"Ale jistě, chci být s tebou! A jistěže si s tebou chci povídat... ale jen někdy. Mým ideálem je sedět se sklenkou whisky a dlouze hledět do krbu," právě tohle se různými slovy snaží své ženě Markétě vysvětlit osmatřicetiletý Tomáš. Markéta ovšem nechápe - má toho tolik na srdci, o čem by se svým mužem ráda mluvila a je jí líto, že ho to nezajímá.

Snaží se ho přimět k hovoru, tu po dobrém, tu po zlém, čímž se ovšem většinou jen roztáčí kolotoč neporozumění. Zatímco Markéta dumá, proč její muž mlčí a vidí za tím nějakou krizi jejího vztahu, Tomáš mlčí, protože je mu tak dobře. Po pravdě řečeno, řeč považuje spíše za prostředek k řešení nějakých problémů. "Je-li mi dobře, nevidím důvod k řečem," je jeho názor. Samozřejmě, občas i jeho něco nadchne natolik, že se dá do vyprávění, ale jak říká Markéta, to už musí být.

Klasický obrázek? Manželé dorazí z práce, oba za sebou mají podobně namáhavý pracovní den, Tomáš má sice náročnější práci, avšak Markéta musela zase krom svého zaměstnání vyzvednout ze školy osmiletého syna a vymyslet a připravit večeři. Nejradši by, kdyby si u ní popovídali, co je během dne potkalo. Jenže jediný, kdo se s ní o tom míní bavit, je osmiletý Kuba. "Řekni alespoň něco. To budeš mlčet?" prosí Markéta Tomáše, který se ovšem dožaduje svého klidu. "Mluvil jsem v práci s lidmi celý den a mám toho tak akorát po krk," brání Tomáš nárok na svou chvilku klidu. Proto  nejvýše pokyvuje hlavou s jakýmsi neutrálním "hmmm".

Mimochodem, ze všeho nejvíce nesnáší Tomáš otázku: Jak ses měl? Či snad dokonce: Co jsi dělal?

Psychologové mají pro oba partnery v podobné situaci pochopení. Mužské a ženské uvažování i potřeba komunikace se skutečně liší a většinou to, co uspokojuje jednoho, nemusí sedět tomu druhému. Doporučují nicméně, aby muž svou partnerku vyslechl a projevil zájem, ona by zase měla svému partnerovi dopřát chvíle vytouženého klidu. Ač ona je nepotřebuje, on ano. "Pro mou ženu je povídání způsobem odpočinku, ale pro mě je to dřina," tvrdí Tomáš.

Rozdílné potřeby komunikace se ostatně staly tématem nejedné psychologické odborné i populární stati. Například  američtí psychologové Barbara a Allan Peasovi nabízejí ve svých knihách vysvětlení, proč se od sebe pohlaví tak liší: žena má ve srovnání s mužem od přírody mnohem větší potřebu mluvit.

Zatímco žena bude spokojená, když za den pronese dvacet tisíc slov, muži si v naprostě většině vystačí s pouhými sedmi tisíci. To je jasná ženská převaha, kterou bohužel muži nejsou s to dohnat. Už proto, že jejich mozek je uspořádán jinak než ten ženský - je to dáno mimo jiné historickým vývojem. Už v pravěku to byly většinou ženy, kdo musely více komunikovat s ostatními lidmi v tlupě, s dětmi a podobně. Muži se naopak při lovu většinou obešli beze slov.

Pozůstatky jsou patrné dodnes - ženy mají tendenci různé dobré i zlé situace neustále rozebírat a dívat se na ně z různých stran, případně - a to muži obzvláště neradi  - o nich mluvit opakovaně. Oproti tomu muži jsou většinou příznivci stručných promluv a rychlých řešení. A jsou proto někdy zmateni z toho, co od nich žena vlastně chce slyšet - mylně se totiž domnívají, že řešení, ale jí často jde jen o porozumění a útěchu.

Reklama