Poeticky bych mohla popsat, jak jsem se po romantické tři týdny slunila na skrytých liduprázdných plážích, zcela odtržena od civilizace, nemluvě o internetu. Nu, pravda je poloviční a doslovný překlad zní: práce u moře od rána do večera, internet omezen nedostatkem turistů, nedostatek turistů a prázdné pláže – toť výsledkem předčasného příchodu monzunu.

Období dešťů je jakousi náhražkou za českou zimu. Jen se zde střídají místo čtyř dvě období, buď prší nebo ne. Jednoduché jako facka, předvídatelné a při troše cviku zvládnutelné. Když se mě někdo ptá na počasí v Čechách, používám hlášku mojí maminky, která je též teplomilcem jako já: „V Čechách čekáš devět měsíců na to, až ti bude teplo, a pak se tři měsíce díváš z okna, jak prší...“ No dobře, je to trochu nadsázka, ale občas se vyplní téměř do puntíku, ne?

Teď se momentálně dívám z toho okna já a z deště se dvakrát neraduji, neb jsme pojízdní na motorce, což je v tomhle počasí dobré tak na angínu (zrovna si ji před třemi týdny naordinoval můj manžel, a když už ho nebavila, dostala jsem ji darem já, aby mi to snad nebylo líto).

 

A jak se tak dívám, vzpomínám na předchozí týdny, které sice byly pracovní, ale pobřeží je něco jiného než přecpané nezdravé město. Řekněte, nelíbilo by se vám vstávat do práce za šumění přílivu? Před spaním se projít po ztichlé pláži a užívat si vůně moře? Já tohle zbožňuji, a tak doufám, že občasné příležitosti se změní v každodenní krásnou realitu... prostě plánujeme přesun z města a já už se nemůžu dočkat!

Jen ti vesničtí lidé... na Evropany jsou zvyklí jen v obvyklém balení: Turista, popřípadě Pracující pro velkou společnost, vydělávající pohádkové sumy. A tak normálně pracující Orang putih (bílý člověk) působí v odlehlých krajích Malajsie velmi exoticky, obzvlášť když je nad slunce jasné, že opravdu vidí pracovat ženu. Protože bílá žena znamená Manželka někoho velmi zazobaného, popřípadě éterická bytost rodící se s nevyčerpatelnou kreditkou J. Ale oni si snad všimnou a hlavně zvyknou, že v tom krásném, vzdáleném bílém světě existují i výjimky, a že jich není málo...

 

Dneska mám nějakou přemýšlivou. Vzhledem k tomu, že podnikání nejde tak rychle, jak bychom si přáli, procházíme časy lepšími i horšími. A jsou-li časy horší než špatné, člověk tak trochu bilancuje a hodnotí možnosti... a jedna z nich byla myšlenka: Nedařilo by se nám lépe doma v Čechách. Otázka visela ve vzduchu jako komiksová bublina, než se nám ji podařilo sestřelit argumenty. Tak především oba preferujeme pár měsíců deště v roce než nekonečnou zimu, popřípadě depresivní podzim (omlouvám se všem milovníkům podzimu). Milujeme zdejší přírodu, jídlo... cítíme se tu povětšinou velmi uvolněně a hlavně jako doma.

 

Plusů  spousta. Za jeden z nich považuji i to, že příchodem do asijského světa se vám značně změní vnímání a pohled na svět. Vzdálenosti mezi místy dostávají jiné rozměry, vaše představy o tom, kolik jeden člověk může mít příbuzných, se naprosto změní (stačí obdržet pozvánku na svatbu a nestačíte se divit).

 

Jestliže jste přesvědčeni, že vás nemůže nic překvapit, projděte si co nejvíc restaurací různých typů a ujistěte se o tom, že ne všechno byste nazvali surovinou k přípravě oběda. Stále je co objevovat ve všech směrech. Víra, lidské bytí obecně... Asi bych se takhle dostala ke složitému filosofování, které je spíš pro mou vlastní hlavu. Tak jenom shrnu, že pozitivních bodů je mnoho a schválili jsme je jako jeden muž. Tohle je náš domov.

 

Někdy se člověku stýská. Po rodičích, po známém prostředí, kamarádech z dětství, po plzeňském pivě a babiččiných knedlících. Někdy si člověk stýská tolik, až ho přepadne pocit, že se nikdy nepřestane cítit jako cizinec v jiném světě. Všímá si víc pohledů místních lidí, v šuplíku hledá ohmatané fotografie z rodinného alba a v duchu se vidí v letadle, směr Ruzyně. Ale za všechno se v životě platí, a tak vlastně není proč vzdychat...

 

Jak jste na tom vy, kdo jste také odešli z rodné země? Litujete někdy svého rozhodnutí?

 

Předchozí díly najdete ZDE.