Že se bude dít něco nekalého, jí bylo jasné v okamžiku, kdy jsem vytáhl ručník a vzal ji i s ním do náruče. Pravda, z počátku byla docela zvědavá, ale jak jsme se blížili ke koupelně, její podezření sílilo. Moje obavy taky, kočku už jsem párkrát koupal. A není to jednoduché.
Měl jsem připravený i kondicionér, pochopitelně, přece ji pak nenechám trpět. Pochopitelně jsem by v tu ránu mokrý a Čičméra, plakající jako malé dítě, se zoufale snažila dostat ven. A teď ten kondicionér, který jsem na ni pochopitelně začal lít dřív než šampon. Prostě mi padl do ruky.
Jak já se divil, že mi to nepění! Vana se plnila teplou vodou, kočka pomalu rezignovala a já konečně zjistil, kde udělal soudruh Šumař chybu, a polil ji šamponem. Konečně to bublalo – v kočce i na ní. Nakonec jsme to zvládli za veselé asistence spolubydlící, která nevěděla, zda se smát, nebo litovat kočku.
Pak nastalo ždímání – taktéž zábavná fáze – kdy kočku mačkáte, aby z ní vyteklo co nejvíc vody. To už neříkala vůbec nic a tvářila se tak vyčítavě, že bych si od sebe kůrku chleba nevzal! Potom už jen frotýrování a posazení Chiméry před přímotop. Pochopila, že to je to pravé, a vzorně se před ním sušila. Přišla i do postele, ale v ní se začala třást zimou, tak jsem ji odnesl zpět.
Fronta už se ale konala, naštěstí to šlo rychle a my vyfasovali klec číslo 102. Navěsili jsme záclonky a uplacírovali Chiméru. Nelíbilo se jí to, ani trochu. Styděla se. Prostě se chovala úplně jinak než doma. Trochu se uklidnila, až když jsem si ji vzal na klín. Přitom doma mi na něm nevydrží ani půl minuty. Byl to pro ni šok, pro princeznu moji! Takových koček!
Řevnivost mezi chovateli je docela veselé sledovat, koníček u nich už přerostl ve vášeň a všichni vědí, že tamten chovatel udělal tamto a to se přece nedělá a tamta kočka má tamty mouchy, ale to se přece ani nemusí říkat, to ví každý.
Já dělím kočky na líbí hodně a líbí míň. Bylo jich tam plno, mainské jsou nejlepší, i když v globále vítězily turecké plavací kočky van. Nuda.
Paní chovatelka, od které Chimi mám, ji připravila na předvádění, je to neskutečná věda, dokonce ji vzala nějakým antistatickým sprejem. Na mě se ošklivě podívala, když jsem řekl slovo kondicionér... No jo, kosmetika, kterou Čičméru vzala, byla pomalu dražší než lidská a často lidská a třeba z Itálie. To jsem koukal.
Posuzovala nás paní Renault, hezké jméno. Chimi se jí moc líbila a dostala ve svojí kategorii (zatím kotěcí) V1. Takže byla nejlepší. Celkový dojem z Chiméry: plachá a roztomilá. K tomu plachá jsem radši nic nedodával. Pak, jestli jsem to pochopil, se hodnotí kočky se stejnou barvou, tam vyhrála nějaká starší a už „hotová“ kočka, pak jsme šli ještě na nominace na nej kočku, kde nás převálcovala právě vanka (hanba!).
Pokud to nechápete, nic si z toho nedělejte, já to nechápu taky. Chimi se klepala a bála, ale koupil jsem jí dvě mávátka, dvě myši a supervelký dárek pod stromek, o tom až po Vánocích, snad se jí bude líbit. Ke konci už pochopila, že ji nenesu nikam, kde ji nechám, a spala. Jinak ale sehrála dámičku prvotřídně. Doma honila zakoupenou myš a spala a spala. Musím vymyslet, kam jí budu věšet medaile. Ehm.:)
Nový komentář
Komentáře
Máme kocoura i psa. Kocour je silně nezávislá osobnost, pes je dost zvláštní.Je to nalezenec. Děda ho našel jako asi půlroční štěně. Byl zavázaný v igelitce a pohozený kousek od benzínky na kraji silnice. Díky tomu je hodně upnutý právě na dědu. Ale jsou mezi nimi i rozdíly, které mě až zarážejí. Pes (kříženec jezevčíka a ???) při zaslechnutí výstřelu, stáhne ocas mezi nohy a peláší domů. Naopak kocour se vůbec nebojí. Když jde přítel střílet, jako věrný parťák za ním chodí právě kocour. Zatímco přítel střílí, kocour šmejdí mezi terči a vůbec ho nevyvádí z míry, že kolem něj lítaj kulky. Naštěstí nikdy nešmejdí před terči a přítel je dobrý střelec.
Další věc, která mě na kocourovi dost udivuje je, že když na něj zavolám, tak během chvilky vždycky přiběhne, i když je třeba v lese. Ani pes není tak poslušný.
Salazarka Zmijozelová: Naše kočka taky aportuje
Ťapina: to mi ale připomnělo mojí kočku, ta je malej pes
)
aportuje a ňafe (podle mě ji matka nenaučila mňaukat
Salazarka Zmijozelová: Veterinář na vesnici se živí kravami a prasaty, lidi, kterým jde o psy nebo kočky, většinou zajedou radši do města, protože je jasné, že když ten vesnický vidí tři kočky do roka, že o nich nemůže vědět tolik, kolik by bylo potřeba. A taky se to hlavně dřív na škole neučilo. My už jsme se učili hlavně o psech a dost i o kočkách, oni tak maximálně okrajově psa a kočku vůbec, takže dost starších veterinářů vychází z toho, že jsou oba masožravci a tudíž to bude podobné. Mnohdy jo, ale ty rozdíly jsou pak životně důležité, nám už aspoň ve škole vštěpovali do hlavy poučku "Kočka není malý pes!".
Ťapina: to jo, spíš mě zaráží ten veterinář...
ono totiž ne vesnici-co se nedá sežrat, nebo nedává mlíko není hodno pomoci...vim, z vlastní zkušenosti 
Salazarka Zmijozelová: Ono by stačilo kdyby to bylo na psa. U tohohle je potřeba setsakra dávat pozor, holt kočka je citlivá a né že devět životů. Pak když se něco semele, tak se kočka i hůř léčí, protože nesnáší půlku léků, které se dávají psům nebo lidem.
Ťapina: naše známá bydlí na vesnicici a přinesli na odblešení kocoura k veterinářovi a on jim dal přípravek, tak to na něj doma napajcovali a kocour zmodral, tak ho hodili do vany a pak zjistili, že ten kreténskej buran jim dal na odblešení dobytka-holt vesničani na veterinu s kočkama moc nechoděj....tak nevěděl! Bych ho debila zabila
kocour přežil!
Ťapina: což kočce těžko vysvětlíš, aby se neolizovala :-(.
vráně: Inteligentní? Přijď na pár dní do ordinace, já ti ukážu pár inteligentních psů ze silnic. Jenže když přejede auto psa, je u toho obvykle jeho majitel, který ho zvedne a maže na veterinu. Kočka vletí pod auto bez dozoru.
Henri: Jo a ještě, kočka nemá větší schopnost regenerace. Těch sedm nebo kolik životů u koček pramení z toho, že jsou šikovnější, přežívají pády z větších výšek. Ale když přijde kočka a pes se stejnou otravou, větší šanci budu dávat psovi
Henri: Á, slavný Diffusil. Známým hlavně poraď, ať příště blechy řeší s veterinářem a ne v drogerii. Diffusil je určený pro kočky, ale už tam jaksi chybí poznámka, že ho nesmí olízat
já mám svýho kocourka, a kdybych mu přinesla dalšího, asi by to těžko nes. Je mu 13 let
vráně: mě zase nedojímaj mrtvý lidi
kočka je osobnost, pes je uslintanej podlejzák, mám ráda zvířata, který jsou jako já-nezávislý a svý-kočky
Kočka? K čemu a na co? Jen vás využívá.
Oproti pejskovi je to naprosto nevděčný stvoření.
Sice nesnáším tyhle "nádhery", ale v životě bych jim neublížila.
Rozpláclá kočka na silnici ve mně nevzbuzuje naprosto žádný emoce, ale veverek a ježků je mi fakt líto.
Psa jsem, naštěstí, ještě žádnýho na silnici "nepotkala". Asi to bude tím, že psi jsou inteligentní.
Henri: měli jsme kocoura z útulku, obrovský mazlík. Bohužel onemocněl, měl FIP.ku, dělali jsme chvíli co jsme mohli, krmila jsem ho ze stříkačky, narvali X tisíc za infuze a jezdili tam s ním, ale když bylo jasné že se trápí, s brekem jsme ho nechali uspat. Jsem pro to bojovat když to má smysl, ale ne za cenu trápení toho zvířete. Posoudit to ale musí každý individuálně
Mám 2 kočky. Jedna je z útulku hodná, druhá je od švagrový trhlá
Meander: jistěže nemá sedm životů, spíš myslím, že má větší schopnost regenerace.
Máme psy i kočky. Jedna naše kočka rodila, byla jsem s ní a dvě šly ocáskem (celou noc). Veterinář nám radil, že to sama takhle neporodí, chtě nechtě, musíme to z ní vytáhnout. Řvala jsem s ní, ale musela jsem jí pomoci. Ráno začala tlačit zas. Přijeli jsme na kliniku, nechali jí udělat císaře, koťata byly ještě tři, dvě z toho otočené blbě. Pointa je, že nám místo kočky donesli jen takový zmuchlaný hadřík, víc mrtvý než živý a k tomu tři pískající myši (ta koťata). Večer už chodila, kojila, celkově vypadala "zdravě".
Pak máme psa, kterému dělali jen malý zákrok na ocase, má něco jako ekzém, rozkousal si to do krve, tak to chtělo ošetřit. Museli mu dát narkózu, jinak nenechal nikoho k sobě přiblížit a zberchával se z toho dva dny. A to měl jenom bebíčko na ocásku.
Já bych té kočce dala ještě šanci.
Henri: Kočka nemá sedm životů, kočka jenom mnohem déle umírá. Měli by ji nechat umřít bez zbytečného trápení.
Ale ne ne, nic ve zlým. Můj bývalý přítel chytnul taky zvláštní vztah ke kočkám (až po mně). Když mi jednou popisoval nějaké trápení s jeho kotětem, málem mi taky ukápla slza. A myslím, že to bylo jen nějaké kapání do oka.
Spíš mám teď starost o úžasnou kočku našich známých. Chtěli ji odblešit a nastříkali ji nějakým přípravkem, bylo tam napsáno, že je to i pro kočky, no a kočička se jim otrávila. Žije, má tuhý kořínek, ale vypadá spíš jako chrčící, pěnící chcíplotinka. Holka je zdrav. sestra, tak jí zavedla kapačku (za pomoci tří chlapů), nemůže nějak pít, potřebovala by dialýzu nebo rovnou transplantaci ledvin, ale to by museli mít zbytečných tak 100 litrů. Veterinář řekl, že by jí radši utratil, oni říkají, že v případě psa by asi taky uvažovali o injekci, ale kočka má sedm životů, tak jí ještě dávají naději. Trápí se už 14 dní. Ale bojuje!