Můj manžel pracuje v cizině. Když jsme se vzali, stavěli jsme byt, potom odjel na 1 rok do Afriky. Za vydělané peníze jsme si koupili bohužel chalupu. Říkám bohužel, protože jsem si nikdy neuměla představit, kolik času renovace tohoto objektu vezme a o penězích ani nemluvím. Manžel se začal realizovat a byl nesmírně pyšný na své dílo. Mezitím ještě odjel pracovat do Maďarska a nyní jezdí již 15 let pracovat do zahraničí, od pondělí do pátku, kdy se vrací. Řekli jsme si, že peníze jsou potřeba a každý tedy musíme něco obětovat.  

Máme dvě děti, s kterými jsem vlastně byla celý život sama se všemi starostmi, které jejich věk nesl. Učila jsem je, že tatínek musí jezdit do zahraničí, nemá to lehké a má je moc rád.

Manžel v pátek přijel, jeli jsme nakoupit, zabalila jsem vše potřebné a odjeli na chalupu. Po příjezdu vše zas vybalit. Byla noc a šlo se spát. V sobotu a neděli jsem prala prádlo, které přivezl, vařila i jídlo manželovi do práce na týden a hrála si s dětmi, jak jen to šlo. Manžel někde pracoval na chalupě. Viděli jsme se až u večeře, kdy byl unavený z těžké práce. Každý týden to bylo stejné, až nastal čas, kdy děti s námi nechtěly jezdit. Neměly tam kamarády. Manžel ale chtěl na chalupu jezdit i bez dětí, což mně působilo dost velké výčitky, a omlouval to větou, že to dělá pro ně. Jaký nesmysl! Děti by byly samozřejmě raději někde, kde se všichni bavíme společně.

Takže od 14 let je doma  hlídala babička a já jsem si mohla vybrat -buď budu s dětmi a nebo s manželem na chalupě alespoň dva dny v týdnu. Je pravdou, že jsme měli společné týdenní letní i zimní dovolené v cizině, z kterých jsem žila celý rok.  

Děti vyrostly a nyní studují. Dcera dost náročnou fakultu. Syn mě moc nemusí, odcizil se mi, neboť všechna výchova byla na mně, i ta nepopulární výchovná kázání. Vyrostl z něho dost drzý kluk, který mě má jistě rád, ale prostě využil situace. Je pravdou, že jeho drzost a tzv. skákání do řeči, jen jsem otevřela pusu, mě často vytočilo. Je nepřístupný jakékoliv klidné debatě. Když jsem chtěla řešení od manžela, aby mu domluvil, tak jsme se nakonec pohádali, že se mám na něho vykašlat, ať si dělá co chce, že ho život naučí a jestli vůbec můj příkaz, kterému stejně neuposlechl, byl vůbec na místě. Už jste viděli matku, která by se na své dítě vykašlala ?  

Teď jezdíme na chalupu stále dál. Pátek a sobota je stejná, jen s tím rozdílem, že manžel už tolik nepracuje a chodí hrát  tenis s kamarádem, který je rozvedený,  má dost času a mým námitkám se vysmívá. V sobotu prožijeme jen jedno společné ráno  a v neděli se manžel sbalí a jede do Brna na tenis. Přijede v poledne. V 17hod začíná být nervózní, protože už spěchá zase do Brna na další tenis, který hraje od 20 hod a přichází ve 22h30. Své děti vidí jen hodinu nebo když se zadaří, dvě v týdnu. Nutno říct, že manžel má děti rád a koupí jim, co opravdu potřebují. Finančně jsou zajištěni.  

V poslední době začal náš vztah dost skřípat, protože jsem manželovi naznačila, že bylo u nás dobrým zvykem přes prázdniny tenis nehrát, neboť jsou krásné dny na chalupě v přírodě a že hraje tenis dvakrát v týdnu se svými kamarády v cizině. Se zlou jsem se potázala. Bylo mi řečeno, že jsem hysterka a nemám rozum. Když jsem zaprotestovala, že se ke mně chová skoro jako ke služce, bylo mi odpovězeno, že takových služek najde 20.

Nutno podotkout, že nejsem žádný suchar, podle přátel vypadám na svůj věk velmi dobře a ve společnosti platím za baviče. Dobře lyžuji, cvičím, mám ráda hudbu a závodně jsem tancovala. V sexu si rozumíme a svého manžela mám velmi ráda. Máme společné zájmy, kromě tenisu, který neumím a ani neměl zájem mě učit.  

Když se ale ohlédnu za svým životem, je pro mě smutným zjištěním, že celých 25 let život nežiju, ale odžívám, a těším se stále na pátek, až  manžel přijede, kdy dva dny můžu prožít s ním, nebo na dovolenou, z které čerpám síly celý rok. Moje kamarádky mně řeknou, že se mám dobře, že mi dává peníze, že oni jsou na tom hůř. Vím, ale přesto je mi smutno a přemýšlím, kde byla nebo je chyba.

Nevím, jak mám situaci řešit dál. S manželem se rozejít nechci. Dcerka je velmi citlivá a má nás oba velmi ráda a při jejím studiu bych jí nechtěla připravit špatné prostředí, a pak, mám strach, že manžel by to vyřešil docela prostě: “Tak se rozejdem“ a spokojeně by si žil dál, protože to tak musí být.  Pojem bojovat o lásku asi nezná.

Ale přesto nechci odžívat už další dny bez porozumění....