Dovolené jsou v plném proudu, všichni se těšíme na to, jakou si užijeme pohodu. Jenže často se s tává, že nás potkají nečekané věci, překvapí nás situace, na kterou nejsme připraveni. Na trápení, které nás potkalo, pak ale vzpomínáme s úsměvem... tedy pokud vše dobře dopadlo.

Před několika lety jsem byla v Egyptě na Sinaji, koupila jsem si výlet na výstup na Mojžíšovu horu. Co čert nechtěl – tedy spíš chtěl, stihnul mě odpoledne strašný průjem. Odjez na výlet byl v deset večer, výstup je k ránu tak, aby návštěvníci viděli východ slunce.

Sinai

Průjem mě fakt trápil, ostatní lenoši, co na výlet nejeli, se mi dost smáli, jak budu náhlé nutkání řešit po cestě plné lidí a bez záchodu. Že se vrátím s přilepenýma kalhotama... padaly i jiné vtípky... Snažila jsem se průjem zaléčit – nejprve všechno ze sebe dostat, a pak jsem si vzala dva prášky Imodium, jeden ještě těsně před odjezdem. Výlet jsem neodřekla, prostě to nějak budu řešit za „běhu“ událostí.

Když jsme ve tři ráno dojeli na centrální parkoviště, odkud pak jsou všichni nahoru, navštívila jsem naposledy záchod. Vybavená rolí papíru v batohu jsem odvážně vykročila nahoru. Spolu se mnou šlo asi tisíc lidí. Cesta byla úzká, kolem se tyčily temné skály. Kdyby to na mě přišlo, fakt nebylo kam jít. Odskočit si někam za roh? Byla místa, kde by to asi šlo, ale více jich bylo nepoužitelných. Párkrát na mne šly návaly, ale vždycky jsem je naštěstí rozdejchala. Měla jsem z toho takový stres, že jsem opravdu na ten záchod nemusela. Prostě jsem se rozhodla, že to vydržím. Možná za to taky můžou ty prášky, protože pak jsem nešla asi 3 dny, jak mi vyčistily střeva.

Ráno při sestupu přilétal vrtulník a náš průvodce říkal, že je tam nějaký mrtvý chudák cizinec z Holandska, nějak si chtěl za tmy zkrátit cestu a spadl ze skály a zabil se. Celý den jsem přemýšlela, jestli ten nešťastník náhodou nehledal místo, kde vykoná náhlou potřebu. A jestli ho ty plný střeva náhodou nestály život...

 

 

 

Reklama