Zuzka pochází z malé vesnice na Teplicku a chtěla poznat svět. Nakonec skončila podvyživená, týraná, s kapavkou, bez dokladů někde u lesa v Německu. Ztratila pro pasáka svou cenu.
Její příběh však začal velmi nevinně a mohl skončit happyendem.

Zuzce se na vesnici nelíbilo, navíc její rodiče se rozvedli, táta alkoholik ji pohlavně zneužíval, máma o tom nevěděla.
Zuzka tolik chtěla utéct někam pryč a začít nový a lepší život. Na diskotéce potkala Tondu a zamilovala se. On jí nabídl, že může s ním odjet do Německa a tam pracovat jako tanečnice. Zuzka neměla peníze, Tonda ji samozřejmě půjčil, jen jí sebral pas, prý to bude pro její dobro. Hlavně nesmí nikomu říkat, že odjíždí.

V Německu ji ale nečekalo místo tanečnice, ale první znásilnění od milovaného Tondy.
Práce v nevěstinci, sex bez kondomu, vydírání, Tondovy výčitky, že mu dluží peníze a musí je vrátit.
Dvacet i víc zákazníků za den.
Zuzka nedostávala ani jídlo. Nakazila se kapavkou.
Tonda, její vysněný princ na bílém koni, se vypařil, přesněji prodal ji jako otrokyni.
Další týrání a pocit naprosté bezmoci.
Navíc se Zuzka bála, že kdyby se vrátila zpět domů, budou se všichni na ni dívat skrz prsty. Kapavka se stávala stále nesnesitelnější.
Přesto věřila, že si ji nějaký z jejích zákazníků vezme. Ono se to občas stane.
Ale tentokrát ne.
Vyhodili ji na kraji lesa a zmlátili téměř do bezvědomí.

Právě těmto ženám se snaží pomoci Jindřiška Krpálková, evangelická farářka a koordinátorka projektu na pomoc obětem obchodu s lidmi.
Tento projekt funguje pod Sdružením Česká katolická charita.
Spojení nemožného? Vůbec.

„Křesťanství je přístup k životu, pomoc potřebným a ohroženým. Prostitutky jsou oslabeným druhem. Ale nepomáhám proto, že musím. Mám ze své práce radost. Navíc křesťanství má v této pomoci tradici, například, současník Karla IV., Jan Milíč z Kroměříže již ve středověku sám provozoval dům, kam se mohly prostitutky uchýlit,“ začíná naše povídání Jindřiška.
Sedím v podkrovní kanceláři a prohlížím si ji, je pěkně oblečená a sálá z ní radost. Na každou otázku mi odpovídá docela razantně.

Jak vypadá pomoc prostitutkám?
„Ženy se samy snažíme vyhledávat, některé nám volají, nebo se ozve nějaká zahraniční organizace a sdělí nám, že mají v péči Češku. Pošlou nám potřebné informace a my se snažíme připravit jí zázemí pro návrat zpět,“ odpovídá Jindřiška a dál pokračuje, „celá naše pomoc je založená na tom, že se žena sama rozhodne, co vlastně potřebuje. Ne, že bychom my dělaly to, o čem si myslíme, že je pro ní dobré. Žena je osobnost, a tak se s ní musí zacházet.“

Jindřiška se snaží ženám ve spolupráci s dalšími pracovníky Charity zajistit ubytování, jídlo, ošacení, hygienické potřeby, péči psychologa, případně psychiatra, potřebné dokumenty a zdravotní i sociální pojištění. Ženy často přicházejí bez ničeho a ve zbídačeném stavu.

„Přišla k nám klientka, která vážila 37 kilogramů, měla čtyřměsíční dítě, přesto od pasáka neodešla proto, že sama měla hlad, ale jejímu dítěti hrozila podvýživa. Snažili jsme se jí pomoci tak, aby si dokázala pomoci sama. To se nakonec podařilo,“ dodává Jindřiška. „Jestli klientka pozná aspoň na chvíli obyčejný život, že na ní někomu záleží, na chvíli zažije normální stravování, normální spánek, zájem druhých lidí, když její dítě na chvíli ochutná kousek obyčejného života, kde není bití, hlad, alkohol, kde není mnoho podivných krutých věcí, kterým nerozumí, tak to považuji za úspěch, “

Jindřiščiny oči v tu chvíli září spokojeností a já si uvědomuji, že moje starosti jsou úplně nicotné.
Jindřiška však pokračuje: “Co se to děje, že někdo dokáže chápat člověka jako věc? To těm chlapům nevadí, že spí s troskou? Platí si rozkoš, a z lidské bytosti dělají otroka bez vlastních práv.“
Laskavá žena se mění ve lvici, ale moc dobře ví, o čem mluví.

Rány na duši i těle jejich klientek mluví za vše.
Dopíjím mattonku a ani nevím, o čem všem bude tenhle článek.
Uvědomuji si, že přede mnou sedí osobnost, která umí pomáhat. Má svou práci ráda, i když se tolik setkává s lidským utrpením.
Dochází mi, že právě o tomhle je křesťanství.
Už sice vidím vaše příspěvky, kde mi budete vysvětlovat, že jestli někdo může za zlo a špatnost, jsou to křesťané.
Nejde mi o to napsat článek, který by vyzněl jako přihláška do nějaké církve. Ale snažím se tu ukázat, že všichni jsme lidi a právě na úrovni pomoci trpícímu, bychom měli být na stejné lodi.

Setkání s Jindřiškou končí, odcházím a myslím, že mám o čem přemýšlet.   

           
Reklama