Pravda, nebyla to až tak skvělá partie jako byl sestřin manžel francouzský císař Napoleon, ale syn portugalského krále, v jehož majetku byla i několikrát větší kolonie Brazílie, k zahození také nebyl. Zatímco Marie Luisa po ztrátě manžela i francouzského císařského titulu nalezla i osobní štěstí coby vážená parmská vévodkyně, Leopoldinin osud byl nezáviděníhodný.

Narodila se v roce 1797 ve Vídni z druhého manželství svého otce a podle všeho to byla mimořádně nadaná dívka, zatímco někteří její sourozenci na tom nebyli intelektově zrovna nejlíp. Vzpomeňme například epileptika Ferdinanda Dobrotivého, pozdějšího císaře, či jeho bratra Františka Karla, za nějž se s největším sebezapřením provdala – určitě s vidinou možného císařského titulu – matka Františka Josefa I. Žofie Bavorská.

Už jako malá Leopoldina hovořila kromě němčiny i italsky, francouzsky či anglicky a je známo, že se učila i česky. Kromě toho se zajímala o astronomii, mineralogii, zoologii a botaniku, dobře hrála na klavír a pěkně malovala. Dětství prožila v pohnuté době napoleonských válek, což život rodiny výrazně ovlivnilo.

Když přijel v roce 1816 do Vídně vyslanec portugalského krále s množstvím darů a žádostí o Leopoldininu ruku pro panovníkova syna, otec souhlasil, i když korunního prince Pedra provázela pověst proslulého záletníka navíc postiženého mírnou formou epilepsie. Nevěsta se takové důležité detaily o svém ženichovi vůbec nedozvěděla a vlastně se jí na její názor nikdo ani neptal.

Když pak dostala medailonek s ženichovým portrétem, z obrázku se na ni díval osmnáctiletý rozesmátý sebevědomý fešák s černýma očima. Nebylo divu, že se rázem zamilovala. Nemohla tušit, jak obraz klame, že Pedrova hezká tvář byla jeho jedinou devizou. Bohužel.

Dom Pedro byl nevzdělaný, hrubý člověk vulgárních mravů bez jakýchkoli duševních zájmů. Připomínal spíše pacholka od koní než člena královské rodiny. Byl sice inteligentní, ale jeho chování bylo naprosto nevypočitatelné. Uměl být žoviální a laskavý, ale vzápětí brutální a bezohledný. Obávané byly jeho záchvaty zuřivosti a abnormální sexuální apetýt. Nenechal na pokoji žádnou ženu, která se mu připletla do cesty, nevyjímaje komorné či černošské otrokyně. Většinu povahových vlastnost a sklon k epilepsii zdědil portugalský následník po své matce, která dělala svému manželovi peklo, zbytek byl výsledkem špatné výchovy, kdy na něj především mírumilovný otec prostě neměl čas. Tak takový byl Leopoldinin budoucí manžel, na nějž se tolik těšila.

Než došlo k sepsání svatebních smluv, Leopoldina se na svůj pobyt v cizině pečlivě připravovala. Především se učila portugalsky a také se nechala od své nevlastní matky, v pořadí již čtvrté manželky jejího otce, poučit o tom, co ji čeká o svatební noci.
Rodina portugalského krále v té době dlela v Rio de Janeiru v Brazílii, největší portugalské kolonii, kam prchla několik let předtím před Napoleonem. V roce 1815 byla zrušena kolonie a vyhlášeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve. Tato daleká země dělala starosti Leopoldininu otci, ale byl ubezpečen, že se v nejbližších letech hodlá rodina vrátit do Portugalska.

Svatba v zastoupení se konala v místě tradičních svateb Habsburků ve vídeňském augustiniánském kostele 13. května 1817, po níž následovaly mohutné oslavy, o nichž si povídala celá Vídeň. Leopoldina byla zatím bezstarostná a veselá a byla přesvědčená, že si vytáhla ten nejlepší los.
Začátkem června roku 1817 se pak Leopoldina se svým početným doprovodem vydala přes Korutany, Štýrsko a mnohá severoitalská města do Livorna, kde byla kancléřem Metternichem v přístavu předána Portugalcům. 15. srpna se za příznivého větru vydaly lodě na dlouhou cestu, která skončila šťastným přistáním v Rio de Janeiru 15. listopadu 1817. Uvítání bylo velkolepé. Jako první Leopoldinu přivítal její tchán, portugalský král. Sevřel ji v náručí a předal jí svatební dar. Teprve potom ji seznámil se svým synem.

Leopoldina viděla, že portrét nelhal. Stejně spokojený byl i dom Pedro. I jemu se nevěsta s krásnou postavou, bílou pletí a tváří, z níž zářila dobrota a laskavost, okamžitě zalíbila. Dobrý dojem udělala nevěsta i na ostatní členy portugalské královské rodiny, nejvíc jí byl ovšem nadšený její tchán.
Slavnostní vjezd korunní princezny do ulic Ria se uskutečnil následující den a byl rovněž velkolepý. Skončil u královského zámku, v jehož kapli došlo k malému opakovanému obřadu. Teprve večer po slavnostní hostině se novomanželé odebrali do venkovského zámečku Boa Vista, který se měl pro nejbližší dobu stát jejich sídlem.

Tady prožila Leopoldina první zklamání. Zámeček byla jednopatrová budova ve srovnání s Schönbrunnem, Hofburgem či Laxenburgem více než skromná. Stála na malém kopci, obklopovala ji velká zahrada   a nabízela krásný výhled na město, přístav a okolní přírodu. Ale to byly asi jediné přednosti.
Budova měla malé místnosti, navíc nevkusně zařízené, všude byla špína. Dvůr zámku nebyl dlážděný, takže se po dešti měnil v bahno. Leopoldina neměla v zámku kam složit věci, které si dovezla z domova, většina musela zůstat v bednách. Ačkoli nebyla zvyklá na přehnaný komfort, rozdíl mezi vídeňským a brazilským dvorem byl více než markantní. Ale zpočátku si nestěžovala.

Také v manželství se zatím neobjevily žádné mráčky. Novomanželé byli do sebe zamilovaní, prožívali spolu krásné dny i noci. Za čtyři týdny po svatbě nic netušící Leopoldinu překvapil manželův noční epileptický záchvat, který jí nahnal velký strach. A od té doby se začalo měnit Pedrovo chování. Už to nebyl ten přetvařující se pozorný manžel, ale panovačný a bezohledný sobec. Nutil ji dokonce, aby s ním navštěvovala jeho těhotné milenky. Stále častější útěky z manželského lože a porušování manželské smlouvy postavily Leopoldinu na pevnou zem. Dívčí sen o princi na bílém koni byl dosněn. 
Leopoldina zůstala v nové vlasti sama. Její dvorní dámy a komorné musely na manželův příkaz zemi opustit. Manžel ji omezoval i finančně, odmítal jí vyplácet měsíční kapesné, které jí náleželo, a uvrhl ji do osobní i finanční závislosti. A ona se snažila předcházet konfliktům a všemožně se mu přizpůsobit. Své sestře Marie Luise se ale v dopise svěřila, že kdyby byla volná, nikdy by se nevdala…
V srpnu 1818 zjistila, že je těhotná. Byla šťastná nejen ona, ale i manžel, který dokonce přechodně začal sekat latinu. To mu ovšem nebránilo, aby si občas neodpustil potěšení s černošskými otrokyněmi. Trval ale na tom, aby ho Leopoldina doprovázela při pravidelných vyjížďkách na koni. To rozhodně zakázal dr. Kammerlacher, jediný Rakušan, který v Leopoldinině blízkosti ještě zůstal. Tím si zpečetil svůj osud. Dom Pedro ho bez milosti vyhodil a péče o těhotnou se ujal portugalský felčar, který snad neměl ani lékařské vzdělání.

Narození první dcery Marie Glorie v dubnu 1819 Leopoldina málem nepřežila a nikdy na tu hrůzu nezapomněla. Přesto o holčičku pečovala s největší láskou. Brzy byla těhotná znovu, ale zanedlouho potratila. Celkem během osmi let porodila čtyři dcery a dva syny a prodělala tři potraty.
Když se Leopoldinin tchán vrátil v roce 1821 do Portugalska, aby se zde opět ujal trůnu, zanechal v Brazílii právě svého syna Pedra, který zde za něj vládl jako regent. Tomu se však podřízené postavení vůči otci dlouho nelíbilo. Již za rok vyhlásil na Portugalsku nezávislost. Nedlouho poté 12. října 1822 bylo vyhlášeno Brazilské císařství. Prvním císařem se stal dom Pedro a Leopoldina císařovnou. Ta také vymyslela novou brazilskou vlajku, když spojila tmavou zeleň portugalského královského rodu Braganza se žlutou habsbursko-lotrinského rodu.  I když byla Leopoldina prakticky neustále těhotná, starala se o ekonomiku země. Pozvala např. německé a rakouské rolníky, aby zde usadili a zúrodnili půdu, která zatím ležela ladem. Vynaložila také nemalé úsilí na to, aby evropské země uznaly Brazilské císařství jako nezávislý stát. A to se jí podařilo!

Její politické úspěchy i oblibu u prostého obyvatelstva nesl Pedro s nelibostí. V té době si našel stálou milenku Domitiliu, což znamenalo definitivní konec manželství císařského páru. Milence nechal postavit nejkrásnější palác v Riu, kam se v podstatě přestěhoval, zatímco Leopoldina s dětmi živořila v Boa Vistě. Její měsíční apanáž představovala desetinu toho, co dokázala Domitilia utratit za jediný banket pořádaný v jejím paláci.
Tragický osud první brazilské císařovny se dovršil v roce 1826, kdy opět těhotná Leopoldina po psychickém i fyzickém týrání svého manžela potratila a krátce před svými třicátými narozeninami zemřela.
Místem jejího posledního odpočinku se stal klášter Ajuda, odkud byly císařovniny ostatky v roce 1954 přeneseny do nově vzniklého Národního památníku, který byl postaven v místech, kde Pedro s Leopoldinou vyhlásili v roce 1822 nezávislost Brazílie…



Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama