Nedávno jsem potkala jednu svou kamarádku. Nevídáme se moc často. Nicméně víme o sobě, jednou za čas si pošleme mail, jednou za delší čas se sejdeme u kafe nebo vína. Teď se se mnou však setkal někdo trochu jiný.

Byla nejen veselejší a jakoby jistější sama sebou, ale co bylo patrné na první pohled, byla hubenější. Nikoli snad vyzáblá jako modelky, ale rozhodně vážila o tolik, aby vypadala lépe než předtím. Pamatovala jsem si, že se o shození přebytečných kil snažila mockrát, ale vždycky to skončilo neúspěchem. Jak to, že teď to najednou šlo, paradoxně poté, co se vdala a povila hned tři dcery - z toho jedny dvojčata? 
"S kily navíc jsem bojovala vždycky, respektive vždycky jsem je měla, rodiče bohužel mě i bratra v dětství vykrmovali. Dlouho mi to nepřišlo, nedocházelo mi, že by to tak nemuselo být. Byla jsem smířená s tím, že jsem malá tlustá holčička, která je o tělocviku vždycky nejpomalejší a kterou ostatní berou nejvýše jako kamáradku. Tohle uvažování mi zůstalo ještě hodně let. Měla jsem pocit, že něco jako třeba lásku si nezasloužím, protože od toho jsou tu jiní, zejména ti hezčí - nějak mě nenapadlo, že bych mezi nimi mohla také být.

Tlustá, ale vyrovnaná?
S manželem jsem se seznámila ve svém prvním zaměstnání a on naštěstí pro mě neholdoval vyzáblým holkám a říkal, že moje obliny se mu líbí, že jsem to pro něj prostě já, přesně taková, jak mám být. Takže mě, jistě ne ze zlé vůle, jen ukolébal v tom, že nic se měnit nebude, že to není třeba. Navíc jsme si opravdu rozuměli, a tak se zdálo, že vše je, jak má být. Já se sice snažila být v pohodě a hrála jsem roli "tlustá, ale vyrovnaná", ale ve skutečnosti jsem byla jen to první, a s kily navíc jsem se nesmířila nikdy. Pravda, snažila jsem se říkat si, že nebudu podléhat kultu štíhlých těl a tomu stále více se šířícímu přesvědčení, že je třeba být věčně mladý, usměvavý a krásný. Jenže, ve skutečnosti mi vadilo, že vážím tolik. Nicméně, dlouho jsem si to nepřiznala a ještě déle mi trvalo, než jsme si uvědomila, že jsem to zase jen já, kdo se jich může zbavit. Teoreticky mi bylo jasné jak, párkrát jsem to zkusila, ale nikdy z toho nebylo nic než dvě tři kila dole, která byla za chvíli zase zpátky i s úroky. Prostě jsem neměla tu správnou motivaci.

Bod zlomu
Až loni jakoby mě něco nakoplo. Byla to vlastně souhra více okolností. Bylo mi 30 a měla jsem pocit, že takový věk je bodem zlomu, možná k lepšímu, možná k horšímu, jenže ono se vůbec nic nestalo. To mě trochu vyděsilo, střídal se u mě pocit, že už jsem stará a že už budu žít jen rodinou, složenkama a prací, a zároveň to byl pocit, že jsem přece ještě mladá a něco už jsem v životě dokázala a že teď teprve bych si mohla pořádně užívat, žít po svém a dělat věci, které skutečně dělat chci, aniž bych je musela nějak obhajovat - to jsem do té doby pořád dělala, nejdřív před rodiči a pak dokonce sama před sebou.  Nebyl v tom žádný konflikt s manželem, nic takového, ale prostě jsem se ocitla na bodě nula. Váha, tedy moje kila navíc, vedle toho mohly vypadat jako něco nepodstatného, ale ono to spolu úzce souviselo.
Věděla jsem, teď už konečně, že je to věc, která mi doopravdy vadí, a že zhubnutí se může stát oním odrazovým můstkem, od nějž můžu vzít svůj život do svých rukou. Nechtěla bych aby to vyznělo tak, že od teď mě už nezajímají zájmy ostatních, ale myslím, že být tak trochu sobcem a hájit i ty své je nanejvýš zdravé.
Definitivně mě v mém novém rodícím se přesvědčení utvrdil článek v jednom ženském časopise, kde autorka popsala přesně můj problém, tedy jeden z nich. Totiž léčbu nervů jídlem, přičemž lékem nejsilnějšího kalibru tu byla čokoláda. Čokoláda, když se děti rvaly, čokoláda, když večer nechtěly spát, čokoláda, když bylo v práci moc stresu, čokoláda, když byl manžel nevrlý, čokoláda, čokoláda, čokoláda. Díky jednomu článku, který jsem si asi přečetla ve správné chvíli, jsem pochopila, že je skutečně hloupost cpát se, protože tím člověk poslouží jen své vnitřní sani, která ho k tomu ponouká. A sám si to pak vyčítá. Místo toho, abych nad starostmi okolí mávla rukou, anebo se je pokusila řešit, jsem systematicky ničila své tělo a tím i své sebevědomí. Všechno to už nějak samovolně vyústila v rozhodnutí, že dál už to tak nebude.

Nešlo mi snad v první řadě o zdraví, ačkoli ono je tím nejdůležitějším, ale spíše o to, že jsem se chtěla líbit sama sobě a hlavně být se sebou spokojená. Asi to zní banálně, ale najednou mi to hubnutí šlo samo. Měla jsem pocit, že konečně hubnu kvůli sobě, ne proto, že je to v módě, důvod byl jen a jen můj. Nezhubla jsem ze dne na den, protože jsem nezačala držet žádné drastické diety, ani jsem nečala trávit hodiny v posilovnách. Ale koupila jsem si kolo, v létě si půjčila in-line brusle a začal jíst méně. Čokoláda? Tu si dávám jen výjimečně, když na ni mám chuť. Já už ji totiž nepotřebuju jako lék ani jako nějakou náhradní slast. Na to už se mám asi moc ráda."

Když mi to kamarádka vyprávěla, nebyl důvod jí to nevěřit.