Průjem na cestách – deset vašich nejlepších příběhů je tu

Foto: Shutterstock

Vybrali jsme deset příběhů z téměř stovky, které jste nám poslali jako reakci na naši anketu. Děkujeme vám všem. 

• Bylo to pár let zpátky v Egyptě, kde jsem byla na dovolené společně s maminkou, která v té době byla docela čerstvě po rozvodu. Ona byla šťastná, že má konečně od všech chlapů klid a ani by ji nenapadlo se po nějakém poohlížet. Chtěla si tento výlet jen užit, ale život měl jiné plány... potkala krásného, starostlivého muže a oba si na první dobrou rozuměli. No... Všichni známe slavnou Faraonovu pomstu, tzv. sračku, která ji dostihla někdy v polovině pobytu. Marně jsem sháněla lékaře nebo léky, lékárna v ten den byla samozřejmě zavřená a delegát měl přijet až za dva dny, kvůli nějakým komplikacím. V tu chvíli nás zachránil mámin ctitel, který nám přinesl léky. Teď jsou spolu už tři roky a je to ten nejkrásnější pár jaký znám... takže poznámka pro všechny, hovna fakt přinášejí štěstí a někdy i lásku.

• Když jsem byla v Brazílii ve Fortaleze na dovolené, tak jsem jela na výlet do deštného pralesa autobusem, kde byl stále obsazen záchod, a já měla děsný průjem a nebylo kam jít. Když jsme dojeli na místo a vystoupili jsme, chtěla jsem jít aspoň do křoví nebo mezi stromy, ale nebylo kam, okolo autobusu byla jen asfaltová silnice a úzká cesta mezi stromy a kolem cesty byly všude ostnaté dráty a týpci se samopalem, kteří to hlídali... dál není co vyprávět, protože jsem fakt potřebovala a měla jsem krátké šaty :(

• Průjem je poněkud ožehavé téma a zkušenosti s ním asi má každý. Nejen vzpomínkou jsem si takto označkovala cestu z Ledče nad Sázavou do Stvořidel, kouzelného údolíčka s řekou Sázavou. Šli jsme s manželem pro čerstvé pečivo, čtyř kilometrová procházka, pohoda. Půlka batohu housek jsme doplnili několika kily špekáčků a několika litry vína. Už při odchodu z obchodu v Ledči manžel zblednul a zmlknul. Veřejné toalety nikde, příroda daleko. I s umělým kolenem nasadil závodní tempo, já se s kručením a bručením v žaludku ploužila za ním. Najednou mi zmizel za rohem a jediné, co se ozývalo, byly zvuky z TOYky u hřbitova, kterou tam měli u výkopu ODEMČENOU dělníci. To jsem ještě netušila, že mě bude toto jeho štěstí odepřeno. Za chvilku mě dohonil, úsměv na tváři a samý vtip. Děkoval bohu, dělníkům a štěstěně... Hned za Ledčí jsem byla na řadě já... Lom, keře, les, zastávek bylo mnoho, papíru málo, turistů hodně… Ty čtyři kilometry dlouho nezapomenu... vysmátý manžel pobíhal okolo, hlídal abych byla z cesty neviditelná, ač ne necítitelná... A jako zázrakem potíže pominuly vstupem do kempu. A důvod - původ? Zřejmě pivo a třešně...

• Na svůj první den v prvním zaměstnání opravdu nelze zapomenout. Co by čerstvá maturantka jsem nastoupila jako vychovatelka do dětského domova. Plná elánu, plánů a nedočkavosti jsem si jako správná mladá žena poctivě připravila svačinku. V té době byla velmi populární srnčí paštika. Do křupava vypečené rohlíčky namazané touto pochoutkou se mačkaly vedle sebe v plastové krabičce na dně kabelky. Vše probíhalo v pohodě, a tak jsem si odpoledne konečně vyšetřila chvilku na občerstvení. Chutnalo mi moc a vůbec mi nevadilo, že je to celé takové nějaké teplé. Byl přeci červenec. Asi během dvou hodin se mi začala bouřit střeva, a tak jsem pověsila na dveře cedulku - Jsem na WC - a konala, Tak se to opakovalo snad 5x a dětem už to začalo být podezřelé, že jsem pořád okupovala záchod. Pak nějakého koumáka napadlo cedulku vyměnit za jinou s textem: NERUŠIT, mám sračku. No, měla jsem z ostudy kabát, ale jsou to nezapomenutelná léta...

• V roce 1992 jsme se s manželem chystali do kapitalistické ciziny. Kdo pamatuje, ví, že předtím to nebylo jednoduché, teprve po revoluci se hranice otevřeli, ale zase lidi neměli peníze. My se chystali do Švédska, bylo nám 26 a těšili jsme se, předtím jsme nikde v cizině nikdy nebyli. Pracovala jsem v nemocnici a 3 dny před odjezdem jsme měli pro pacientky i personál vynikající pomazánku, které se v té době dělala v nemocniční kuchyni. Úplně skvělá a bylo jí mraky, s kolegyní jsme se téměř přejedly. A ještě zbylo, šup s tím do lednice. Další den jsem opět měla odpolední, s jinou kolegyní jsme se pustily do pomazánky, ňam. a další den na noční jsem ji dojedla. Byla vynikající. Pak jsem odejela - nejprve vlakem do Prahy a pak autobusem do Švédska. tam jsme byli 10 krásných dní a všechno bylo super. Po návratu do práce se mne hned v šatně zeptala jedna kolegyně, zdali jsem se nepos... koukala jsem na ni jak puk a že co je, že ne. Pak přišla druhá a opět, jestli jsem se nepos... ježíš, copak smrdím, nebo co? opět jsem odpověděla, že ne a myslela si, co blbnou. Přišla jsem na oddělení a šéfka se mne ptá slušně, jestli jsem neměla nějaké zažívací problémy. Ne nepos... jsem se, co všichni máte? Pak z nich vylezlo, že ty dvě kolegyně, co jsem s nimi jedla pomazánku, měly neschopenku a obzvláště jedna na tom byla bídně, obě salmonelóza. Téměř všechny pacientky měli také pozitivní salmonelózu a příšerné průjmy. nejen na našem oddělení, ale v celé nemocnici propukla epidemie a jako zdroj byla identifikována ona vynikající pomazánka. Protože zdaleka nebyly mobily, všichni na mne mysleli, jak asi trávím 20hodinovou cestu v buse a na trajektu na WC, protože jsme té pomazánky snědla nejvíce. A já? doslova by se chtělo napsat ani ... bobek, byla jsem ráda, že jsem za těch 10 dní byla 3x.

• Není to úplně příběh můj, ale kamaráda (říkejme mu třeba Olda). Jedno nedělní odpoledne vyrazil i s rodinou na oběd do restaurace do vedlejší vesnice. Konkrétně měli objednanou pečenou kachnu se zelím a knedlíkem. Protože cesta do restaurace byla asi 3 km, rozhodli se, že vyrazí pěšky, aby se prošli a cestou zpátky, aby kachnu vytrávili. A tak se taky stalo. Po výborném obědě se Oldovi neudělalo úplně dobře, bolelo ho břicho, a tak se rozhodl, že půjde napřed domů. Cestou se nepříjemné pocity stupňovaly. Když byl asi kilometr od domu, tak už to bylo k nevydržení a skočil tedy za první garáž a tam si ulevil. Teď už byl nachystaný, že to domů zvládne. Nicméně cesta byla do kopce, takže se tělo více namáhalo a mělo to vliv i na jeho střeva. Nicméně doběhl až k domu a už se těšil, jak si uleví na svém vlastním záchodě. Ale ouha. Když doběhl ke dveřím, s náloží v zatáčce, zjistil, že nemá klíče. A nálož už rozhodně nesetrvala na svém místě, ale vyrazila ven. Olda tedy čekal až do návratu zbytku rodiny doma na zahradě. A myslím, že si rozhodně nesedl. A na tu nepříjemnou hodinu a půl bude vzpomínat dlouho.

• Ráda bych vám napsala příběh o mojí dovolené s rodiči. Byla jsem na Křivoklátě a my se rozhodli, že si dojdeme na oběd. Celé dopoledne jsme chodili a měli strašný hlad, mě se to maso, co jsme si objednali nezdálo, ale hladová jsem ho opravdu snědla, stejně tak i mamka a táta. Po kávě jsme se rozhodli, že se ještě půjdeme projít, nicméně jsem se necítila tak říkajíc komfortně, ale, když jsem viděla mamky výraz ve tváři, řekla jsem si, to bude to maso, co teď, mlelo se to ve mě a já nemohla najít žádné wc. Procházeli jsme parkoviště a já už věděla, že je zle, táta mi řekl, rychle, utíkej do lesa, ale to jsem věděla, že nestihnu, a tak jsem zautíkala mezi kamion a u oje jsem vykonala pořebu. Kamion se naneštěstí začal rozjíždět a tak jsem musela uskočit, bylo to hrozný. Táta mi musel dát svou mikinu přes pas a smál se jak protrženej. Mamka na tom nebyla líp, chtělo se jí i zvracet, nevěděla, co potřebuje víc, nestihla to do polí, a tak s flíčkem na kalhotách vzala za vděk táty trikem. Rychle jsme šli do hotelu, táta bez svrchního oblečení, smál se nám a my jsme se neskutečně styděly. Nikomu to nepřeju a nikdy na to nezapomenu, každý projíždějící kamioňák ve mě budí úsměv. Táty jsem se doma ptala, jakože mu nic nebylo a on mi řekl, že si každé ráno dává slivovičku a ta zabila vše špatné v jeho těle, mamka zase nemůže zapomenout, jak nám auta, co nás míjeli mávali, to měla za šortkami kus vlajícího toaletního papíru. Do restaurací už nechodím, ale když si na tohle vzpomenu, tak se mi hrnou slzy smíchu do tváří.

• S touto příhodou se mi před nedávnem svěřila sestřenice, no nebudu úplně konkrétní... Zkraje června nastoupila k rehabilitacím ramene na měsíční pobyt do jedněch severočeských lázní. Součástí léčby byl i doporučovaný pitný režim, který se měl opírat o zdejší minerální pramen. Vzhledem k tomu, že v danou dobru panovala docela vedra, brala si lázeňskou vodu vždy i do lahve s sebou, když vyrážela na pěší túry po okolí. Nastala první sobota pobytu, kdy bylo více volna a ona si naplánovala poměrně delší turistickou trasu, voda samozřejmě v batohu nemohla chybět. Když byla asi 5 km od lázní, začaly jí podezřelé křeče v břiše, během pár minut už jí bylo jasné, oč asi tak půjde, a tak honem hledala, kam by se dalo ukrýt a vykonat, co se již nedalo odložit. Měla to jen tak tak, když přiskočila ke keři. V okamžiku, kdy přičupla a začalo se to z ní řinout, tak zpoza keře vylétl větší pták, ona se lekla, přepadla dopředu a větší část obsahu střev jí skončil v kalhotách. S sebou měla poslední asi 2 dcl minerální vody, to jí stačilo tak akorát na opláchnutí rukou. O detaily toho, jak naložila se znečištěným prádlem jsem byla ušetřena. Jistý byl fakt, že jí čekala minimálně hodina a půl chůze zpět do lázní, přičemž poslední úsek byl docela v civilizaci. No ona to přežila, když nám svůj zážitek líčila, tak se tím již bavila, ale minerální vodu do konce pobytu už nechtěla ani vidět. Já tedy musím zaťukat, že zatím osobně žádnou podobnou zkušenost nemám a doufám pevně, že mě ani nepotká.

• Opravdu jsem to neměl jíst… Byly to dva týdny, co jsme si s kamarády naložili utopence. Jenže jsme byli na chatě. Znáte to, nakrájíte buřty, cibuli, doplníte kořením a octem. My do nich dali i feferonky vypěstované na zahradě. Měla to být dobrota. Na chatě jsme ale neměli lednici a všude bylo příšerné teplo. A tak jsme tu sklenici uložili v ložnici u skříně, kde bylo nejchladněji, a malounko jsme na ni zapomněli. Tenkrát jsme se chystali na čundr. Měli jsme spát pod širákem, projít okolí, vykoupat se v lomu a užít si přírody. Balili jsme a já si jí všiml. Tedy té sklenice. „Kluci, máme tu ještě ty utopence!“ řekl jsem kamarádům hned, jak jsem si jí všiml. „Blázníš? Vždyť jedeme na čundr už ráno! Ještě se z toho po…“ Spát jsem šel pozdě. Ještě jsem balil spacák, kontroloval baterky a přemýšlel o tom, jestli jsem na něco nezapomněl. Zrak mi padl na tu sklenici. Co s ní? Vyhodit mi ji bylo líto. Dalo to tolik práce. Špekáčky jsme kupovali v řeznictví na náměstí, kde jsou nejlepší. Přece se tomu nemohlo nic stát, vždyť je v tom ocet! A tak jsem se do utopenců uprostřed noci pustil. Sledoval jsem televizi a jedl jsem utopence rovnou ze sklenice. A jedl, jedl, jedl, až byla sklenice celkem prázdná. Spát jsem šel s plným žaludkem. Začalo to už k ránu. Vzbudila mě silná křeč v břiše. Útroby se mi svíraly. S odporem jsem odsunul kafe, které jsem si právě uvařil. Nebylo mi vůbec dobře. Nemohl jsem ale zkazit kamarádům radost. A tak jsem po čtyřech návštěvách toalety vyrazil na nádraží. Než přijel vlak, hledal jsem onu místnost. Naštěstí nádraží jsou jí vybavena. Na místo jsme dorazili bez nehod. Protože mezi námi byly i holky a my tábořili poblíž krásného hradu s prohlídkou, některou z nich napadlo, že bychom si mohli návštěvou hradu zpestřit víkendový pobyt v přírodě. A tak jsme se vypravili na hrad. Cestou jsem odbíhal do lesa. „Ty, poslyš, co jsi jedl?“ ptal se kamarád, když si všiml mé časté nepřítomnosti. A tak jsem se přiznal, že jsem spořádal ty utopence. Všechny?“ Jen jsem přikývl. U kasy se mě všichni ptali, jestli chci opravdu prohlídku absolvovat. „Na hradě možná mají nějaký historický klozet nebo nočník, pochybuji ale, že by tě na něj pustili,“ smála se kamarádka. Nepustili. Uprostřed prohlídky jsem náhle zmizel. Kastelán mi chtěl v mém úprku zabránit. A tak jsem mu vysvětlil, že má situace je akutní. Jenže vracet se z prohlídky bylo zakázáno. Co kdybych byl zloděj a chtěl třeba odcizit sbírku porcelánu? Nakonec ale i on pochopil, že riskuje, pokud mě nepustí. A tak mě doprovodil na onu místnost u vstupu do hradu. No, doprovodil, nejdřív mě doprovázel, a když jsem zrychlil a dal se na úprk, nechal jsem ho daleko za sebou. Dorazil jsem totiž na poslední chvíli. Celý víkend mě trápily střevní problémy. Ono se řekne obyčejný průjem, ale když nejste doma, kde máte toaletu za rohem, je to skutečný problém. Nakonec jsem se vrátil domů bez větších problémů. Jen když kamarádi plavali v lomu s průzračnou vodou, nebo lezli po skalách, já vyhledával samotu a intimitu. Moc jsem toho z čundru neměl. Od té doby slovo „utopenec“ ve mně vyvolává úpornou bolest břicha a vzpomínku na jeden nepodařený čundr. A v domácí lékárničce mám zásobu léků proti střevním problémům…

• Před koncem školního roku ve třeťáku jsem jela s tátou na třídenní zájezd do Maďarska. Cestovali jsme vlakem, kdy byl pro nás vyčleněn poslední vůz – lehátkový. Psal se rok 1985, mě bylo krásných 17 let, a i když jsem původně z výletu nadšená nebyla (kdo by chtěl v tomto věku cestovat s rodičem a jeho kolegy ze zaměstnání, že…), nakonec jsem se začala těšit. Přeci jen Maďarsko tenkrát mělo povoleno drobné podnikání a sortiment zboží alespoň vzdáleně připomínal výrobky kapitalistické provenience. Program byl následující, odpoledne odjezd vlakem z Prahy směr Slovensko a Maďarsko, ráno příjezd do města Miskolc (3. největší město v Maďarsku), rozchod – prohlídka města a nákupy, odpoledne pak koupání v jeskynních lázních s léčivou termální vodou. Poté „tradiční“ maďarská večeře v restauraci a ve večerních hodinách zase odjezd zpět. Zážitků bylo na jeden celý den dost a dost, ale zadařilo se všechno, sehnala jsem i tehdy oblíbené plísňové džíny a spolužačkám vezla u nás vzácná voňavá mýdla Fa. Večeře v restauraci pro mě byla překvapením, nikdy jsem tak ostrý pokrm nejedla, natož abych zapíjela vínem. Ale moc mi všechno chutnalo. Zato při zpáteční cestě… Ještě štěstí, že na obrovském hlavním nádraží v Budapešti jsme měli asi hodinu čas, během které náš vagón zase připojovali k vlaku jedoucímu do ČSSR. Už jsem ležela na lehátku, jako nejmladší až nahoře, když TO na mě přišlo. Cítila jsem tlaky v břiše, které chtěly ven, odér šířící se kolem mě (to se prostě nedalo udržet...) jsem ještě stačila rozptýlit intimsprejem, jinak by asi ostatní spolubydlící v našem kupé dodýchali… Ostrá maďarská krmě ve mně začala nebezpečně VAŘIT, slezla jsem tedy dolů s tím, že si jenom odskočím. Svoje kristusky zavazovací na dlouhé tkaničky jsem v tu chvíli proklínala a běžela jak o život. Měla jsem co dělat, abych se propletla mezi nástupišti, prošla podchody a v tom pro mě cizím obrovském bludišti našla a vůbec došla na WC. Menší zádrhel nastal u maďarské obsluhy toalety, vysvětlování rukama nohama, že 4 útržky papírku mi ASI NEBUDOU stačit, bylo dost náročné. Nakonec jsem jí vyrvala celou ruličku z ruky a vlítla do kabinky. Jen tak tak, ale stihla jsem to bez ztráty kytičky a ani vlak mi neujel. Ale po příchodu do kupé si ze mě tátovo kolegové ještě utahovali, že prý jsem jim tam měla pro jistotu nechat fotku :-)

Následující niky se mohou těšit na balíček s kosmetikou a dalšími produkty jako poděkování. Balíčky věnovaly EUC Lékárny, se kterou pravidelně spolupracujeme. 

• Agata Molinová
• Anitav
• assaly
• babbell
• Boros
• Eviska
• ipolito
• Kahomar
• pavlasekzkarvine
• telelot