„Pojď na procházku...“ „ Nejdu, mně se nikam nechce.“ První věta patří mně, a klidně to prásknu, ta druhá mému manželovi. Letos, stejně jako vloni, a určitě i napřesrok.

Nezbývá než zavolat dcerce, jestli by nešla. Nešla. Je se svým přítelem v Prokopském údolí. Ten ještě na procházky chodí. A syn? Jako vždy nebere telefon. Pejska nemáme, v centru Prahy by byl chudák, kamarádky jsou na horách nebo „se jim nechce“. 

Miluji procházky, v každém ročním období. Tedy i v zimě. Klidně chodím sama, ale ve vánoční čas mi to připadá takové hloupé, vždyť přece nežiju sama!

p

Muži procházky neradi

Také chodí vaši muži v zimě tak neradi na procházky? Ten můj ano. Prý má dost času, až bude v důchodu. Ale věkem to není, já vím, čím to je. Na rozdíl od léta totiž nefungují letní zahrádky, kde většinou naše „romantické procházky“ končí. A ty, co v zimě fungují, tedy ty s hřejícími lampami, ty jsou poněkud jiné cenové kategorie, než na jaké jsme zvyklí.

„Tak pojď někam na svařák,“ zkouším hodit udičku podruhé.
„Svařák si můžeme udělat doma, nebudu přece dávat peníze za ty břečky,“ odpoví rodilý Moravan.
„A co jít se podívat na Staromák na stromeček?“
„Proboha, zas? Vždyť jsme se na něj byli dívat, když se rozsvěcoval, to se od té doby nějak změnil?“
„Tak já jdu sama,“ řeknu uraženě a začnu se pomalu oblékat.

„Tak počkej, až skončí film, já pak s tebou půjdu,“ řekne smířlivě manžel, poněvadž ví, že bych byla uražená až do rána. :)
„A po filmu bude další, a po něm zase jeden a pak bude tma a nakonec nepůjdeme nikam, znám tě.“
A začnu se obouvat.

A jestli se manžel zvedne a jde se mnou?
Jak kdy. Někdy se zvedne a jde, jindy neustoupí a sedí dál s tvrzením, že nemusí mít chuť na procházku zrovna v tu dobu, kdy ji mám já.

Na Štěpána není pána

Ovšem předevčírem, na Štěpána, se mě odpoledne zničehonic zeptal: „Jdu na procházku, jdeš se mnou?“
„Na procházku?“
A jak na potvoru se mi vůbec nechtělo. V duchu jsem si následně uvědomila, že stejně tak se častokrát nechce ani jemu, když já chci.
Zcela oproti mému „procházkovému“ přesvědčení odpovím: „Promiň, mně se nějak nechce“.
„Nevadí,“ řekne manžel.
Na rozdíl ode mě není vůbec uražený a začne se oblékat. To je zajímavé. Najednou mu ani nevadí, že je venku zima a že neuvidí v televizi film.

Jeho procházka je dlouhá od jednoho bloku po druhý. Na konci ulice se totiž nachází hospoda, kde už čekají kamarádi s plnými hubami pořekadla: Na Štěpána není pána!  

Jak na Nový rok - tak po celý rok

Večer přišel domů a já...  zase uražená. Za prvé že lhal, a za druhé že najednou se mu i někam chtělo.
„Ale no tak, slibuju, že zítra spolu půjdeme na opravdovou procházku. Na Staromák, na svařák, kam budeš chtít. Ale to víš, dnes bylo Štěpána.“
„Ne, zítra nemusíme,“ odpovím.
„Ale když už tak dodržuješ  ty pořekadla, tak půjdeme na Nový rok. A jak na Nový rok – tak po celý rok.“

Reklama