Reminiscence na jeden slavný cimrmanovský film trefně vystihuje skutečnost, jak se člověk cítí, když přestane po 37 letech chodit každý den do práce.

A jelikož vím, že toto téma může být pro mnohé z vás aktuální, protože úplně všechny mé kamarádky mého věku, zaměstnané na všech možných pozicích a firmách, se podobné situace děsí, napadalo mně zkusit poradit, jak se s takovou situací vyrovnat.

fired

Určitě jsem se svým způsobem i těšila: na volnost, nezávislost... pět let jsem se přece usilovně rekvalifikovala a plánovala v penzi rozjet podnikání v oblasti vizážistiky a pleťového poradenství. Přišlo to o dva a půl roku dříve - no a co? Jenže přesto mě to zaskočilo.

Možná že takhle podobně se cítí vězni vypuštění po mnoha desítkách let z kriminálu. Trošku drsné přirovnání, ale v mém případě výstižné. Ve svém posledním zaměstnání jsem rozhodně spokojená nebyla.

Hned po Silvestru mi bylo nedefinovatelně divně a vůbec jsem si nerozuměla. Já, která vždy přesně a rychle ví, co chce, ví si rady i s cizími problémy a slovo dilema nezná. Já ovšem najednou ani nevěděla, jak se vlastně cítím - cítila jsem se totálně vykolejená.

Pak jsem přišla na to, že musím plánovat každý den, týden, měsíc. A tak jsem s tím začala.

První, co jsem měla navyklé z úřadu, byla obligátní snídaně u „ženy-in“. A potom práce: telefony klientkám, maily, semináře, výuka líčení. No a samozřejmě i články. K tomu jsem se rozhodla, že ačkoliv pracuji doma, minimálně 3x týdně vyrazím za pochůzkami nebo cvičit. Postupně jsem se dostávala „do formy“ a zvykla si nový životní styl. Vždyť je to vlastně úžasné netřást se denně před šéfy, nebát se, že mě vyhodí (to už mám za sebou) a nestresovat se „píchačkami“. Hlavně se plně mohu věnovat tomu, co mě moc baví.

Jenže co máte dělat vy, které jste neměly příležitost rekvalifikace, nestudovaly, nepracovaly na sobě, prostě jste jen a jen chodily těch 8 hodin do práce? Doporučuji zapřemýšlet, v čem jste dobré, co jste celý život chtěly dělat, ale nedělaly. A zkusit se uplatit třeba v úplně jiném oboru, nebo v něm začít rovnou podnikat. Každá z nás přece něco umí nejlépe!

Není vůbec vyloučené i v našem věku najít zajímavé zaměstnání. Zkuste třeba požádat přátele okolo sebe, jestli o něčem nevědí, osobní doporučení je velmi důležité. Hlavně nepropadat pesimismu a nepřivolávat neúspěch.

Víte, co to jsou afirmace? A víte, že skutečně fungují? Princip spočívá v tom, že život, jaký toužíme žít, si nepředstavujeme v čase budoucím, ale současném. Pokud nevěříte, doporučuju řadu chytrých knížek a videí (Miluj svůj život, Secret a zejména knížku Barbary Bergerové Cesta k vnitřní síle). Tam se dozvíte, že chcete-li uspět, tak skromnost či nenápadnost musíte vyřadit ze svého profilu, přestože jste byly vychovány ve stylu „Sedávej panenko v koutě“. Zařaďte naopak zdravou drzost a sebevědomí. Pomozte si vylepšením své image vnější i vnitřní. A klidně zkuste zariskovat - věřte, že odvážnému štěstí přeje!

Zkuste snít a vytknout si zdánlivě nereálné cíle - čím vyšší si je vytknete, tím blíž se k nim máte šanci přiblížit.

Příklad: Jako šestiletá jsem si vysnila povolání spisovatelky, malířky a herečky. Nebyla jsem moc skromná, počítala jsem hned se vším dohromady. Brzy jsem poznala, že nemám šanci ani v jednom z vysněných povolání uspět. Rodiče vybrali praktické povolání - tehdy jsme do toho mluvit nemohli. Přesto jsem nepřestávala NIKDY o tomhle všem snít. Ve 47 letech jsem začala hrát divadlo, v 53 jsem začala líčit ženy a v 55 letech psát do ženy-in. Jistě, byly a jsou to spíše koníčky, protože mě živila úředničina, nicméně aspoň trošku jsem se „dotkla hvězd“. Vyprodané hronovské divadlo aplaudující vstoje, nadšené klientky, kterým zvedám sebevědomí, a v neposlední řadě vaše ohlasy. To není zas tak úplně špatný výsledek, co říkáte? Tak to zkuste taky - dnes nám už rodiče budoucnost neurčují a v úspěchu si můžeme bránit jen my samy.

A pokud se vám tahle teorie nezdá, pozorně si poslechněte text písničky Daniela Landy Touha. Tam to všechno je... Hodně štěstí!

Reklama