Dobrý den,
také svou troškou přispěju k dnešnímu tématu.
Prostřednictvím těchto pár řádek, bych Vám ráda představila jednu výjimečnou ženu. Mé rané dětství je velmi úzce spjato právě s ní, protože rodiče museli chodit do práce.
Tak mě 4,5 roku vychovávala ona - moje babička. Nikdy jsem nepotkala trpělivějšího člověka, než byla ona.
Ze všech těch nejednoduchých situací uvedu tuto: když jsem trochu povyrostla a musela chodit do školky, kterou jsem nenáviděla, byla to právě ona. Ano, to babička musela každodenně snášet mé rozmazlené výlevy, kdy jsem ji odháněla od postýlky, že do školky nepůjdu, a když odešla, zase jsem ji s pláčem volala zpátky. To se opakovalo nesčetněkrát dokola.
Trávily jsme spolu hodiny a hodiny volného času - učila mě malovat na vajíčka i na papír. Její kresby byly nádherné. Dodnes mám pár obrázků a vajíček schovaných, i když zub času je neúprosný... Za celý svůj další život jsem nenamalovala takové množství obrázků, jako když jsem byla s babičkou.
Babička byla také mým jediným pojítkem s okolním světem. Narodila jsem se s rozštěpem měkkého patra a 4 roky jsem spíš vydávala zvuky, než mluvila. Ona jediná uměla vždy přesně rozluštit, co říkám, co chci.
To, jak je pro mě důležitá, jsem si uvědomila, až když zemřela. Bylo mi čtyři a půl roku a ta rána byla obrovsky bolestivá. Tak malé dítě snad ani nemůže pochopit, že ten milovaný člověk už nepřijde, už se
nikdy neusměje, nepohladí. Až později jsem pochopila, kolik mi toho moje babička, i v tom krátkém čase, který nám byl dopřán, dokázala dát do života. A já jí za to ani nestačila poděkovat. Ale jednou to udělám! Tam v nebi, kde na mě čeká.
teb
---------------
Milá teb, myslím, že Tvoje babička tě stále ochraňuje a že se v tom nebi jednou shledáte... děkuji za krásný příběh. Byla jsi tak malá a tolik si toho pamatuješ... Opravdu krásné.
Pište i vy na náš redakční e-mail vzpomínky na své babičky... Vraťte se do doby svého dětství a připomeňte si chvíle, které máte zasunuté někde hluboko... Uvidíte, jak Vám alespoň na chvíli bude zase krásně.
Nový komentář
Komentáře
Taky bych chtěla takovou babičku. Ta moje se na mě prvních půl roku nepřijela ani podívat. Děda ano, ale ona ne. Narodila jsem se totiž "už" rok po svatbě našich a ona jim přikázala, ze nemají mít hned dítě. To, že tátovi už bylo čtyřicet, jí nijak nepřekáželo. Nedali si říct a tak mě prostě odmítla akceptovat. Děda jezdil z Chebu do Prahy každých 14 dní, ale jak říkám, první půlrok jezdil sám. teprve pak uznala, že když už jednou jsem, musí mě brát. Ale nikdy jsme neměly takový ten babičkovsko-vnučkovský vztah. Ale děda, to byl úžasný člověk, toho jsem fakt milovala.