Reminiscence na jeden slavný cimrmanovský film trefně vystihuje skutečnost, jak se člověk cítí, když přestane po 37 letech chodit každý den do práce.
A jelikož vím, že toto téma může být pro mnohé z vás aktuální, protože úplně všechny mé kamarádky mého věku, zaměstnané na všech možných pozicích a firmách, se podobné situace děsí, napadalo mně zkusit poradit, jak se s takovou situací vyrovnat.
Určitě jsem se svým způsobem i těšila: na volnost, nezávislost... pět let jsem se přece usilovně rekvalifikovala a plánovala v penzi rozjet podnikání v oblasti vizážistiky a pleťového poradenství. Přišlo to o dva a půl roku dříve - no a co? Jenže přesto mě to zaskočilo.
Možná že takhle podobně se cítí vězni vypuštění po mnoha desítkách let z kriminálu. Trošku drsné přirovnání, ale v mém případě výstižné. Ve svém posledním zaměstnání jsem rozhodně spokojená nebyla.
Hned po Silvestru mi bylo nedefinovatelně divně a vůbec jsem si nerozuměla. Já, která vždy přesně a rychle ví, co chce, ví si rady i s cizími problémy a slovo dilema nezná. Já ovšem najednou ani nevěděla, jak se vlastně cítím - cítila jsem se totálně vykolejená.
Pak jsem přišla na to, že musím plánovat každý den, týden, měsíc. A tak jsem s tím začala.
První, co jsem měla navyklé z úřadu, byla obligátní snídaně u „ženy-in“. A potom práce: telefony klientkám, maily, semináře, výuka líčení. No a samozřejmě i články. K tomu jsem se rozhodla, že ačkoliv pracuji doma, minimálně 3x týdně vyrazím za pochůzkami nebo cvičit. Postupně jsem se dostávala „do formy“ a zvykla si nový životní styl. Vždyť je to vlastně úžasné netřást se denně před šéfy, nebát se, že mě vyhodí (to už mám za sebou) a nestresovat se „píchačkami“. Hlavně se plně mohu věnovat tomu, co mě moc baví.
Jenže co máte dělat vy, které jste neměly příležitost rekvalifikace, nestudovaly, nepracovaly na sobě, prostě jste jen a jen chodily těch 8 hodin do práce? Doporučuji zapřemýšlet, v čem jste dobré, co jste celý život chtěly dělat, ale nedělaly. A zkusit se uplatit třeba v úplně jiném oboru, nebo v něm začít rovnou podnikat. Každá z nás přece něco umí nejlépe!
Není vůbec vyloučené i v našem věku najít zajímavé zaměstnání. Zkuste třeba požádat přátele okolo sebe, jestli o něčem nevědí, osobní doporučení je velmi důležité. Hlavně nepropadat pesimismu a nepřivolávat neúspěch.
Víte, co to jsou afirmace? A víte, že skutečně fungují? Princip spočívá v tom, že život, jaký toužíme žít, si nepředstavujeme v čase budoucím, ale současném. Pokud nevěříte, doporučuju řadu chytrých knížek a videí (Miluj svůj život, Secret a zejména knížku Barbary Bergerové Cesta k vnitřní síle). Tam se dozvíte, že chcete-li uspět, tak skromnost či nenápadnost musíte vyřadit ze svého profilu, přestože jste byly vychovány ve stylu „Sedávej panenko v koutě“. Zařaďte naopak zdravou drzost a sebevědomí. Pomozte si vylepšením své image vnější i vnitřní. A klidně zkuste zariskovat - věřte, že odvážnému štěstí přeje!
Zkuste snít a vytknout si zdánlivě nereálné cíle - čím vyšší si je vytknete, tím blíž se k nim máte šanci přiblížit.
Příklad: Jako šestiletá jsem si vysnila povolání spisovatelky, malířky a herečky. Nebyla jsem moc skromná, počítala jsem hned se vším dohromady. Brzy jsem poznala, že nemám šanci ani v jednom z vysněných povolání uspět. Rodiče vybrali praktické povolání - tehdy jsme do toho mluvit nemohli. Přesto jsem nepřestávala NIKDY o tomhle všem snít. Ve 47 letech jsem začala hrát divadlo, v 53 jsem začala líčit ženy a v 55 letech psát do ženy-in. Jistě, byly a jsou to spíše koníčky, protože mě živila úředničina, nicméně aspoň trošku jsem se „dotkla hvězd“. Vyprodané hronovské divadlo aplaudující vstoje, nadšené klientky, kterým zvedám sebevědomí, a v neposlední řadě vaše ohlasy. To není zas tak úplně špatný výsledek, co říkáte? Tak to zkuste taky - dnes nám už rodiče budoucnost neurčují a v úspěchu si můžeme bránit jen my samy.
A pokud se vám tahle teorie nezdá, pozorně si poslechněte text písničky Daniela Landy Touha. Tam to všechno je... Hodně štěstí!
Nový komentář
Komentáře
haluška: to je fakt hrozný, ale takovej je prostě kapitalismus. Hnus no. Jestli hledáte práci, zkuste osem tam mrknout na portál práce praha, každý den tam přibývá nový obsah, takže o aktuální pracovní nabídky není nouze
Rikina — #2 keby si vedela akú pravdu nemáš. 8 rokov som nebola PN, ťahala som cezčasy 40 hodín mesačne, plán som plnila na 130%, nechodili mi spätné reklamácie,za prácu som dostávala pochvaly, robila som zástup vedúcej a práve preto, že som jej videla pod prsty som letela medzi prvými hoci som jej chyby nikdy nevytkla. Zdôvodnením výpovede bolo to, že som uzavretá a nekomukatívna. Rozumej- nedonášala som.
telelot — #37 ale člověk nedostane podporu. Což je trochu problém, když jeho podpora v nezaměstnanosti činí víc než ty 4000. Proto nechápu, že někdo něco nedělá načerno, přitom vydělává a ještě bere podporu. Nechápu.
peetrax — #34 pořád platí, že si můžeš při evidenci na ÚP vydělat polovinu minimální mzdy - 4000,- Kč, většinou to lidé dělají na dohodu o provedení práce...
super článek a Touhu od Landy miluju
Anai — #33 Ano, lze, nahlásit na OSSZ, od kdy jej chci přeruušit, donést pracovní smlouvu. V případě starobního důchodu lze pak pracovat neomezeně. Pokud bych ještě před svým klasickým důchodem pracovala, mohu si nechat důchod znovu propočítat.
Anai — #32 tohle mě zajímá: "Zatím si podnikáním vydělám jen tolik, že mohu normálně brát podporu na ÚP, nic "tajně" nedělám." Myslela jsem, že na pracáku vyplácejí podporu jen tomu, kdo má opravdu nulový příjem, i jsem to tak z webu MPSV pochopila. Zajímá mě to, protože tam po neděli sama jdu. Dřív jsem si mohla při vedení na ÚP vydělat až 4000 Kč, ale to bylo zrušeno. Jak to teda je?
lalica — #31 Netušila jsem, že přečasný důchod lze přerušit. Navíc by byl stejný zhruba jako podpora - před léty jsem brávala hodně nízký příjem a vždy musela mít nějaký vedlejšák, pokud jsem se ocitla bez něho a byla i bez partnera, bylo to o přežití. Samozřejmě tehdy méně příjemný, než vizážistika, např. jsem uklízela.
K té sn12 ídani: Chcete mi říct, že po celých osm hodin neprohodíte v práci s nikým slovo? Kolik času zabere snídaně - deset minut? Takže - no comment, pracovat non stop, nota-bene jen a jen s čísly a jen a jen s databázemi a stahováním dat z netu, fakt nejde, to bych dělala chyby, kdybych občas nebrouzdla někam jinam. A prohodit pomalu větu denně byl problém. Dále: práce jsem ke konci měla velmi málo a vůbec tohle je na zvláštní článek. Při předešlých zaměstnání jsem dokonce byla považována některými lidmi za hyperaktivního "blbce". A max. mi byla vytýkána velká rychlost a zbrklost, ale rozhodně ne nedostatek iniciativy a nepracovitost. Jsem skutečně "zrychlená", jedině tak jsem dokázala opravdu pět let rozjíždět práci poradkyně mary kay a dohromady pracovat asi dvanáct, možná i více hodin denně. A jistě, je tam podpora partnera, navíc nikoho neživím. Zatím si podnikáním vydělám jen tolik, že mohu normálně brát podporu na ÚP, nic "tajně" nedělám. Až se příjmy zvýší na přeživší příjem, tak okamžitě jedu na ŽL, samozřejmě! Momentálně jsem na dovolené hodně, hodně daleko, takže se omlouvám, že jsem nereagovala na komentáře ihned. Tu dovolenou platí samozřejmě můj partner, dřoucí celý rok na velmi odpovědné šéfovské pozici od nevidím do nevidím i v so a ne a dopřávající si volno pouze tyto tři týdny, jindy to prostě nejde. No a přece nepojede sám? Jistě, měla bych být doma a pracovat, taky, jak vidíte, jsem připojená a hodlám vyřizovat zák. servis, stejně jako on maily, takže i na té dovolené trošku pracujeme.
peetrax — #29 Ještě jsem si všimla, že jsem neuvedla, že jsem přistoupila na nevýhodný a okrouhaný předčasný důchod, takže i já mám nějaký příjem. Pokud bych našla práci, tak jej přeruším.
Nepracuji zatím tak dlouho, ale 3 roky jsem pracovala u FOD - týden jsem byla v práci a týden jsem měla volno. Na to jsem si velmi rychle zvykla, měla jsem vlastně dva domovy, jeden s dětma a druhý soukromí. Vyhovovalo mi si dopoledna zajít na kávu apod. Po třech letech jsem nyní bez práce a jsem jak vyhozená z kolejí. Týden to šlo, jako kdybych měla volno, ale druhý týden, už jsme nevěděla, který je den a doma mě to ubíjí. DOufám, že brzy najdu nějakou jinou práci, jsem totiž člověk, který neumí nepracovat.
lalica — #28 moc ti přeju, aby ti vyšlo dokončení studia a případná práce!
Studuji obor, který je mi blízký- sociální vědy- sociální politika a sociální práce.Byla bych moc šťastná, kdybych ještě našla práci v tomto oboru, určitě se o to budu pokoušet.
Ja si hľadala prácu cez rok, než mi došlo, že ako slobodná mama dvoch detí nemám šancu. Teraz mám vlastný shop (s pomocou http://www.shopsys.sk) a som spokojná.
lalica — #25 právě jsem se chtěla zeptat, jak dokážeš přežít bez výdělku, díky, že jsi to napsala. Znám hodně lidí v tvém věku, kde oba z páru pracují a i tak jsou na hranici chudoby, natož aby jeden pracoval a druhý studoval. Máš velké štěstí. A prozradíš, jaký obor přesně studuješ?
Ano, každý nemá možnost po propuštění z práce podnikat. Šance např. generace 50+ jsou na trhu práce mizivé.
Já se snažila najít si práci přes rok, všechno marně. Pak jsem přijala výzvu své dcery a začaly jsme studovat na VŠ. Ukončily jsme zimní semestr a čeká nás ten nejtěžší s bakalářkou a státnicemi.
Přes rok pracuji jako dobrovolník na geriatrii v nemocnici a zároveň sbírám informace ke svému tématu na BC a a tím je právě zmíněná generace. Trvalo mi měsíce než jsem prolezla internet, knihovny, prodejny knih, obeslala prosbami různé instituce. Laik , který má ještě jiné povinnosti než je škola a domácnost, by to asi " nedal". Informací je velmi málo, nabídek k práci nebo jiným třeba dobrovolným aktivitám ještě méně.
Mám to štěstí, že manžel pořád pracuje a tak si mohu dovolit ten " luxus" a na stará kolena" studovat.
Je dobré a správné snít, už jen ta cesta za snem je nádherná, vydlážděná zážitky, postřehy, obrazy i novými lidmi. Není potřeba dorazit do cíle, hodně nám dá samotné "putování"....
Trochu mě zneklidňuje to popsané brouzdání na ženě-in v pracovní době.
Vedle zaměstnání jsem vystudovala i pedagogickou způsobilost (o víkendech a po pracovní době, případně během řádné dovolené). Ono to jde, dokud člověk nemá na starosti nikoho jiného než sebe, ale nedovedu si představit některé z rad v případě, kdy má člověk třeba malé dítě/děti. To se pak ty nereálné cíle vytýkají, že jo.
Já jsem sama odešla ze zaměstnání, vlastně zítra odcházím. Potřebuju změnit práci a nadřízené, takže jdu taky do nejistoty. Pokud jde o cíle, raději se držím reality a svých finančních možností a třeba do podnikání se nehrnu vůbec.
Pentlička — #20 jo, já ti rozumím. Taky nemám moc ráda lidi, jsem před cizími nesvá a nemám argumenty. Neumím se obhájit, i když jsem v právu.. A to se k důchodovému věku ani neblížím. Nejsem průbojná a rvát se o potenciální zákazníky, něco jim cpát .. to není pro mě. Nemohu se rekvalifikovat na vizážistku nebo kadeřnici. Jednak zastávám názor, že už teď jich je jak hub po dešti a navíc bych nebyla schopná s tím začínat na svých známých.. Však by mi bylo trapně si od nich za to brát peníze.
Jako dítě se mi líbili popeláři, pak už jsem přestala zaměstnání řešit a vlastně jsem nikdy nevěděla, co bych chtěla být. Školu (a dnes práci) jsem brala jako povinnost, tak jsem ji plnila, ale že bych k tomu měla nějaký vztah... to ne..
Trefa:clanek jsem precetla,ale ja bych detem povolani nevybirala.dneska muze prijit kazdy o praci ani nevi jak.
Dante Alighieri — #15 Četly a právě proto se nad ním pozastavujeme. Kdyby byl napsaný objektivně, muselo by tam být po pravdě: během práce běhejte po rekvalifikacích, budujte si soukromou kariéru nejlépe v pracovní době a surfujte po netu. A až vás vyhodí, budete za vodou.
Jenže to tam není. Článek se tváří jako naprosto seriozně míněná rada těm, které tyhle možnosti neměly a nemají. Neumím si představit, že bych od sedmi do dvou učila, do pěti spravovala síť, večer dělala webovky a angličtinu a k tomu si ještě budovala firmu. Na druhou stranu jsem si vědoma, že pokud bych teď měla odejít ve zlém, tak nikdo z mého okolí moji práci neumí a nemůže bez problémů převzít. Ani po částech ne. Takže ano, pokud by mě chtěli vyhodit, klidně a ráda půjdu a asi tak týden si počkám na výsledek.
