Jako každé děvče ze slušné rodiny let osmdesátých se maminka rozhodla, že budu chodit do tanečních. U švadleny mi nechala ušít dvoje přímo úděsné šaty, ve kterých jsem se cítila jako svoje vlastní babička, a vyrazily jsme.

Měřím 172 centimetrů, což bylo před třiceti lety skoro jako mít jednu nohu kratší, protože nebylo moc kluků, kteří by byli vyšší než já nastavená o podpatky zlatých páskových sandálků, které se na nohou třpytily dobré půlce mých spolutanečnic (ta druhá měla ty samé, ale ve stříbrné). Stáli jsme vždy naproti sobě řada kluků a holek a na povel „Zadejte se!“ kluci vyrazili urvat některou z nás k tanci. To svoje „Smím prosit?“ mi vždycky huhlali někam ke krku, pak se začalo tančit, nebo lépe řečeno šlapat si po špičkách, a kluk se začal potit. Vlhkýma rukama mi promočili kytičkovaný šifon na zádech,  funěl mi rovnou do nosu pivní výpary, ale nejhorší bylo, že mnohým z nich při tak těsném kontaktu těla na těle ztvrdnul rozkrok. Přiznávám, že bych nejásala ani dnes, ale v šestnácti letech to pro mě bylo přímo trauma. Ti kluci mi přišli fakt hodně nechutní, takže jsem začala doma vymýšlet různé výmluvy, proč do taneční nechodit. Maminka z toho byla zklamaná, ale stejně jsem tam musela. Dodnes ale nechápu, proč jsem jí ten pravý důvod neřekla. Třeba by se pak smilovala.

Reklama