá léta, která bojuji se svou nadváhou, mám utkvělou představu, že hubnout je především dřina, odříkání a trápení.
Sama na sobě poznávám, že to tak být nemusí. A zde musím podotknout, že nemalou měrou jste k tomuto mému zjištění přispěly i Vy. Vy, které mi fandíte a které jste se připojily a též se snažíte shodit nějaké to kilečko. Díky Vám se mi určitě daří lépe, než kdybych na to zůstala sama.

Ale zpět k mé rekapitulaci.

Na počátku bylo nezměrné nadšení (jako už mnohokrát předtím). Nadšení, o kterém jsem věděla, že se během několika dnů nebo týdnů může proměnit v totální deziluzi a pocit marnosti a já skončím opět nad mísou čokoládových bonbónů.
Jaký div, že se tak nestalo!
S postupujícími dny a týdny jsem – nadšeně, či méně nadšeně – pokračovala, odolávala chutím a překonávala ze začátku poměrně velký hlad. Teď mohu říci, že co se týká stravovacích návyků, mám snad nejhorší za sebou.

Neříkám, že to zvládám úplně levou zadní, to ne, ale naučila jsem se lépe ovládat a nepodléhat momentálním náladám, kdy mi nějaký skříteček našeptává: „Vykašli se na to, nemá to cenu, přece se nebudeš takhle trápit.“ Mohu říci , že takový skříteček – podvraceč – u mě už nemá šanci. :o))

Jediné, co stále ještě nemám „zmáknuté“, je pravidelný pohyb. Sice jsem se snažila doma cvičit a občas se mi i dařilo, do pravidelnosti to má ale ještě hodně daleko. Takže mým hlavním úkolem na měsíc únor bude postupně se dopracovat do stadia, kdy si den bez pořádného pohybu nebudu umět představit.

A v této souvislosti bych měla dotaz na Vás, milé čtenářky.
Byla jste některá na tom ve vztahu k pohybu také tak? A podařilo se vám tuto nechuť překonat a nyní si svůj život bez pravidelného cvičení již nedovedete představit?

Druhá strana mince – co mi mé hubnutí vzalo? Abych pravdu řekla, nenapadá mě nic v tom negativním slova smyslu. Vše, o co jsem v rámci svého snižování váhy přišla, jsem oželela ráda a nějak mi to nechybí.

Takže, děvčata… Která se mnou pokračujete dál? Tak vzhůru do nového měsíce! :o))  

      
TÉMATA:
ZDRAVÍ