Dana Svobodová
Průhledná břicha musela pomoci
Moje myšlenky patřily jenom těm dvěma drobečkům, kteří se narodili předčasně císařským řezem. Když jsem se probudila z narkózy a přišla sestra, musela jsem vyslovit podivnou otázku: „Co se mi narodilo?“
„Máte holčičky...“ a následoval rutinní výčet měr i vah, a i když součet všech čísel dal dohromady jedno „normální“ dítě, ohromně se mi ulevilo.
Uběhlo dlouhých deset dní, než jsem je mohla spatřit poprvé. Srdce se mi sevřelo, když jsem na oddělení JIP pro nedonošence vstoupila do sálu plného inkubátorů. Ta umělá průhledná břicha, která za nás dodělávala to, co příroda nezvládla. Vypadalo to tam jak v nějakém sci-fi. Zvláštní ticho, jen přístroje dýchaly, hřály, vyživovaly… „Kde asi jsou?“ těkala jsem očima a trochu se bála přiblížit. Maličcí tvorečkové, takoví stažení králíčci s hlavičkou jak tenisový míček, s prstíčky tenčími než sirka napojeny na pupeční šňůru náhradní „computerové matky“.Nezažila jsem ve svém životě dojemnější pohled a mohu mluvit o velkém štěstí, že to takhle dopadlo.
Zuzana Sommerová
Králík s obrovskýma očima
Já jsem se cítila překvapivě dobře po fyzické stránce – dcera měla 2,70 – žádné nástřihy, nic. Protože jsem přibrala v těhotenství asi 7 kg, tak jsem byla téměř na své váze.
Byla jsem ráda, byla hezká – takový králík s obrovskýma černýma očima. Ala určitě jsem na ni pořád necivěla.
Krizi jsem měla hned když jsem přišla domů. Protože jsme byly obě ok, pustili mě hned třetí den. Problém byl v tom, že jsem se nestihla pořádně „rozkojit“, Petra měla 2,4 kg a já měla strach, že trpí hladem.
Už si nepamatuji, jak dlouho to trvalo, ale všechno se brzy upravilo. Ale zpočátku je to pořád takové tápání – proč brečí, má hlad, nemá hlad, je jí zima, nebo horko... Časem člověk přijde na to, že jsou děti, které brečí proto, že je nebaví někde samotné ležet – prostě se nudí. Moje hyperaktivní děti se takhle nudily do té doby, než se začaly samy pohybovat.
Pak krize se spaním, ale ta byla dlouhodobá a časem jsem si zvykla. Spala fakt špatně, budila se x-krát za noc. Pamatuji si, že když pak náhodou déle spala, tak jsem kontrolovala, jestli dýchá.
To spaní jsem hrozně řešila, protože to bylo únavné a vyčerpávající. Když mě totéž potkalo za 4 roky se synem, tak už jsem byla docela v klidu – přizpůsobila jsem se jeho rytmu a říkala si, že z toho prostě vyroste.
Dnešním tématem dne je Vaše první dítě. Pište mi své zážitky a dojmy z narození prvního dítěte, co to pro vás znamenalo, jak jste se cítila, jak vám bylo, kolik vám bylo, jak jste všechno zvládala, nezvládala, jak na to dnes vzpomínáte. Pište na redakce@zena-in.cz předmět: První dítě. Vaše příspěvky budeme zveřejňovat a jedna z vás získá hezkou výhru, sadu čtyř hrnečků. 
