Život se ne vždy vyvíjí podle toho, jak si jej naplánujeme. Irena (26) se během půl roku stala dvojnásobnou maminkou a manželkou. Musela si totiž vzít svého vlastního švagra.
„Moje o deset let starší sestra měla dvě děti, fajn manžela a plánovala, co všechno se svou rodinou stihne. Moc toho ale nebylo. Ve třiceti ji srazilo auto a ona zemřela. Z apatie se po téhle hrozné tragédii nejrychleji probrala naše maminka, která byla vždy nesmírně praktická. A začala řešit, co bude s jejími vnoučaty. Švagr by se o ně dokázal postarat, o tom asi nepochybovala. Obávala se ale něčeho jiného. Že si najde novou ženu a ona děti možná už nikdy neuvidí. A tak dostala nápad, jak to vyřešit,“ vypráví Irena o událostech, které převrátily život naruby nejvíce právě jí.
Bylo jí tehdy jednadvacet a zatím měla jediný plán - dostudovat. Jenže maminka rozhodla jinak. „Přišla s dokonalým plánem. Tam mu alespoň říkala. Nám ostatním ale připadal dost zvrácený. Měla jsem se provdat za svého švagra a jejich děti, roční Adélku a čtyřletou Klárku, adoptovat! Bylo to jako z nějakého nepovedeného filmu, ale ona byla jiného názoru. Tak dlouho na nás naléhala a psychicky vydírala, že dosáhla svého. Možná měla pravdu. Možná by si i moje sestra přála, abych její děti uchránila před bůhvíjakým osudem, kdyby si švagr vybral špatnou ženu… Nebo aby bez matky nestrádaly, kdyby si nevybral vůbec. Mě navíc dobře znaly a byly na mě zvyklé. I s jejich otcem jsem skvěle vycházela,“ přemítá Irena.
Svatba byla už jen formalita, žádné bílé šaty ani hostina. Také adopce dětí proběhla bez problému. Irena se zprvu sice snažila ve studiu vysoké školy pokračovat alespoň dálkově, ale po roce vzdala i to. Nové povinnosti, na které nebyla zvyklá, ji vytěžovaly až příliš.
Dnes jí holčičky říkají mami, i když ta starší z nich ví, že je to ve skutečnosti jinak. „Už je to pět let, co se o ně starám. S Mirkem, jejich otcem, spolu ale nic nemáme. Příčí se mi spát s člověkem, který miloval mou sestru. Ani on by o to asi nestál. Žijeme vedle sebe jako přátelé. A mně to ani nevadí, nikdy jsem neměla potřebu běhat za chlapy. Jen si ale občas říkám, jestli budu mít někdy i vlastní dítě. Nebo je zkrátka mým osudem obětovat své štěstí výchově neteří? Uvidíme, co bude za pět, šest let…,“ krčí Irena rameny.
Čtěte také:
- „Nebaví mě sex a manžela to štve, mám se snad přemáhat?“ ptá se Darina
- „Manžel mě zklamal, a tak žiju s kamarádkou,“ přiznává Soňa
Nový komentář
Komentáře
To je jak z předminulého století. Se mohla starat matka a dělat hospodyni
jsou normální?jo,kdyby se milovali, ale takhle?
Aaaach jo škoda slov
a ta babička, co je k tomu dotlačila, nemohla alespoň vypomoci, aby její vlastní dcera, která její přání splnila a "obětovala" se, mohla dostudovat?
Aspoň ten chlap měl mít rozum.
To, že na principu sňatku s vyženěným/vyvdaným příbuzným takhle fungovalo DŘÍVE, nikdo nezpochybňuje. Ale chtít to i v dnešní době? Odnesou to zas jen ty děti.
A Irena i ten chlap byli oba svéprávní? Tomu se mi až nechce věřit. To je jak příběh z nějakého gruntu před 150 lety.
neměla na to přistoupit i za cenu odstěhování a přerušení styků.Pamatuju si jak jsem byla v šoku když mi mamka říkala že pokud by sestra nepřežila porod,bylo by mou povinností vzít si švagra a vychovávat jejich děti,že je mám přece ráda.Nepřinutila by mne k takové zvrhlosti.Naštěstí to dobře dopadlo.
A co je to za matku - takhle nalajnovat dceři život...? Na to bych nikdy nepřistoupila, obětovat svůj život, aby byli všichni kolem v klidu...
Z doslechu znám rodinu, kde se mladší bratr oženil s exmanželkou staršího bratra. Mladší bratr svou švagrovou miloval, ale nechtěl ničit bratrovi manželství. Když si ho bratr nevěrou zničil sám, využil příležitosti a ke svým citům ke švagrové se jí přiznal. Po čase, kdy se švagrová vzpamatovala z rozvodu, zjistila, že je jí švagr (onen mladší bratr) sympatický, jejich vztah postupně přerostl v oboustrannou lásku a svatbu. Mladší bratr teď vychovává děti staršího bratra spolu se svými dětmi, které se svou švagrovou a manželkou v jedné osobě má. Děti jsou v podstatě zároveň nevlastními sourozenci i nevlastními bratranci. :) Ale funguje jim to už mnoho let a jsou šťastní všichni.
Rikina — #18 V tomhle případě je to zřejmě tak, že švagrová už předem měla předsudky (ani ne vůči manželovi své sestry, ale nějak jí to nesedělo). Jemu to zřejmě bylo nějak jedno. Takže v tomto případě jsou oba opravdu zmanipulovaní babičkou a teď v tom manželství trochu trucují a hodně trpí. Takže ano, v tomto případě je hrozné, že se nechali zmanipulovat. A ještě horší je, že to teď dávají jeden druhému sežrat.
Svým předchozím příspěvkem jsem spíš mířil obecně, že to řešení "uvnitř rodiny" není tak divný a špatný nápad. ANi ne kvůli přežití nebo majetku. Hlavně proto, že v rodině už se lidé většinou dobře znají, nejsou si úplně cizí. A taky proto, že už mají nějaké vztahy a tak mají na čem stavět. Takže lásku mezi sebou mohou později doslova vytvořit, pokud se budou oba snažit. Taková láska totiž nemusí vždy začínat tou zaslepenou zamilovaností na první pohled.
Rikina — #19
Hrozný je, jak sobečtí a uzupátorští jedinci, dokážou vychovat potomstvo bez síly, současně i zrovna tak ovlivnit příbuzenstvo.
Stejně si myslím, že z 90ti% jde vládkyni " o grunt"
Nějak nerozumím tomu, čemu tím svazkem jako pomohli? Ona se za čas opravdu do někoho zamiluje, bude chtít vlastní děti, stejně tak i on zřejmě jednou potká spřízněnou duši, se kterou mu bude dobře i v posteli. Na tom nevidím nic nemožného ani divného. A jak to pak vyřeší s dětma? Rozvedou se a všechno jim řeknou? To je raní tak, že zanevřou na oba.
dagie — #15 jsem prvně myslela, že spolu zůstali švagr s tchyní, to by byl teprve nářez
Rikina — #19 ty tomu vždycky umíš nasadit korunu
... a docela by mě zajímalo, jak by ta babička hodlala situaci řešit, kdyby Irena nebyla dcera, ale syn. Taky by si musel "vzít" švagra a byli by pak registrovaní partneři?
Mickey Mouse — #17 To je jistě pravda - byly doby, že takové řešení bylo nejen obvyklé, ale v některých kulturách to byla i povinnost. Ovšem většinou diktovaná nutností a snahou přežít.To už dnes jaksi nehrozí, a jediný důvod ve výše uvedeném případě bylo sobectví babičky, aby její vnučky nedej bože nevychovávala nějaká "cizí" ženská. A tomu se v podstatě oba zúčastnění obětovali, nejspíš aby měli klid, protože jinak by s matkou/tchyní nevydrželi. Což je dle mého velmi smutné. Že to časem ty děti poznají, to je více než pravděpodobné, a dokonce by si to i mohly klást za vinu a mít z toho trauma na zbytek života.
A že rezignovali na vztah? Vždyť mezi nimi žádný nikdy nebyl.
I když to zvenku vypadá jako příšerný nápad, tak je to dodnes docela běžné řešení. Dříve dokonce patřilo k morálním povinnostem (je to součástí vícero velkých náboženství). Prostě krev není voda - postarat se o příbuzné bylo důležitější než vlastní "štěstí". A často to dopadlo dobře, protože při troše snahy se nakonec láska mezi manželi postupně vytvořila.
V tomhle případě mi ale připadá, že si to oba dost komplikují. Místo aby k sobě hledali cestu, když už jsou manželé, tak na vztah rezignovali. Každý z nich si našel pohodlnou výmluvu. Zřejmě si neuvědomují, že nedostatek lásky a vzájemné odcizení v takové rodině ubližuje i těm holčičkám.
Znám velmi dobře podobný pár. Holčičky byly 1,5 r. a 3r. když jejich maminka tragicky zahynula. K zeťákovi se nejprve nastěhovala tchyně se svou dospívající dcerkou a pomáhala mu s výchovou. Když její dcera dostudovala (lékařka) zůstala se se svým švagrem a neteřemi. Zde však byla náklonnost i přes věkový rozdíl tak veliká, že dnes k již jeho dvěma dospělým dcerám mají spolu dvě malé děti. Je to velmi šťastná rodina.
já zase doufám, že i tam mladší šestiletá dcerka už ví pravdu, že jí to "rodiče" šetrným způsobem sdělili, protože jinak ji vystavují riziku, že jí to nešetrně sdělí někdo cizí, což by jí mohlo způsobit trauma, takže Ireno, doufám, že to máte vychytaný