Babička. Při vyslovení tohoto něžného pojmenování se mi vždy vybaví záběr z prvního filmového zpracování románu Boženy Němcové, kdy babička v podání Terezie Brzkové praví na smrtelné posteli své vnučce Barunce: „Nezapomeň, Barunko, jsi krev mé krve.“ A Barunka odpoví: „Já nikdy nezapomenu.“

babička

Ani my bychom neměli zapomínat na své babičky. Ať už se podobají moudré a laskavé babiččce z románu slavné spisovatelky, či mají podobu ženy svérázné, moderní a sebevědomé.
Jedna moje známá se přivdala do Ameriky. Když přijela domů na dovolenou, vyprávěla mi, že tam vnoučata oslovují své babičky převážně křestním jménem. Američanky berou oslovení babičko téměř jako urážku. Doufejme, že u nás v Čechách k tomu nikdy nedojde a slovo babička (ale i prababička) svůj význam neztratí.

babička

babička

Tvář našich babiček

S rostoucím civilizačním pokrokem se mění také tvář našich babiček. Zatímco ještě na počátku minulého století se většina z nich starala „pouze“ o domácnost a hlavním znakem pro ně byla plotna a zástěra, dnešní babičky chodí do práce, cestují, používají počítače a mobily a dbají o svůj zevnějšek tak, že kolikrát vypadají lépe než za mlada. Na jejich vzhledu se podílí sociální postavení, rodinné zázemí, rodinné zvyklosti a samozřejmě také věk, se kterým buď umí, nebo neumí zacházet.

babička

Babička otrok

V tramvaji jsem byla svědkem rozhovoru dvou mladých maminek. „To je hrozný, nikam nemůžu, máma zas nechce hlídat.“ Ta druhá jí na to odpověděla. „To máš blbý, to já si ji už vycvičila.“ Byla jsem zticha, i přesto, že jsem měla sto chutí zareagovat. „Jaképak vycvičila? Copak je nějaký pes, který přiběhne na zavolání?“ Vždyť dnešní babičky jsou stále aktivními ženami. Dopřejme jim i trochu zábavy a soukromí. Své děti vychovaly a teď se chtějí věnovat také sobě. Hlídat svá vnoučata, hrát si s nimi, chodit na procházku, to vše by měly dělat proto, že je mají rády, a ne že to dostanou příkazem. Nezneužívejme svých babiček, neboť jak se chováme my k nim, tak se jednou budou chovat naše vnoučata i k nám.

babička

Babička generál

Na druhou stranu existuje i řada babiček, zejména těch, co už nechodí do práce, které zase naopak mají tendenci své vnuky (i děti) neustále držet pod dohledem a vychovávat. Stýkají se s nimi častěji, než je třeba. Uvedu další příklad, tentokrát dvou „babiček“ v parku na lavičce. „Ta naše mladá se o nic nestará... a nebýt mě, tak ten malý snad ani nepůjde večer spát. Nemá vůbec žádný režim.“ „To mi povídejte,“ odpoví ta druhá: „Já kdybych k našim nechodila a občas jim něco nenavařila, tak by beze mě ani nebyli.“
„Ale byli,“ pomyslela jsem si. Naučili by se... tak jako se naučila řada ostatních.

Babička studený čumák

Bohužel i takové babičky existují. Názor odborníka:

  • Tyto ženy samy prošly v dětství chladnou výchovou, poté se třeba špatně vdaly a nerozehřálo je ani narození vlastního dítěte, natož pak vnoučete. Neznají přesnou vyváženost citu.
  • Existuje také spousta matek, vzhlížejících se v některém svém dítěti více než v ostatních. Když se poté stávají babičkami, tento vztah přenáší i na děti svých „oblíbenců“. Ostatní vnoučata tak zůstávají stranou.
  • Další skupinu tvoří ženy, které se se svými dětmi pohádaly, a buď je jim cesta k vnoučatům zakázána, a nebo ji ani samy nevyhledávají.

PhDr. Zuzana Malíková, psycholog a terapeut

Babička, nebo domácí chůva?

Jesle a školky nefungují každý den a každou hodinu. A navíc vnoučata nejsou jenom děti předškolního věku, takže milující babička je člověkem nepostradatelným. Ale co když žádnou babičku nemáme? Nebo bydlí daleko? Nebo je stará a nemocná? Pak přichází na řadu kamarádky a také domácí chůvy, tzv. hlídačky - v dnešní společnosti trend čím dál rozšířenější. Bohužel, každá rodina si ji nemůže z finančních důvodů dovolit. Nic proti, jistě jsou šikovné, školené, ale tu pravou citovou vazbu nenahradí. A navíc babičky - ty nám zůstávají i v dospělosti.

babička

Čtěte také...