Dva roky věděl pan Zbyněk o nevěře své ženy a dva roky z lásky k ní mlčel. Když se mu konečně přiznala, odpustil jí. Manželství se nerozpadlo.
Příběh paní Mileny a jejího manžela asi mnohé z vás těžko pochopí. Pochybuji, že jednání pana Zbyňka budou schopni cele vstřebat i mnozí muži. Přesto jeho trpělivost, kterou možná mnozí nazvou zcela jinak, zachránila manželství před rozpadem. Manželství, které za to zřejmě opravdu stojí.
Takto svůj příběh ve svém e-mailu vypráví paní Milena:
Seznámili jsme se na střední škole ve třeťáku. Zbyněk byl můj první. Byli jsme denně spolu ve škole a pak vlastně i odpoledne a později i večer. Uprosila jsem maminku, aby se směl Zbyněk k nám nastěhovat. Od chvíle, když jsme se zamilovali, jsme vlastně byli jeden bez druhého jen jednou, a to když jel Zbyněk na čtyři dny do Tater.
Po maturitě jsme se nastěhovali do nového bytu v Příbrami. Byla jsem šťastná a on také. Začal pracovat v jednom podniku s výpočetní technikou v Praze, takže dojížděl, a já dostala místo na Městském úřadě v kanceláři. Trávili jsme spolu večery, dovolené, víkendy. Ani nás nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Jeden bez druhého ani ránu.
Když jsem otěhotněla, měl nepředstavitelnou radost. Narodila se nám dcera Lenka. Měla jsem veliké zdravotní problémy, vlastně celé šestinedělí a pak ještě půl roku. Bral si dovolené, paragrafy, nikdy mi nic nevyčetl. Všichni známí, kamarádi, obě rodiny měly náš vztah za pohádkový. My také.
A pak se to stalo…
Vzala jsem práci na čtyři hodiny denně a dala jsem malou do školky. Měla jsem radost, že zase můžu po třech letech mezi lidi. Byla to spediční firma a já pracovala v odbytu. Jednala jsem s lidmi a často se vídala s řidiči. Tam jsem poznala Pavla. Nadbíhal mi. Hodně. Líbil se mi, ale doma jsem měla Zbyňka, který se přímo ukázkově staral o Lenku, o mě, o všechno. Když jsem se zdržela, vyzvedl malou a šli třeba do parku. Já si nemohla vůbec na nic stěžovat, a přesto jsem si nakonec s Pavlem začala.
Zbyněk nic netušil, když jsem čím dál častěji volala domů, že přijedu později. Bez řečí vyzvedával malou, a dokonce na mě čekal s večeří, zatímco já trávila čas po projížďkách s Pavlem, později i u něho doma.
Poprvé jsem nepřijela na noc domů. Manželovi jsem řekla, že jedu odvézt podnikové auto do Vídně a že tam přespím v hotelu. Neměl s tím problém. Napadlo mě, že tohle by šlo praktikovat častěji. Praktikovala jsem to tři čtvrtě roku. Vztah s Pavlem nabral na síle tak, že jsem začala přemýšlet o rozchodu. Snad stokrát jsem se chytala to Zbyňkovi říct a stokrát jsem to vzdala.
Pokaždé, když jsem řekla: „Potřebuji s tebou mluvit,“ vždycky si sedl, usmál se na mě a řekl: „Jsem připravený.“Trvalo to další rok. Nenašla jsem odvahu toho dobrého člověka, který mi nikdy neřekl křivé slovo, ranit.
Začala jsem se viditelně trápit. Nebyla jsem schopná se Zbyňkem spát. Chápal mé výmluvy i pozdní příchody, chápal i služební cesty. Pavel mě tlačil do rozvodu a já nevěděla, jak dál. Až jsem musela doopravdy odjet. Vyřizovala se závěť po babičce. Ten den, když jsem odjížděla, jsem byla na Zbyňka nepříjemná. Nikdy se nehádal. Jen mi řekl, že teď nebudeme nic řešit, že bych jela naštvaná a něco by se mi mohlo stát. Ta jeho svatost mně začínala lézt i na nervy.
Po cestě zpátky jsem bourala. Nebylo to nic vážného, ale auto bylo nepojízdné. Zůstala jsem ve dvě ráno na cestě z Domažlic do Příbrami. První, komu jsem volala, byl Pavel, který za dobu našeho vztahu opustil spediční firmu a začal podnikat v autodopravě a měl odtahovou službu.
Řekl mi, že nemá, koho by mi poslal, a sám že je nachlazený, že musím počkat do rána. Doporučil mi stopa a hotel. Brečela jsem.
Zavolala jsem Zbyňkovi, i když mi to bylo hodně trapné. Zbyněk vzbudil kamaráda, malou odnesl k sousedce a bez jediného slova automaticky jel v půl třetí ráno skoro sto kilometrů pro mě i pro auto. Ten den mi došlo, co vlastně dělám a komu.
Cestou zpět jsem usínala. Stihla jsem mu ale říct, že bych s ním ráda mluvila. Řekl tu svoji obvyklou větu. Došlo mi a vrátilo se všechno, co jsem mu provedla, a rozbrečela jsem se. Strašně jsem plakala. Byla jsem rozrušená, ospalá, zklamaná a cítila jsem se strašně bezcenná.
Tak báječného člověka mám vedle sebe a s takovým blbem mu ubližuji dva roky! Teď za to potrestám sama sebe. Řeknu to Zbyňkovi a nechám ho, ať mě opustí. Nezasloužím si nic jiného. Budu sama. S Pavlem jsem se totiž rozhodla skončit hned ráno. Udělala jsem to. Řekla jsem Pavlovi, že s ním už nikdy nechci mít nic společného, že je konec a že je to moje pevné rozhodnutí. Začal se omlouvat, že byl v noci rozespalý a tak. Vysvětlila jsem mu, že to není jen o tom, že miluji svého muže. A tak mi sdělil, že jsem kráva.
Zbyňka jsem si posadila do kuchyně naproti sobě a nenechala ho říct ani to jeho „jsem připravený“. Všechno jsem mu pověděla. Úplně všechno. Od začátku až do konce.
Čekala jsem cokoli, byla jsem, jak on říkal, připravená, ale udělal něco, na co jsem opravdu připravená nebyla. Řekl mi jen „JÁ VÍM.“
Nechápala jsem.
„Jak víš? Jak jako víš? A jak dlouho víš?“
„Téměř od začátku to vím. Vím o služebních cestách a vím, kdo to byl.“
„Proč jsi mi proboha něco neřekl, proč jsi mě neusvědčil, proč jsi mě nevyhodil, neopustil, neseřval…??“
„Protože Tě mám rád.“
On prostě čekal, jestli to udělám já, nebo jestli to přejde. Jak mu muselo být, když jsem ho lakovala služebními cestami i uzávěrkou a jezdila domů k Pavlovi, jak se cítil pokaždé, když jsem byla přiopravená mu to říct, jaká jsem pitomá a nemorální… on dva roky mlčel, a já?
Je to už pět let zpátky. Svého muže miluji víc než kdy před tím a cítím, že mu pořád něco dlužím. On o tom nemluví, nevyčítá.
Druhý takový už se nenarodí.
Nový komentář
Komentáře
navia — #38 To byl jeho problém. On ho měl vyřešit! Asi bych nestála o chlapa, se kterým by se rozvedla manželka, když se dozvěděla, že drží se mnou...Ale při čekání, zda ho to přejde či ne, bych se mu určitě nestarala o ošacení.
Žábina — #32
Taky jsem odešla - po provalené nevěře,navíc, když mi manžel řekl, že s tím nehodlá skončit a mám počkat, jestli ho to nepřejde.. nedokázala jsem to. Už bych mu nikdy nedokázala úplně věřit - a tím pádem bych s ním asi nedokázala normálně žít.
Mendie: můžeš se na to dívat z mnoha stran. To, o čem píšeš, to je to, co se běžně užívá. Ale kde je řečeno, že je to správné? On ji dal šanci svobodně se rozhodnout. Netlačil na ni, preferoval hlavně dítko...
Když použiji slovo Pan Bůh, tak ten nám dal taky svobodnou vůli a dívej, jak se umíme umlátit v kotrmelcích. On udělal totéž - dal ji svobodu. Zatímco milenec na ni tlačil, aby se rozvedla a při první příležitosti, kdy potřebovala jeho pomoc, zklamal na celé čáře.
Je to o omezování v rozhodování, vztahu... ta paní pochopila, že je blbost zahýbat... navíc díky své neznalosti-omezenosti začala běhat za jiným, co ji přivedlo do trapných lží, podvodů apod. místo toho, aby pracovala na svém vztahu s manželem.
V takovém případě je vidět, že jeden není vyspělý a může počkat, než ten druhý pochopí, doběhne ho. A ona mu za ty 2 roky života stála.
Není dobré přijímat to, co je normální u jiných lidí. Nemusíš nutně přijmout normy, které stanoví nějaký člověk, politik, psycholog apod. Je třeba se řídit citem, který jde v souladu se Zákony Země. ... Proto tento pár neztrácel penízky za advokáty apod., psychicky to nijak neodneslo mimčo, rodiče si svůj problém vyřešili sami bez cizí pomoci.
modro_očka — #31 Nevím, asi jsem staromódní, ale myslím, že když muž svoji ženu miluje, měl by o ni bojovat, ne sedět s rukama v klíně. Samozřejmě pokud ji ještě chce, za předpokladu, že ví, že mu jeho milovaná denně lže a podvádí ho.
Ta ženská je taky mrcha. Chápu, že člověk uklouzne, udělá chybu, ale takovou dobu vést paralelní vztah a svýmu manželovi lhát, dělat z něj blbce?!
Myslím, že jednání obou bylo po celou tu dobu nesprávné, je až div, že i přes tolik chyb dokázali pokračovat v tom vztahu. Nezbývá než jim přát, ať jim to vydrží.
Michaela Kudláčková — #26 Mendie — #25 Já tomu láska říkám! Kdoví co jí provedl v minulém životě?
[color=#000000]Lukáš Čejka[/color]
Pokud "sbíráš" informace o astrálním světě, ... budeš vědět, že když člověk lže, podvádí apod. vytváří jinou energií, která z něho vyzařuje. Zároveň si mění svoji barevnou auru... proto je schopen přijímat okolo s sebe lidi s podobným složení barev.
Pokud jsi jen nahodile uklouznul, moc dlouho mezi takovými lidmi nevydržíš a snažíš se vrátit tam, kde je "astrálně čisto". Přestože ta žena toto nejspíše nevěděla, i tak dlouho váhala s ukončením manželství. Zatímco její manžel nejprve tušil, později věděl, nejspíš se s jejím milencem i potkal a vyhodnotil situaci. Proto jí dal čas, který jí ukázal správnou cestu.
modro_očka — #31 Rozumel bych tomu, ze se smiril s tim, ze mu nekdo klati zenu.Ale to, ze se smiril s tim, ze mu zena lze a podvadi - co je na tom duchovene vyspeleho? Nevim jestli skutecnost, ze ze me nekdo dela vola, se da interpretovat jako duchovni vyspelost.
já jsem svého manžela měla taky hodně ráda, ale když jsem zjistila, že mne podvádí, věděla jsem že už není cesta zpět...láska je hlavně o důvěře a já už bych takovému člověku nikdy věřit nemohla...
trvalo mi dlouho, než jsem se od toho oprostila, ale podařilo se mi to a nelituji, že jsem odešla
Mendie: ten člověk je úžasný duchovně vyspělý, nejspíš to bude hodně stará duše, která rozumí tomu, co člověk vytváří ve vzteku a negativních emocích.
Ač si myslíš, že to je ťuňťa, opak je pravdou. Jeho žena nechopila, že člověk musí být silný a stabilní, jinak je zranitelný a ovládaný někým jiným než sám sebou, dělá ze sebe pitomce a láduje si svoji vlastní karmu.
Trvalo jí to dlouhé 2 roky, ale nakonec pochopila, zastyděla se a ví, že musí na sobě hodně moc pracovat, aby se takovému muži vyrovnala, stačila mu.
Tak to je člověk, který vidí do hodně daleké budoucnosti, umí zvládat emoce, nemá uraženou pýchu, vztek, nenávist... viděl svoji rodinu, svou dceru, dal tomu čas... je to FRAJER.
átéčko — #28 je to možné...pokud mají volné manželství, proč ne, to mne pak taky napadlo.
kareta — #27 TOHLE JE LÁSKA!
Michaela Kudláčková — #26 a to je jako láska?
Mi to připadá jako pohodlnost, lenost, 2 roky čekal až to ženu přejde? V podstatě bych řekla, že to je závislost. Trochu patologické. Ale hlavně že jsou spokojení.
Mendie — #25 ...hele já mu rozumím. Prostě ve strachu, že to podělá, nedělal nic. Prostě vyčkával... a vyplatilo se mu to...
Jako první mě napadlo, jestli bych si ještě mohla vážit chlapa, co ze sebe nechává dělat takovou dobu paroháče, ví, že mu někdo chodí za ženou, ví i kdo - a nic s tím nedělá??!!! Je tohle síla lásky nebo lenost a nedostatek odvahy o svojí ženu zabojovat???
a proč tomu příběhu nevěřím?
OlgaMarie — #12 No zrovna Ty!
Přijdeš mi nejvzdělanější ze všech žen-in! To já (problémově vzdělávatelné dítě) podvědoměla hledala chytrého... no a ono se s chytrostí často snoubí i cosi, co se tu probíralo včera, tuším...
vladka006 — #10
Lukáš Čejka — #17 no, tak nějak
Lukáš Čejka — #18 Já to chápu jako - protože jsem momentálně línej si najít někoho jinýho, kdo mi bude vařit a prát
.