Nedávno jsem pospíchala vyzvednout dceru ze školy a na tramvajové zastávce ve stánku s novinami mě něco praštilo do očí: dývko s několika díly seriálu Profesionálové. Bylo mi, jako bych bez varování potkala starou lásku, kterou v sobě ještě nemám dořešenou a odžitou. Jako by mě bacili palicí do hlavy. Abyste tomu rozuměli: britský seriál Profesionálové, byť zcenzurován o některé antikomunistické díly, byl jedním z mála západních seriálů, které vysílala tehdy ještě československá televize.

Mně bylo čtrnáct a totálně jsem se zamilovala do Doyla, jednoho z dvojice neohrožených policistů tajné jednotky CI5. Vím, že to zní pitomě, ale fakt jsem se do něj buchla tak, jak to jenom umí velmi mladá dívka, která ještě nezažila ani zlomené srdce, ani nevěru, ani lhaní, a samozřejmě ani sex. Když se dnes pročítám svými deníky z té doby, vidím, že jsem se kvůli tomu hereckému přeludu z obrazovky opravdu trápila. Přepisovala jsem si do deníku Doylovy dialogy ze seriálu, sháněla jeho fotografie, čekala do noci na reprízu víkendového dílu, no prostě jsem se tak normálně zamilovaně trýznila. Ray Doyle mě ale poznamenal mnohem, mnohem víc. V tomto období musel, prostě MUSEL být každý kluk, který se mnou chtěl chodit, kudrnatý, jiní mě nepřitahovali. Mimochodem, to mi zůstalo dodnes: jak má chlap kudrny, může mít třeba ocas a kopyto, mně se líbí. 

Uplynulo deset let, během kterých jsem se několikrát zamilovala i odmilovala do kluků s kudrnami i bez, a abych pravdu řekla, nevybavím si, kdy mě ta platonická láska k anglickému herci s úzkými boky přešla. Letmo a s úsměvem jsem si na ni vzpomněla vždy, když v televizi reprízovali Profesionály a já jedním očkem zahlédla Doyla s Bodiem jezdící v dnes již směšných britských vozech a rozhánějící se pěstmi do všech stran.

V roce 1995 jsem několik měsíců pracovala v zahraničí. Většinu toho času jsem trávila v Irsku a Walesu, nějakou dobu i v Anglii na venkově, Londýn jsem vyhledávala jen minimálně. Zdál se mi strašně hlučný, příliš velký, nemyslně drahý a přeplněný lidmi, prostě šílený jako většina světových metropolí. Jednou jsem však do Londýna musela, ale protože se mi tam opravdu nechtělo, naplánovala jsem si jen rychlou jednodenní návštěvu, během které jsem chtěla oběhat všechny povinnosti, stihnout krátký pracovní oběd, odbýt nějaká jednání a pak zase rychle zpět do klidu britského venkova.

Nacházela jsem se zrovna uprostřed tohoto londýnského maratonu, když se to stalo. Obědvala jsem se svým nadřízeným v drahé restauraci nad Temží. Byli jsme právě uprostřed žhavé diskuze ohledně mého vyhazovu, ve které já šéfovi vysvětlovala, proč bych pro něj měla i nadále pracovat, a on zase mně, proč to tak nebude. Bavili jsme se hodně nahlas, šlo mi o všechno, zuřivě jsem gestikulovala, když tu vešel on.

Doyle.

Tedy vlastně jeho představitel, britský herec Martin Shaw. Byl sám, vstoupil, během vteřinky byl odchycen číšníkem a zaveden ke stolu kousek od nás. Usadil se, chvíli hovořil s obsluhou a poté začal číst noviny, které si přinesl stočené v podpaždí.

Nebyla jsem schopna slova. A snad mě pochopíte a omluvíte, když napíšu, že jsem na něj zírala jako… no jako kráva. Populární herec byl v podniku zřejmě častým hostem, protože kromě mě si ho nikdo nevšímal. Já od něj ale nemohla odtrhnout oči. Byla jsem šokována nejenom tím, že ho vůbec vidím, ale také tím, jak vypadal. Za prvé – nebyl kudrnatý. Měl brýle. Byl starý. Tedy nebyl, v té době mu bylo kolem padesáti, což je pro chlapa nejlepší věk, ale já ho měla v srdci vtisknutého jako štíhlého třicátníka, navíc mi bylo lehce přes dvacet a padesátníci se mi prostě zdáli staří.

The professionals

Koukala jsem na něj několik dlouhých minut, během kterých mi hlavou proběhlo minimálně deset epizod Profesionálů, a vrátily se mi všechny probdělé noci, během kterých jsem zírala do stropu a myslela na něj. Pak jsem vstala a šla k jeho stolu. Překvapeně vzhlédl. Já si nervózně odkašlala.
„Promiňte, že vás obtěžuji, vím, že to není zrovna nejvhodnější, ale chtěla jsem vám říct, že jsem do vás byla šíleně zamilovaná. Viděla jsem vás v seriálu Profesionálové. A když už jsme na sebe díky nějaké náhodě takhle nečekaně narazili, musím vám to říct. Jinak by mě to mrzelo do konce života.“

Asi jsem vypadala příšerně, jak jsem tam stála u jeho stolu, klepala se nervozitou a anglicky se silným přízvukem mu vyznávala lásku. Mr. Shaw mohl v tu chvíli udělat tucet věcí. Mohl mě nechat vyvést, mohl mi něco suše odseknout, mohl mě ignorovat. On ale vstal, lehce se uklonil a s úsměvem poděkoval. Pak vzal z vázičky na stole stonek frézie a podal mi jej.

 „To mě mrzí, že mě znáte pouze z tohoto seriálu,“ řekl. „Přijďte na Shakespeara, teď ho zrovna v Londýně hrajeme.“

„Bohužel, nezdržím se tady dlouho, ještě dnes odjíždím,“ pokrčila jsem rameny. Na to on zvedl obočí a rukama udělal gesto, které říkalo něco ve smyslu: škoda.

Když jsem se po tomto rozhovoru jako v mrákotách dopotácela zpět ke svému stolu, můj anglický nadřízený mě podrobil křížovému výslechu: „Ty ho znáš?“ zněla první otázka. Kývla jsem hlavou. Nelhala jsem, vždyť já měla pocit, že ho skutečně do detailů znám!  „Prosím tě a odkud?!“ dorážel můj šéf dál a očima pátravě přejížděl květinu, kterou jsem od idola dostala. „Něco jsme spolu měli,“ přiznala jsem barvu. Šéf málem spadl ze židle. „Tys s ním chodila?!?“ zašeptal vzrušeně a bylo na něm vidět, že jen tak tak skrývá rozčilení. „To nebylo chození,“ vysvětlila jsem. „Šlo jen o pár probdělých nocí.“ Šéf položil vidličku, jídlo už ho nezajímalo. „Tys měla románek s Martinem Shawem????!!! Ježišikriste!!!! A to mi říkáš jen tak?“  Pokusila jsem se uvést věci na pravou míru: „S Martinem Shawem ne. S Doylem ano.“

Šéf nebyl schopen slova. V jeho očích jsem rázem stoupla o několik šprušlí výš. Neměla jsem ale potřebu mu něco vysvětlovat, jakpak by mohl pochopit trápení malé holky, která ztratí hlavu pro herce z obrazovky a bulí po něm spoustu nocí? Vždyť to vážně není normální!

Na konci měsíce jsem volala do firmy, abych se domluvila na detailech výpovědi. Přepojili mě na šéfa, který mi s diskrétní intonací prozradil, že mě nevyhodí. „Jak ses v té restauraci bavila s tím Shawem, úplně mě to vykolejilo,“ přiznal. „Myslím, že takovejhle frajer by se s žádným béčkem nezapletl. Prostě to na mě zapůsobilo a chceš-li, můžeš pro nás pracovat dál.“

Položila jsem telefon a u srdce mě hřálo. Tak že by ty protrápené noci přece jenom k něčemu byly? Vzápětí mé myšlenky zaletěly k Doylovi. Myslela jsem na to, že někomu prostě stačí jen zjevit se v pravou chvíli a věci se dají do pohybu tím správným směrem. Ray Doyle mi, aniž o tom věděl, právě zachránil flek. Tvůrci seriálu měli při výběru herců správnou ruku.

Martin Shaw byl skutečně Profesionál…