Potká úspěšný podnikatel dědečka a ptá se ho na cestu kolem světa. „A nechceš raději splnit tři přání, já jsem totiž kouzelný dědeček.“ „Ani ne, dědo,“ odpoví podnikatel: „Já všechno mám, auto, chatu, peníze, barák. Nic nepotřebuji.“ „Tak dobře,“ řekne kouzelný dědeček: „Ukážu ti tedy směr. Zapomeň na cestu kolem světa a vrať se domů, ke své ženě a svým dětem. Ať jednou nalezneš také cestu ke svým vnoučatům...“
Dědeček patriarchální
Pojďme se na chvíli ohlednout zpátky, dejme tomu do 19. století. Do doby, kdy v rodině vládnul pevnou rukou muž. A čím byl starší, tím byl váženější. Vždy se staral, aby uživil rodinu, avšak výchova dětí a následně vnoučat byla výhradně povinností matek a babiček. Měl své vnuky rád, to jistě, ale nějaké to skotačení či přílišné dávání citů najevo, to se v té době nenosilo. V nejednom případě se spousta vnuků svých „dědů“ spíš bála. Starší muž si musel udržovat odstup a vážnost celé rodiny. Tedy i svých vnoučat.
Dědeček poválečný
Přeskočme obě světové války a přejděme po pomyslném historickém mostu do doby poválečné. Ti, co přežili válku, se potřebovali vypovídat. Euforie z vítězství se projevila i ve vzájemných vztazích. Zejména pak rodinných. Sílu rodiny si uvědomili i otcové a dědové. Chlad pomalu ustupoval. Naopak, nejeden dědeček se rád podělil s prožitými zážitky se svými vnoučaty. Vštěpoval jim životní odkazy, radoval se spolu s nimi ze života. Když se zeptáte dnešních padesátníků na své dědečky, řada z nich na ně vzpomíná s velkou úctou a dojetím. Byli pro ně hrdinové.
Dědeček současný
Dnešní dědečkové mají mnoho podob. Jejich zvyky a vlastnosti se více než prožitými skutečnostmi liší spíše tím, v jakém prostředí bydlí, jaké bylo a je jejich zaměstnání. Určitě nalezneme rozdíly mezi dědečkem z venkova a dědečkem z velkoměsta.
Dědeček na venkově
Nemá tolik kulturních a „jiných“ příležitostí jako ve velkoměstě, a tak pokud není zaměstnaný, jediným jeho rozptýlením bývají právě vnoučata. Ty s sebou bere na zahrádku, do přírody, učí je každodenním věcem. Muži na venkově nebo v malých městech se obvykle stávají dědečky dříve než jejich vrstevníci ve velkoměstech, neboť i jejich děti se stávají dříve rodiči. Dědečkové na vesnici jsou více na očích ostatním, všudypřítomným sousedům, a proto se i svým vnoučatům náležitě věnují. Pokud tedy nevysedávají v hospodě, ale to je zase jiná kapitola.
Dědeček ve městě (velkoměstě)
Ten prošel po revoluci asi úplně největší proměnou. Tolik lákadel kolem. Kdo to má vydržet? Jsem přece muž, ne? Častokrát se mu na klíně místo vnoučat houpají spíš mladé slečny. Těžko se smířit se stárnutím a vnoučaty, když jiní v jeho věku ještě plodí děti. Také nejvíce rozvodů starších manželských párů bývá právě ve velkoměstech. Na druhou stranu, dědeček, který se těmto různým svodům dokáže ubránit, má celou řadu možností, kam si se svými vnoučky zajít, co jim ukázat, před čím je případně varovat.
Kdo měl kdy dědečka, měl obrovské štěstí. Jsou to ti, kteří jsou tu na legraci. Jsou to stále kluci, jen s více vráskami v obličeji. Svým vnoučatům, na rozdíl od babiček, odpustí kdejakou lumpárnu. Důležité je, aby měli komu odpouštět. Aby zvolili i oni tu správnou cestu.
Nový komentář
Komentáře
velká proměna dědečků
Já jsem si dědečků moc neužila. Jeden měl velké hospodářství a pořád pracoval, toho druhého jsem se bála. Nijak nám neubližoval, ale působil velmi přísně. Jednou mě posadili jemu na klín. Chvilku jsem držela, našponovaná jako struna, a pak jsem se rozplakala. Chudák děda, možná mu to bylo líto.
Já jednoho dědečka vůbec nepoznala a druhý taky zemřel brzo ,asi když mě bylo nějakých 7-8 let.Tak si ho ani moc nepamatuju. Ale můj táta i s máma ,ty vnoučatama žili.Měli jich 7 .A děti by nejraději u nich byly pořád.Zato k bejvalý tchýni nechtěli jezdit.No a můj mužskej ,ačkoliv je "nevlastní" ,tak taky na něj vnoučata-už 6,nedají dopustit. Jsou u nás věčně .pod stan sme jezdili,každej Silvestr jsou u násNo užíváme si to všichni
OlgaMarie — #1 tak to je správný dědeček,je naprostá výjimka,to se hned tak nevidí
Bohužel jsem zažila jednoho dědečka už nemocného, brzy umřel, tak si pamatuju jen pár světlých chvilek, kdy mě učil šachy. Procestoval svět a uměl vyprávět. Ten druhý nám děckám jen nadával, matce a otci taky, byl hrozně lakomý a zakazoval i babičce, aby nám něco dala, o hlídání už ani nemluvím. Spousta mých kamarádů už dědečkem je, a moc si to užívají a jejich vnoučata taky, protože dědečci se ještě cítí jako kluci.
Vyrostla jsem ve městě v dvougeneračním rodinném domku - babička s dědou + rodiče se mnou a se sestrou. Děda bohužel zemřel, když mi bylo sedm let, přesto si na něj pamatuju jako na nejhodnějšího člověka na světě. Učil mě rozeznávat ptáky, kytičky, stromy, zpívali jsme spolu písničky, ukázal mi, jak se dělá píšťalka z proutků, váže panenka z kukuřice i jak se roubují jabloně... Zemřel v létě na rakovinu, doma ve své posteli mezi námi. Dlouho jsem ho oplakávala a vlastě do dneška si někdy v duchu říkám, co by asi na to či ono říkal...
Oproti tomu druhého dědu s babičkou jsem vídala při nedělních návštěvách, kdy jsme pomalu už ve dveřích vyfasovaly se sestrou pastelky, abychom ty dvě hodiny co nejmíň otravovaly. Jednou jsem k nim měla jet v létě asi na týden - a druhý den volala babička z pošty k sousedům (tehdy ještě nebylo úplně běžné mít doma pevnou linku), ať našim vyřídí, že si pro mě mají přijet. Do dneška nevím proč , ale vidím to tak, že jsem jim jako dítko živé a zvědavé patrně kapku narušovala klid.
Jeden můj dědeček opravdu tomu popisu odpovídá, narodil se v roce 1908 a jako děti jsme si s ním hrozně užily, blbnuli jsme spolu, učil nás, hrál s námi hry, dokonce i badminton. I po sedmdesátce jezdíval vyzvednout vnoučata ze školy a pak je vodil na procházku a odpoledne jel domů - měl vnoučata na 3 místech po celé Praze a občas, když jel pro mého bráchu, tak pak spolu zašli přes Krčský les i za vnukem jeho bratra.
já jsem jednoho svého dědečka viděla jen jednou v životě 2 měsíce a druhého vůbec
Dědeček ve městě (velkoměstě).
U nás v domě bydlí pán. Je rozvedený, má přítelkyni přiměřeného věku. Když jsem ho potkala poprvé s kočárkem, málem jsem upadla. Potkávám ho s malou docela často, tak jsem se ho zeptala, kde ke kočárku přišel. Hlídá dceři z 1. manželství, aby si mohla sama oběhávat, co potřebuje. On vlastní firmu, tak si volno udělá. Je na něm vidět, jak si to užívá.