Krátce po roce 1989 mě zaskočil jev, který jsem až do té doby neznala, a domnívala se (ach, já duše prostá!), že se vyskytuje pouze v zahraničí anebo v luxusních pražských hotelech a sídlech. Najednou ale byl tu a já měla pocit, že to nikdy nestrávím.
Ano - řeč je o prostituci. Nejstarším řemesle (jak se říká), ale řemesle, o kterém se do té doby příliš nemluvilo a které se spíše skrývalo za název trestné činnosti pod paragrafem příživnictví...  

Poprvé mě tenhle nyní již otevřený fenomén doby zaskočil, když jsem coby matka na mateřské dovolené nechápavě vznesla dotaz, jak to dělá dcera naší sousedky (asi v mém věku), že má stále na sobě nejnovější módní výstřelky, podobně zásobuje svoji dcerku, jezdí domů taxikem, je vždy naladěná "do vesela" a vždy dobře vypadá (zdraví z její opálené pleti - asi ze solária - přímo čišelo).
Měla jsem v té době manžela, zatímco ona byla "matka samoživitelka" bez uvedeného otce a přiznám se, její "pohodu" jsem jí mohla pouze závidět.
Tajemně se ušklíbla a řekla, že mi to prozradí - ale ne hned.

Držela mě v napětí několik dnů, ale pak - za slunného letního dopoledne, přišla oblečená do plavek, s cigaretou v jedné a kávou v druhé ruce a dala se do řeči...
"Víš, nemohla bych žít jako ty," odklepla popel z cigarety a usrkla černého moku a pokračovala: "Jakmile se mi narodila Katherin, věděla jsem, že nechci manžela, který mi domů přinese usmolených pět tisíc (v roce 1991-2 to byly ještě velké peníze!) a bude mě držet kolem plotny a pračky."
Lydie prostě chtěla žít naplno (ostatně - kdo ne?).
A tak začala pracovat v jednom erotickém klubu - oficiálně jako masérka, neoficiálně jako prostitutka.

Byla spokojená. Dcerka tím netrpěla - maminka chodila "do práce" dvakrát, třikrát v týdnu, takže zpočátku Katherin hlídala babička, později už chůva.
Nemuselo se řešit, co se koupí k jídlu (hlavně: za kolik?), co si koupit na sebe a kdy bude možné jít konečně ke kadeřníkovi. Peníze nechyběly a klid z jejich dostatku dle mého mínění rozhodně pomáhal dobrým vztahům mezi dcerou, matkou a vlastně i babičkou.
Katherin neviděla maminku při ničem špatném, a tak se zdálo, že tahle zatracovaná činnost (živnost?) vlastně nikomu neškodí.

Za dva roky odjela Lydie i se svoji dcerkou do Španělska. Zůstaly skoro půl roku. Vrátily se, Lydie si koupila vlastní byt a "džíp".
Než jsem se odstěhovala pryč z města, občas jsem ji zahlédla. Vždy mne z džípu vesele zamávala, zatímco já táhla v ruce nákupní tašky a zpocená tlačila golfky (nebo za ruku) své potomky.
Ten takzvaně spořádaný život mě tak štědře neodměnil... Ale ani nedal dost odvahy (?) k tomu, abych se dala na její dráhu...

Co mi ale dopřál o několik let později, byla možnost nahlédnout do života prostitutek velmi podrobně, a to dokonce zevnitř.
Poznala jsem dívky úrovně Lydie - krásné, inteligentní, atraktivní, a vůbec ne od pohledu typické "lehké děvy". Některé byly vdané, jiné žily s partnery, kteří za moc nestáli a dokonce jim i vyhovovalo, je do nočních klubů přivézt a nad ránem je odvézt (aby se ušetřilo za taxíka a aby taky měli jasno, kolik ta jejich za noc vydělala). Byly mezi nimi nešťastnice, které vydělávaly na dluhy, nebo jen na holý nájem, a znala jsem i takové, které tvrdily, že zrovna tohle musí dělat, aby i s dětmi přežily a měly na nájem.(?!)
Zpočátku jsem jim nevěřila a i je trochu nenáviděla - přece odvádějí muže od rodin, ne?
Když jsem je ale poslouchala, nakonec jsem je začala mít svým způsobem ráda. Možná mezi nimi byly vztahy, které by jim mohly závidět ženy na různých úrovních pracovišť.
Nikdy jsem se ale nesetkala s žádnou, která by byla k prostituci nucená, i když tento jev nikdo nepopíral. Známý byl jen dívkám, které odešly do zahraničí - tam, jak uváděly, šlo často velmi, velmi do tuhého!

Pak jsem se potkala s holkami "z ulice". Kategorie sama o sobě, o které ty výše uvedené odmítají mluvit a se kterou se rozhodně nikdy nechtějí ztotožnit.
Dívky i ženy většinou bez vzdělání, často utíkající před zákonem, a tudíž lehká kořist k ovládání.
Hezké i ošklivé, z toho ženského já, jim zůstalo jen málo... Převládají pudy - jsme také přece samičky, ne?
Nikdo od nich asi ani nic jiného nečeká.

Rozdíl je mezi oběma kategoriemi pochopitelně i ve výši "honoráře", který inkasují. Ty první jdou do tisíců, ty druhé vydělávají max. několik set (za zákazníka - nemluvím o noci).
Holky za padesát (jak zpívá skupina Lucie) dostanou při svém postávání u mezinárodních silnic od "svého" pasáka jeden kýbl a jednu žínku (na jednoho pasáka připadnou minimálně tři). Tohle "hygienické" zařízení pak společně během své pracovní doby využívají...
Není divu, že pohlavně přenosným nemocem se pak daří.
Pozastavit se nad tím ale není čas. Peníze se musí vydělávat a točit.

Že jedna odpadla? Přijde určitě druhá - a skutečně. Netrvá to dlouho a prázdné místo je vzápětí nahrazeno novou - čerstvou... Kým vlastně?

Problém prostituce je velmi závažný a asi málokdo by si troufl o tom pochybovat.
Je-li prostituce dobrovolná, je věcí našich zákonodárců, aby stanovil její přesná pravidla tak, aby nás ohrožovala co nejméně.
Jenomže: Co dělat, abychom se prostitutkou nestaly, i když po tom ale vůbec netoužíme?
Máte pocit, že vám, ani vašim blízkým, se to stát nemůže?
Bohužel, za určitých okolností, tomu nemusíte být vůbec daleko...

Studie o obchodování se ženami ze střední a východní Evropy, kterou provedla IOM v roce 1995, ukazuje, že „metody najímání narůstajícího počtu žen pocházejících ze zemí střední a východní Evropy jsou daleko méně formální, než se obecně předpokládá“.
Bylo zjištěno, že více než polovina z obětí byla získána přáteli, rodinnými známými a jejich přáteli, nebo dokonce naprosto neformálním způsobem na ulici, na diskotéce nebo v baru. Zkoumání způsobů, jak byly najímány české ženy v letech 1995-1998, ukazuje, že tento trend nadále pokračuje.
Najímání žen se většinou skládá z různých stupňů lží, podvodů, lstí a klamavých jednání. Násilí nebývá užito až do chvíle, kdy se oběti „jemnou cestou“ dostanou do rukou „konečných uživatelů“, tzn. nových vlastníků.
Nevládní organizace však uvádějí minimálně tři případy, kdy byly ženy uneseny a k prostituci donuceny násilím.

Ale to až příště...

 

 

 

   

                     
Reklama