Kniha „Udělej si ráj“ tvrdí, že Češi si často nevyzvedávají urny se svými pozůstalými. Dokonce prý lžeme o tom, že byl pohřeb. Co nás k tomu vede?
Mé dětství je protknuto linií smrti. Zemřel mi tatínek, babička, pradědeček i prababička. Nedělní návštěvy hřbitova a v létě i v týdnu nošená čerstvá kytka byly samozřejmým rituálem. Představa, že bych se nepostaral o své mrtvé předky, mi kroutí i prsty u nohou. Svědomí by mne hryzalo a nedalo by mi spát.
A proto mne při četbě knihy Mariusze Szcygiela „Udělej si ráj“ mrazilo. Možná ji znáte, ale pro ty, co tuhle knihu nečetly, jen malé shrnutí. Mariusz Szcygiel je polský spisovatel a, jak sám říká, čechofil. Píše pro Poláky knihy o Češích. Z polského pohledu. A jeho pohled zvenčí je nadmíru zajímavý. Spoustu věcí, které nám přijdou zcela normální, nechápe. Ale nekritizuje, snaží se porozumět a dávat si věci do souvislostí.
Jak knihu „Gottland“, tak „Udělej si ráj“ doporučuji všem k přečtení. Ode mne by měly obě pět hvězdiček z pěti. Ale zpět k tématu.
V knize „Udělej si ráj“ se dočtete, že v době, kdy Mariusz knihu psal, leželo v Ústeckém krematoriu přes 300 nevyzvednutých uren. Nejstarší 18 let stará. Že v Česku zůstává nevyzvednutá každá třetí urna.
Že před rokem 1989 měl téměř každý člověk pohřeb. To znamená parte s datem pohřbu, smutnící pozůstalé, na vesnicích často průvod s rakví, ve městech častěji krematorium, žeh. Nad rakví mluvili řečníci a hrála hudba. Lidé se s nebožtíkem rozloučili.
Po změně režimu se to změnilo. Čím dál více lidí odchází ze života bez posledního rozloučení. Člověk umře a konec. Už není. Zůstává ve vzpomínkách, ale na poslední cestu ho nevyprovodíme.
Já ani Marisusz Sczygiel jsme o žádném dalším národě, který by takhle přistupoval k nebožtíkům, neslyšeli.
Čím to je? Vím, možná vás první napadne – peníze. Pohřeb je drahá věc, stojí někdy i desítky tisíc korun. Nejlevnější se pod 10 tisíc nedostanou. Ale opravdu mnoha z nás nestojí naši předci ani za měsíční plat?
Je to o tom, že nevěříme v Boha všemohoucího, a tak není, kam tělo a duši vyprovázet? Vznikla a vyrostla tělesná schránka z uhlíku, vodíku a kyslíku a dalších 44 prvků a zase se rozpadne jako stará matrace, tak jakýpak s tím dělat štráchy? Důležitější je rozloučit se vnitřně než dávat na odiv smutek a to, že jsem měl toho člověka rád navenek?
Nebudu na tuto otázku odpovídat. Myslím, že to každý máme individuálně nastaveno jinak. Ale národ je často definován mimo jiné i jako společenství lidí se stejnou kulturou. Proč tedy Češi mají přístup ke smrti jiný než ostatní národy?
Napište mi to do e-mailu.
Nový komentář
Komentáře
Fišmi — #24 "nikomu nebude dělat kašpara" a "až ti foukne pod tašky"
To je prostě nádherný
Tady je jedno reseni, co s nevyzvednutym popelem
http://www.novinky.cz/koktejl/240789-napad-ze-ktereho-mrazi-firma-dava-popel-mrtvych-do-funkcnich-kulek.html?ref=boxE
Fišmi — #27
tak teď hodně síly na to srpnové loučení...
peetrax — #26 Jo naše bábi byla kus! Měly jsme dohodu. Zakázala jsem jí umřít dokud jí to myslelo. Řekla jsem jí "až ti foukne pod tašky", tak si klidně jdi, ale ne že se s tím budeš crcat, Lehneš, usneš, pudeš... ALE - až budeš dementní babizna. Tak půl úmluvy dodržela, ale protože odešla a měla hlavu naprosto jasnou, tak to teda neměla. Doufám, že budu mít možnost si to s ní ještě "vyřídit". Strašně moc mi chybí.
Fišmi — #24 "nikomu nebude dělat kašpara"...
Určitě to bude smutné, ale asi je to potřeba, aby člověk mohl jít dál, aspoň po malých krůčcích. 
bookcase — #21 tam bylo cosi, že je pro něj melír typický, tak jsem se nad tím pozastavila.
Každopádně už by zas mohl něco dalšího napsat - M. S., ne Jaromír J. 
Mě maminka umřela letos v červnu. Krátce předtím prohlásila, že nechce žádný pohřeb, protože nikomu nebude dělat kašpara.... to mě teda rozesmálo, ale jsem jí za to vděčná. Protože bych znovu naplno prožívala tu strašnou bolest, jako v den, kdy zemřela....V srpnu se sejdem celá rodina a urnu uložíme společně, i to bude moc smutný... Je to taky hlavně o tom, jak dotyčný nebožtík žil, jak si ho jeho rodina vážila, jak si svoje potomky vychoval...Maminka byla zlatej člověk, takže má pomniček připravenej, urna okamžitě po oznámení byla vyzvednuta. Já bych jí nikdy v nějaké polici nebo sklepě nenechala.
Jméno spisovatele, kterému je věnován tento článek se objevilo celkem třikrát. Ani jednou správně. Chudák Mariusz
takže ještě jednou. Mariusz Szczygieł. Výslovnost příjmení velmi jednoduchá: Ščygieu.
cilani — #12 Moje babička také měla dědu v urně doma.Byl v tzv.parádním pokoji,kam se moc nechodilo.Dříve bývaly kuchyně velké, tak se sedělo tam.
peetrax — #20 už jsem ti psala na knihomolném, mám dojem, že jednu dobu něco na hlavě měl. Plete se mi cosi s šampionátem, kdy měli všichni hráči včetně trenéra odbarvené vlasy. Hledám na google, ale zatím nic.
S tímhle panem spisovatelem jsem měla tu čest osobně, byl fajn.
Gottland i Udělej si ráj se čtou jedním dechem. Akorát nevím, ve které době nosíval Jaromír Jágr melír, jak v Udělej si ráj uvádí. 
Ta kapitola o pohřbívání mě nijak nevytáčí. Vždycky jsme zesnulé z naší rodiny pohřbívali do hrobu, jak to dělají ostatní a jestli si urny ne/vyzvednou je věc jejich. 
Buď se s tím nechtějí otravovat, nebo k zemřelým vztah neměli ani zaživa, byli rozhádaní, ti zemřelí jim ublížili... Já jejich osobní situace neznám, tudíž nebudu odsuzovat či vyvíjet nějaké teorie, proč tomu tak je. 
Jen by mě ale zajímalo, které národy (v nevyzvedávání uren) byly takto porovnávány a jak moc do hloubky.
Rikina — #5 Nene, Riki, on žije v Polsku, má rád Čechy a Čechy (i Moravu
) a dívá se na nás ze svého pohledu. Udělej si ráj jsem četla, líbilo se mi to. Nikoho neuráží, do nikoho se nenaváží, prostě jen glosuje to co u nás vidí.
A vím, o čem mluvím. Když před deseti lety zemřela babička, tak jsme dělali normální pohřeb s rozloučením. Seděli jsme v první řadě jako přímý příbuzní a dívali se na rakev za tklivé hudby a pak se díváte za odjíždějící rakví a říkáte si tak, a je konec, teď jí spálí a už jí nikdy neuvidím. Bylo to hrozné, vzpamatovávala jsem se z toho hodně dlouho, takže když zemřel otec, shodli jsme se na tom, že tohle fakt nechceme absolvovat.
Myslím si, že je to každého věc. Když před 5 lety zemřel otec, taky jsme udělali pohřeb bez obřadu. Ne z neúcty, ale proto, že kvůli své povaze a alkoholismu neměl žádné přátelé, takže sedět v sále ve třech a koukat půl hodiny na rakev se nám opravdu nechtělo. Sama smrt je sama o sobě deprimující a dívat se na rakev za tklivé hudby třeba 15 - 20 minut je hrozná zátěž na psychiku. Takže tohle bych zrovna neodsuzovala. Otec má hrob - krásný - nosíme mu tam pravidelně každé 2 - 3 měsíce kytičku, na Vánoce stromeček a určitě dál zůstává v našich srdcích.
Rozloučení se svými nejdražšími je to poslední, co pro ně mohu udělat. Nedovedu si představit, že bych rodiče nechala pohřbít bez rozloučení i když v rodinném kruhu.
Někdy si myslím, že někteří lidé chodí na opohřby aby viděli jak rodina truchlí.
Uložení urny je úplné rozloučení se svým drahým. Návštěva hřbitova nemusí být každý týden, ale záleží na každém, jak si uchová památku ve svém srdci.
Ze své skušenosti vím, že čím jsem starší tím více mi rodiče chybí.
rusalka2008 — #4 jasně, díky
to se tak někdy stane 
cilani — #12 Mně přišel divný hlavně ten sklep. Ale možná je to jen mým pohledem na věc - do sklepa se u nás vždycky dávalo jenom staré harampádí, které už nebylo k užitku. Nedovedu představit, že bych tam mezi stará kola, zarezlý kotel a plesnivý pytel od brambor odložila ku „věčnému odpočinku“ svého vlastního tatínka.
cilani — #12 Se svými blízkými se každý loučí jinak. Já neodsuzuji urny doma v žádném případě, po každé je pro to důvod jiný. Není důležité, zda vypravíme monstrózní průvod nebo skromnou kremaci mezi nejbližšími. Je průšvih, pokud se na tu nebožtíkovu poslední cestu vybodneme zcela.
Klára Milošová — #6 Dědeček má babičku v urně doma. Nějak mi to nevadí a nepřijde mi to ani divné.
Klára Milošová — #6 A vidíš...ačkoli mě děsí spousta věcí tohle zrovna ne. Babička měla doma dědu i svoji dceru, mojí tetu. Než se dostala na hřbitov, aby odkryla desku a uložila je do hrobu. A naše známá má svého předčasně zemřelého manžela taky doma, v obýváku na čestném místě. Vždycky když tam přijdem, mám pocit, že je s námi. A vůbec mi to nevadí.
Za naši rodinu říkám, že už jsme nedělali asi 5 pohřbů. Ono ty nejzákladnější náklady jsou finančně také dost náročné. A tady nejde o nějakou výpravu, ale o to, aby ten náš zesnulý s námi zůstal ve vzpomínkách. Když jsme se loučili s dědou, sešli jsme se doma celá široká rodina, pustili si video, kde byl děda, vzpomínali co kdy udělal a řekl. Nasmáli jsme se a bylo to to nejlepší co jsme mohli udělat. Když před 30 lety zemřel můj první praděda, dělal se pohřeb s rozloučením na hřbitově. Byl to můj první pohřeb a bylo to strašné. bylo mi 14 a nemohla jsem ani plakat. bylo mi zle z toho naříkání kolem, měla jsem knedlík v krku a nešlo to. a já se styděla, že mi ty slyzy netečou. Tak tohle fakt už nikdy. A jak říká moje mamka, nebudem dělat divadlo ostatním.