Vlasta a Ivan jsou svoji bezmála deset let a když přirovnám jejich manželství k horské dráze, myslím, že jejich vztah tak vyjádřím naprosto dokonale.

 

Vlastička je podivínka.

V jedné osobě se totiž ukrývá kleptomanka, masochistka, bytost překypující energií, a bytost, která dokáže být „úplně hodná“.

 

I Ivan je podivín.
A možná právě proto jim vztah funguje a klape už řadu let.

 

Zdá se to být neuvěřitelné? Možná to skutečně neuvěřitelné je, ale je to ze života. Ze života, který dokáže být nudný, bláznivý, šílený, jednobarevný či děsivý.


Život přináší různé situace, vytváří různé vztahy a přiděluje nám někdy prapodivné vlastnosti....

 

„Ona je Vlastička moc hodná ženská, jenom jí občas jako v tý hlavě přeskočí a pak se chová tak divně... Ale je to hodná ženská, to jo,“ pokyvuje hlavou paní Jana, kamarádka Vlasty.

„Víte, dyť voni si už i tady v tom obchodě zvykli, že Vlastička sem tam něco ukradne, ale vona už je holt taková a nemyslí to zle. Vona to prostě jenom potřebuje ke svýmu životu. Ani policajty na ní už nevolaj!“ mává Jana rukou směrem k malé samoobsluze.

 

„A co já pamatuju jsou s Ivanem moc šťastný. Maj´ dobrý manželství.... Jenom Vlastička má sem tam období, kdy potřebuje dostat přes tlamu a je z ní zase hodná ženská,“ paní Jana si sedá na lavičku, otevírá lahváče a nabízí mi loka. Odmítám.

 

„Von je Ivan zlatej chlap, ale Vlasta má takouvou snad až čarovnou moc, ho pomalu a postupně nasírat a nasírat a nasírat – a podlě mě, to Vlasta dělá schválně!!! – až to holt Ivan nevydrží, napije se a dá jí přes hubu. A pak je klid. Z Vlastičky se zase stane hodná ženská, na všechno Ivanovi vodkejve, naklidí, uvaří....a po nějaký době to zase na ni přijde a znovu ho začne polehoučku nasírat.

Provokuje ho, dělá mu naschvály. Schovává mu věci a pak se řechtá, když je von půl dne hledá... No a dělá mu i daleko horší věci!

A tak je to pořád dokola. Ale voni to už vo nich všicí tady věděj, že sou takový trochu popletený. Ale sou to hodný lidi, to jo.“

 

Jana dopíjí svoje pivko a prohledává kapsy, zda nenajde drobné ještě na jedno.
Našla pět korun.
Vytáhla jsem z peněženky dvacku a s díky za rozhovor jí ji podala.

 

Vlasta s Ivanem bydlí v bytě číslo 14. Dům je tmavý, vlhký, je cítit plísní a mně po těle naskakuje husí kůže. Proč já si ten článek brala? Mám chuť se otočit na patě a zbaběle zdrhnout.

Pomalu nabírám do plic vzduch nakažený plísní a ťukám na dveře....
Děj se vůle boží – jak by řekla moje babička.

 

Otevřít mi přišel Ivan. Podivný to chlápek.... Vytahané tílko mu obepínalo pivní pupek a zelené trenky mu plápolaly kolem stehen jak dva zapomenuté prapory na žerdi.

 

Bezzubým úsměvem mě ujistil v tom, že má dobrou náladu a že se rozhodně nemusím bát o své zdraví.

Stejně se bojím.

 

„Sedněte si, slečnó, vona Vlasta tu bude hnedka,“ ukazuje na křeslo, kde potah není přes vrstvu oblečení ani vidět.

Nesedám si. Říkám, že ráda postojím, že se mi tak lépe pracuje....

 

Chci čaj? Nebo kafe?

Kroutím hlavou. Nechci. Fakt ne.

 

Ivan mi vypráví o svém životě, o tom, co rád jí, o tom, jak ho bolí záda .... nic pro článek. Stáčím rozhovor na téma, kvůli kterému jsem přišla. On a Vlastička.

 

„Heleďte, řeknu vám to takhle. Je to dobrá ženská, jenom prostě sem tam potřebuje kapánek ukočírovat. Páč jinak bych z ní už dávno zešílel.
Vona to nepřizná, ale má mě ráda a váží si mě. To já vim moc dobře. Možná si myslíte, slečnó...

 

(opravdu to slovo vyslovoval tak, že vyznělo jako „slečnóóó“)

.... že nejsme šťastný, ale to jo, to my sme.“

 

O čtyřicet minut později přichází Vlastička s taškou plnou nákupu.
V hlavě se mi okamžitě zrodila otázka: Co z toho asi nezaplatila?

 

Zahnala jsem tu myšlenku a donutila se soustředit zpět na vztah "Ivan a Vlasta".

 

Vlasta: „Ivan je zlatej kluk. Zlatej kluk! Chápe mě a víte, to je pro ženskou to nejdůležitější. Jo, je pravda, že mě sem tam propleskne, ale já vim, že si to zasloužim. Tak co? Důležitý je, že si rozumíme a že se máme rádi.

No, někdy ho dost naštvu... a nevim proč. Tak to prostě cejtim. Ale vono to tomu vztahu, tý lásce taky pomáhá. Nemyslete si, že se pak neusmíříme.“

 

Ivan: „No jo, vono když to na Vlastičku příde, nepomůže nic jinýho než pár facek. Pak je z ní zase hodná holka a ani v tom vobchodě nic pak nevotočí.“

Oběma září oči jak pronikavé, nadpozemské světlo na noční obloze a já jim věřím, že jsou spolu šťastrni.

Vážně... věřím jim to.

 

Ivan s Vlastou nikdy děti neměli. Možná sama příroda měla dost rozumu na to, aby toto nedopustila. Jejich vztahu to však nijak neublížilo.

Žijí si ve svém světě, do kterého proniknout není vůbec lehké a jehož pochopení je pro obyčejného člověka téměř nemožné.

 

Jejich byt připomíná skládku a sám Ivan i připouští, že co zajímavého najde, to přinese domů....

Každý jsme jiný a každý máme svůj svět.
Mně připadali Ivan s Vlastou podivíni, někomu jinému zase připadám cáknutá já.
A o tom ten život je.

Reklama