Lež je definována jako nepravda. Vědomá snaha oklamat druhého sdělením neplatné a nepravdivé informace, převážně za účelem získání nějaké výhody, zisku nebo touze vyhnout se postihu. Pokud tedy někomu úmyslně sdělujete špatnou informaci a jste si vědomi, že to není pravda nebo si nejste jistí, zda to pravda je, pak se dopouštíte lhaní.

Německý reformátor a teolog Luther kdysi řekl: „Nepravda je jako sněhová koule: čím déle se valí, tím je větší.“  Podle vědců za efektem lží, které se krok za krokem nabalují, stojí snížená citlivost emočního centra mozku. Čím častěji lidé lžou, tím je to pro ně přijatelnější a mozku posléze nečiní takový problém postupně přejít od drobných nepravd k mnohem závažnějším.

Lžu, i když nemusím

„Lhala jsem jako malá holka a lžu doposud. A to i v případě, že vlastně vůbec nemusím. Lžu každý den, od rána až do večera. Sama sobě i ostatním,“ přiznává Věra (41).
„Když mi bylo osm let, sebrala jsem kamarádce doma igráčka. Za pár dní přišli její rodiče, aby si o tom promluvili s těmi mými. A já to zapřela a lhala jsem. Jak to tak ale bývá, pravda vyšla brzy najevo a já čelila první velké přednášce a zklamání maminky a tatínka tím, co jsem provedla a vše navíc popřela,“ vzpomíná Věra, u níž se problematika lhaní v té době rozjela naplno. „Bylo mi líto, že se na mě rodiče zlobili, ale líbilo se mi, že jsem byla vlastně takový malý rebel.“

Věra přiznala, že v této „hře“ pokračovala dál. Čas od času zalhala, že nemá domácí úkol nebo že si jde hrát s tou či onou kamarádkou, zatímco byla úplně jinde. Věra lhala i v pubertě. Nejen svým rodičům, ale i spolužákům, učitelům nebo klukům, kteří se jí líbili.
„Nevím, proč, ale nemohla jsem si pomoci. Chtěla jsem, aby můj život vypadal alespoň o chlup lépe, než jaký byl doopravdy. Chtěla jsem vypadat před kamarády jako super holka, co se ničeho nebojí, má vše na háku a je vlastně velká pohodářka. A to se mi celkem úspěšně dařilo.“
„Jenže už mi není ani osm, ani osmnáct, už jsem dospělá, pracující a samostatně fungující bytost, a přesto lžu jako když tiskne.“
Věra je bezdětná, ale má již několik let partnera, který sdílí stejný názor na život bez potomků. Jak sama řekla, nemá k mateřství vztah a děti jí vlastně vůbec nezajímají.

„Akorát nad tímto tématem jsem se nedávno zamyslela – opravdu to tak je? Opravdu nechci být matkou? A pak mi to došlo… mám natolik zkreslené představy o životě, že ani nevím, co je lež a co je pravda…“
„Mrzí mě, že nejsem v mnoha věcech upřímná. Ani sobě, ani jiným. Ale lhaní se stalo jakousi mojí neviditelnou berličkou, o níž se opírám a už si bez ní nedovedu fungovat. Jasně, občas mě někdo při lhaní přistihne, ale ani tento fakt mě neodradí. Lžu, protože nechci čelit faktu, že můj život není takový, jaký bych si přála…“

Také si přečtěte:

Reklama