… A nové exotické rostliny to v Bretani rozhodně neměly snadné – kvůli klimatu. Sice se říká, že klima je zde mírné, ale co to ve skutečnosti znamená? Všechno a nic. Během dne se počasí mění několikrát – ráno svítí slunce, za hodinu se zatáhne, mírně sprchne, mraky odplují, rozsvítí se slunce, a tak pořád dokola. Na severním pobřeží jsem zažila v prosinci krátké rukávy a další rok na jižním konci mi v listopadu drkaly zuby. „Domorodci“ mi vloni říkali, že dokonce několik měsíců na začátku roku neviděli sluníčko. Moře je holt moře a to si to zorganizuje po svém – turistický ruch je mu fuk. Být Vámi, opičila bych se po pařížanech. Ti na pobřeží vyrážejí o prázdninách. Bude tam trochu víc lidí, ale máte také „relativní“ jistotu, že bude aspoň trochu hezky. Přelom června a července doporučuji – prázdniny se ještě nerozjely, turistů je tak akorát a pokud Vám nevadí, že některé kulturní akce nejsou zahájeny, je to ideální (v některých městech pořádají tkzv. Sons et lumières – zvuky a světla – kdy jsou osvětlovány a ozvučovány kostely či zámky).

Bretaň přitahuje hlavně svojí historií. Vděčíme za ní také, mimo jiné, předchůdcům Keltů, kteří již 6. století před Kristem přišli na tento poloostrov. Málo známý národ, byl stavitelem menhirů, tumulů a jiných útvarů z kamenů. Útvary přežily do dnešních dnů a i Vy je můžete navštívit u města Carnac (na západ od Nantes). Existuje spousta teorií jak a proč vznikly. Až je navštívíte, třeba vytvoříte tu svou. Řady menhirů stojí za návštěvu – jsou chráněnou památkou a dnes se mezi nimi můžete procházet pouze s průvodcem. Volně pohybující se turisté totiž „zdusali“ zeminu okolo menhirů natolik, že se začaly naklánět, a ti otrlejší si občas i nějaký ten kamínek odloupli. Ve svém pohnutém osudu byla nezávislá Bretaň střídavě vévodstvím, královstvím a znovu vévodstvím v roce 952. Tato nezávislost, která francouzským králům pila krev, trvala až do roku 1532, kdy Bretaň byla definitivně připojena k francouzské koruně.

Dost historie, je čas k jídlu. Jste u moře a máte tak skvělou příležitost ochutnat čerstvé ryby, ústřice a mořské plody. Bretaň má i své víno – Muscadet (pozor, neplést si s muškátovým vínem), které se nejlépe snoubí právě s obyvateli moří. Já osobně dávám přednost palačinkám.. V takové „palačinkárně“ si dáte kompletní menu. Začnete slanými. Ty jsou z pohankové mouky a opravdoví machři do nich nepřidají ani gram pšeničné mouky. Mají tmavou barvu (díky pohance) a plní se na nepočítaně způsobů. Na jídelním lístku je najdete pod názvem Galettes. Teprve po slaném chodu přijde na řadu palačinka z pšeničné mouky Crêpe. Nebojte se, že byste se nenajedli – palačinky jsou sice tenoulinké, ale velké jako kolo od vozu. A když je zapijete tradičním bretonským nápojem – cidrem, budete úplně in. A co to je cidre? Zkvašený jablečný mošt, který se pije z malých keramických misek a který si můžete vybrat suchý či polosuchý.

No řekněte, nestojí v úvahu začít plánovat výlet do země, kde se zrodila legenda o Tristanovi a Isoldě?

Reklama