Strávila jsem v redakci celý den a dokonce i noc. Protože v sobotu již od skutečně nehorázné ranní hodiny byla naplánována zajímavá akce (brzy se o ní dočtete) a měla jsem na starosti odvoz několika kolegů, vyhodnotila jsem, že pro jistotu v práci v pátek přespím.

Šlo ryze o moji odpovědnost, protože jsem nemohla, znalá svých biologických možností, zaručit, že bych byla schopna samovolně vstát v pět hodin a dostavit se v 6.45 před redakci.

To je pořád lepší, napadlo mě, když se mnou bude někdo cloumat pár metrů od místa srazu, než abych někde v Libni spala ve stoje u věšáku a ostatní poskakovali na Karláku.

V sobotu dopoledne jsem tedy na velikonoční pečení čas neměla. O to víc jsem se hned po akci těšila domů, až se vrhnu na přípravu mazance a beránka.

Pravda, počítala jsem, že budu mít na tuto činnost poněkud více času.

Skutečnost byla ovšem taková, že jsem urvaná dorazila domů do Varnsdorfu v osm večer.

aliceS organizační schopností sobě vlastní jsem proto zaúkolovala celou rodinu. Johanka už své odsloužila, protože malovala vejce, a tak mandle loupala Alice, zatímco Míša pendlovala z obchodu do domu...

Plna očekávání jsem následně mlsně kroužila kolem trouby, kam jsem zhruba po dvou hodinách míchání a hnětení umístila beránka se zajícem, zatímco kynulo těsto na mazanec.

Že bych formu vymazala lepidlem?

Napřed jsem si myslela, že beránek a zajíc nejdou z formy proto, že jsou ještě teplí. Namočila jsem proto na chvíli ještě formy do studené vody. Opatrně jsem kroužila nožíkem kolem okrajů v marné naději, že se těsto líplo jen nahoře. Nic.

Kroužila jsem tedy hlouběji, čímž jsem se nemilosrdně místy čím dál víc zařezávala do těsta a likvidovala tak kýžený tvar. To už jsem začínala ztrácet jak humor, tak i trpělivost.

Jak se mi zrychloval dech, vylidňovala se kuchyň. „To snad není možný, já toho zmetka z tý formy snad nedostanu,“ mumlala jsem stále ještě kroužíc, ale zdaleka ne trpělivě.

kreatO pár minut později jsem už plačíc třískala hystericky formou o kuchyňskou linku. „Debilní hera, pitomá forma, blbá trouba,“...veselé Velikonoce!

Odevzdaně jsem vydlabala pečenou hmotu z forem a vzniklou kreaturu uložila na talíř. Pietně jsem to donesla od obýváku, kam všichni prchli. Ne, že by tam lkali jako já. Lámali se tam, hadi, v pase smíchy.

„Já se nevzdávám tak snadno,“ pronesla jsem o celou oktávu níž s výrazem hrdiny Sovětského svazu. Sklidila jsem obdivné zamručení a Míša vyrazila po třicáté páté do krámu pro nová vejce a také pro sádlo, protože jsem vyhodnotila, že namísto hery a hrubé mouky použiji napodruhé k vysypání poctivé sádlo a strouhanku. Mimochodem, mazanec proběhl bez problémů.

Druhý mi vynahradil prvního

berByť jsem druhého beránka dodělala v jednu ráno, nebyla to práce marná. Povedl se. S ironií nasměrovanou sama na sebe jsem mu vyrobila i potutelný úsměv.

Byla jsem na něj tak hrdá a tak jsem se bála, aby si snad na ještě mokrou čokoládu nesedla třeba i jen moucha, že jsem pochodovala s beranem po bytě sem tam a hledala co nejbezpečnější místo

Jééé, co to je?

„Hele, tak vezmi pytel, dej tam toho krásného beránka a ten pytel nafoukni, aby se stranami nedotýkal,“ vymyslel Radek.

Přišlo mi to jako skvělý nápad a zrealizovala jsem ho. Teď jsem si byla jista, že mi na tu nádheru nespadne ani smítko a ani kočky se ho netknou.

Za pár minut ovšem přišla do kuchyně Alice, překvapeně se zadívala na pytel a rozverně se slovy „Jééé, co to jééé?“ plácla dlaní do nafouknutého pytle. Chtěla jsem ji zabít.

Pak jsem ale byla ráda, že jsem se udržela - čokoláda už totiž naštěstí v té chvíli byla suchá.

bera

Na neděli jsme si naplánovali výlet do skal v Jetřichovicích a Hřensku. Ne, nebyla bych to já, aby to nebylo o napnutých nervech a spoustě adrenalinu. Náš neplánovaný přechod státní hranice a svou brilantní němčinu jsem si nechala na zítra...

Reklama