Důvodem je efekt přihlížejícího a k tématu můžu zmínit vlastní zkušenost: Asi před 10 lety jsem vystupovala v Praze z tramvaje. Ze zastávky proudily davy lidí do metra a před tamním fast foodem se v prachu svíjel starší pán v obleku. Nikdo mu nepomohl, včetně mě. Všichni jsme podlehli efektu přihlížejícího.
Nikdo nechce vědomě nepomoct
Efekt přihlížejícího je běžný psychologický jev a nevyhýbá se nikomu. Definice říká, že čím více lidí se vyskytuje u situace, která vyžaduje aktivní pomoc oběti, tím spíše nepomohou. Naopak pokud se v situaci nacházejí sami, pravděpodobnost pomoci se zvyšuje. Podobně nevšímavé bychom proto neměli soudit, ale spíš je systematicky poučovat. Nejsou lhostejní, jen špatně vyhodnotili situaci.
- Mysleli si, že určitě pomůže někdo jiný.
- Mysleli si, že když si člověka v nouzi zatím nikdo nevšímal, asi to nebylo tak vážné.
Jste si jistá, že vy byste určitě pomohla? Pravděpodobně to tak není
V rámci efektu přihlížejícího jsme si obecně každý jistý, že zakrvácenému člověku nebo napadené ženě bychom určitě pomohli. Řada experimentů ale ukázala, že zúčastnění lidé, ať se jevili jakkoli inteligentně a zodpovědně, se v kritické chvíli zmobilizovat nedokázali. K jejich pasivitě přitom stačila přítomnost pouhé jedné další osoby!
Jak se zmobilizovat, když někdo potřebuje vaši pomoc?
Pokud si přiznáte, že vaše představa o vašem budoucím chování v krizi může být úplně mylná, už jen to je první krok k tomu nenechat se strhnout nečinností ostatních.
- Díky znalosti efektu přihlížejícího si dokážete uvědomit, že vaše mysl vyhodnocuje situaci nesprávně, a včas se přepnete do reality.
- Buďte připravená na pocit trapnosti a studu z toho, že aktivní pomocí jako jediná vystupujete z davu. Je to přirozené, a pokud s tím budete počítat, snáz to překonáte.
- Možná vás bude přemáhat i pocit nekompetentnosti – budete mít pocit, že někdo jiný určitě pomůže lépe, rychleji, profesionálněji. Teď ale nezáleží na tom, aby bylo raněnému pomoženo dokonale, ale vůbec nějak!
Jak strhnout k pomoci i druhé?
Zatímco jako jediná pomáháte zraněnému člověku, vykřiknout do davu „Pomozte mi s ním někdo!“ nebude mít kýžený efekt. Je důležité oslovit konkrétní osobu a dát jí konkrétní úkol. „Vy s tou červenou kabelkou, pojďte mu podržet hlavu!“ Tímto jednoduchým pokynem proberete kohokoli z letargie a nejspíš se k vám hned přižene. Podobně přivoláte pomoc i sobě, pokud jste sama zraněna nebo přepadena.
Stačí alespoň zavolat 155, radí Poštová ze záchranky
„Snažíme se motivovat veřejnost k tomu, že stačí alespoň zavolat 155. Operátoři dokáží správným psychologickým přístupem téměř každého volajícího přesvědčit, aby pomáhal. Jsou nejen profesionální zdravotníci, ale působí také jako psychická opora a volajícího mohou podporovat až do příjezdu záchranářů na místo. Dokáží přesvědčit i toho, kdo v začátku hovoru odmítá jakoukoliv spolupráci. Pomohou mu překonat jeho prvotní strach a stres,“ říká Poštová a dodává, že v České republice jsme na tom s poskytováním pomoci velmi dobře: „V hlavním městě je osm z deseti lidí se zastaveným srdcem resuscitováno laiky ještě před příjezdem našich profesionálních posádek na místo události. Jen pro porovnání, celosvětový průměr je pouze dva z deseti.“
Napište do komentářů svou vlastní zkušenost! Už jste se někdy nechala strhnout efektem přihlížejícího? Nebo jste jej naopak překonala a pomohla?
Foto: Shutterstock, ZZS HMP
Nový komentář
Komentáře
Já mám zkušenost dobrou.. ne, že by to bylo v davu. Ale když se synovi stal v šesti letech úraz.. havaroval na kole, když jel s manželem na výlet. Jak upadl, hned zastavilo auto se dvěma pány. Jeden zajistil, aby si mohli v blízkém domě nechat kola, druhý naložil synka do auta a už je vezli do nemocnice. Nakonec se ukázalo, že to bylo vnitřní zranění a velké vnitřní krvácení. Pánové mu zachránili život.
Ray Bradbury na toto téma napsal jednu povídku. Jmenuje se Dav. Je to trochu hororové, ale blíží se skutečnosti. Dav čumilů a v podstatě jde stále o tytéž lidi. Já se opravdu v první pomoci nevyznám, ale dokážu ji zorganizovat. Když jde o dospělé. U dětí bych jednala pudově a přemýšlela až po té první pomoci:) Zvedala jsem už i opilce, kterému trčely nohy do silnice a zádama ležel přes hromadu sněhu. A tu pomoc mu zajistila, byl moc těžký. S manželem jsme (asi na ně máme štěstí) taky zachraňovali ležícího opilce na silnici, když jsme jeli na kolách za město. I vyhozeného vlčáka v remízku, a to se psů děsně bojím. Jenomže co dělat, když jste svědky, že ho auto dovezl k lesíčku (my myslili, že jde o dvojici milenců, hledající soukromí). Ale auto se najednou rychle vracelo a pak za ním vyběhl pes, chudák. Nemůžu psát, co jsme všecko udělali, aby se nedostal na silnici a aby se dostal do útulku. Naštěstí byl hodný a dal se chlácholit naší svačinou, naštěstí se nad ním smilovala Státní policie a přijela pro něj místo městské. Měšťáci po nás chtěli, abychom fenku dovezli do města, a pak že oni pro ni teprve mohou jet. Jak asi??? Bez obojku, s kolama...?
... a co jsem nevěděla, dneska se pořádají opět a asi úspěšně, kurzy první pomoci. Neškodí si obnovit vědomosti, případně získat nové, a není to zas tak drahé. Moje kamarádka poté, co se stala babičkou, absolvovala dva kurzy zaměřené na první pomoc pro mimina a batolata, protože prý náhoda je blbec a co kdyby se něco přihodilo v době, kdy má vnouče na hlídání. Zodpovědná osoba. Přiznám se, že mě nic takového ohledně mé vnučky nenapadlo, a ani jsem netušila, že takové kurzy existují.
To je další věc, že člověk může za snahu dostat ještě i vynadáno
z tohoto důvodu se už nepletu do párových konfliktů. Pokud se mezi sebou fackují manželské či partnerské dvojice. Jednou jsem byla seřvána oběma - jak agresívním pánem, tak ženou, která od něj dostala nářez, a v druhém případě jsem byla posléze předvolána na polici jako svědek, protože tam to pán přehnal a slečně zlomil čelist a způsobil otřes mozku. Na to jsem si musela vzít volno z práce a jet 60 km do příslušného města, celý den ztracený. Takže pokud příště uvidím pranici mezi mužem a ženou, dost si rozmyslím, jestli náhodou nejdu úplně jiným směrem a nic jsem neviděla.
Vytáhla jsem malého kluka otočeného v plavacím kruhu z vody na koupališti v Podolí. Doběhla na mě jeho matka, která předtím žvanila na dece a seřvala mě, že jí sahám na dítě. Nejsu já blbá? Taky jsem mohla projít kolem a hledět si svého, ale nevěděla jsem, že se ho chce zbavit.
Tak každopádně se dá přivolat pomoc mobilem, ani já bych si netroufla pomáhat zraněnému, neumím to. Možná bych jen hlídala (po zavolání pomoci), aby ho bezmocného neokradli.
Pomáhala jsem u topícího se dítěte. Bylo to jak ve snu, člověk maká, maká a potom se složí!!! Dítě dopadlo nakonec dobře, záchranáři mě pochválili a já se potom rozbrečela. Co dělali ostatní dodnes neví. Pro mě, jako by tam nebyli. Zabývala jsem se pouze dítětem a ostatní..., prostě jsem to nevnímala, takže ani čumili, ani hlasy, prostě nic... Jen někdo jistě ty zachránaře musel zavolat..., to ano!!!
Nad pomocí se nerozmýšlím,automaticky konám. Bohužel, jsme čím dál více lhostejný.
Já mám rozhodně z poslední doby kladnou zkušenost, když se mi na ulici v našem malém městě udělalo zle.
Tak ono by tomu možná dost pomohlo nedělat ty experimenty a nejrůznější skryté kamery. Jak se má potom cítit člověk, který přiskočí pomáhat, aby zjistil, že je to nahrané a stal se pokusným králíkem?
Jinak moje osobní zkušenost je zcela jiná, a to nejen co se týká Prahy - kdykoli jsem někde byla svědkem, že někdo upadl v metru, na schodech, při vystupování z tramvaje, v obchoďáku na eskalátoru, při sportu - vždycky u dotyčného bylo okamžitě několik lidí, a nezřídka se i pohádali mezi sebou, jak mu nejlépe pomoci 
Jistěže jsou i výjimky. Třeba v Sherwoodu před pražským hlavním nádražím ležícím osobám nevěnuje pozornost nikdo. Jsou tam totiž běžným jevem a trávníky a lavičky jsou jich plné. Nebo když byl třeba na Letné pivní festival, to se pak taky našlo dost ležících osob. Vyhodnotit situaci je tedy vskutku důležité.