Být prvním dítětem roku nebylo v dobách socialismu vůbec špatné. Takové dítě – potažmo jeho rodiče – měli totiž spoustu výhod a dostávali od státu hodně pěkných dárků jen z toho důvodu, že se miminko vydralo na svět krátce po půlnoci a bylo úplně první v celé republice.

Tento okamžik byl pečlivě hlídán a ve chvíli, kdy bylo potvrzeno, která rodička završila své mateřské poslání porozením prvního dítěte roku, stala se ona a její miminko minimálně na jeden den mediální hvězdou.
Televizní štáb přijel natočit šťastnou maminku a spící miminko, přičemž největší důraz byl kladen na jakéhosi vysoce postaveného soudruha, který blahosklonně předával přešťastné rodičce vkladní knížku s poměrně ohromujícím obnosem, poukazy na pleny, Sunary, dupačky a další a další dárečky.
V první pracovní den přinesly všechny deníky na titulní straně fotografie maminky a děťátka, které bylo zcela evidentně nad tuto ohromnou slávu povzneseno.

Když jsem podruhé otěhotněla, byl mi spočítán termín porodu na druhého ledna. Zachvělo se mi srdéčko a pomyslela jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby se mi podařilo stát se rodičkou roku a mému miminku se dostalo toho štěstí, být hned v okamžiku svého zrození v něčem první!

Pravda, medializace vlastního porodu a fotografie mé ztrhané a unavené tváře mne zrovna nelákaly. Pohnutky, které mne k tomuto zamyšlení vedly, byly zcela materialistické.
No řekněte sami, komu by se nehodilo, když jen tak, pro nic za nic dostane zadarmo oblečení na dítě, případně kočárek a jako bonus třeba deset tisíc! Říkala jsem si, že porodit musím tak jako tak, tak proč bych za to nemohla třeba něco zkásnout, že?

A tak jsem na Silvestra po obědě začala promlouvat ke svému děťátku, hovícímu si u mě v bříšku. Líčila jsem mu tu slávu, peníze a dozajista štěstí, které ho bude po celý život provázet, když se mu poštěstí tak triumfální příchod na svět.
Miminko ale bylo jiného mínění a mé prosby zcela ignorovalo. Žádné pocity ohlašující blížící se porod jsem necítila a s postupujícím dnem a přibývajícím večerem jsem se loučila s představou, že alespoň jednou v životě budu slavná a bohatá. Mých 15 minut slávy mi prostě nebylo přáno.

O půlnoci jsme stáli s manželem u okna, dívali se rozsvícenou Prahu, kterou máme z našeho 11. patra v domě na kopci jako na dlani a manžel místo novoročního přípitku pronesl památnou větu: „Tak to vidíš. První dítě roku už jsi prošvihla.“  :o))

Dlužno podotknout, že holčička, která nám tak zlomyslně zhatila naše plány a představy, se po důrazné lékařské domluvě narodila až 14. ledna.
A i přesto, že přišla na svět bez znějících fanfár a světel televizních reflektorů, čekalo ji přivítání nejkrásnější. Maminka, tatínek a starší sestřička.

A já přeji všem maminkám, které očekávají narození svého děťátka, hodně štěstí, hodně lásky a také hodně sil. A jejich dosud nenarozeným dětem z celého srdce přeji, aby jim při jejich příchodu na svět hrála ta nejkrásnější hudba. Protože ani peníze, ani sláva nenahradí to nejdůležitější – láskyplnou rodinu.

Hodně štěstí v novém roce!  

    
Reklama