Tedy spíše znovu-objevila, protože když jsem byla malá holka, brali mě do „juldy fuldy“ babička s dědou na procházky a Matějskou. Jenže pak jsem začala slýchat, že se tam nic neděje, a kromě Ježíše na počátku devadesátých let jsem o Výstaviště prakticky nezavadila, protože se tam skutečně nic nedělo. Nebylo se ani kde najíst, pokud jste zrovna neholdovali párku v rohlíku. Časy se ale naštěstí mění a já jsem na počátku covidu zavítala do stromovky a na Výstaviště, abych nedělala kolečka stále dokola na těch samých místech v mém obvodu na skoro druhém konci Prahy. A znovu jsem objevila místo, které jsme měla zahalené do cukrové vaty a jednoho muzikálu po revoluci.
Dnes, ještě po dvou dalších letech, zde stojím tak trochu v úžasu nad tím, co se tady odehrálo!
Výlet do historie
Výstaviště Praha loni oslavilo své sto třicáté narozeniny. Přesně taková doba uplynula od otevření holešovických bran pro Jubilejní zemskou výstavu, kde se tehdy postaral o elektrifikaci sám veliký František Křižík. Jak jsem se dočetla z mnoha pramenů při pátrání po historii areálu, místo v těsné blízkosti Stromovky mělo do budoucna sloužit pro lokální i mezinárodní výstavy a veletrhy a měnit se v čase podle vystavovatelů. Popravdě, když jsem po delší době zavítala už jako starší holka na Výstaviště, v duchu jsem se trochu zlobila nad tím, že „nedrží historický ráz“. Jenže mě nenapadlo, že vlastně areál vznikl s myšlenkou, že se bude proměňovat k jednotlivým výstavám.
Jak jsem se dále dočetla, první desítky let areál tepal životem a jezdili sem nejen Pražané. S nástupem komunismu ale Výstaviště pustlo a získalo nálepku místa pro hromadné akce, kde „se jinak nic neděje“, až na tu Matějskou pouť…. A tak jsem vlastně zažila jako malá holka Výstaviště i já. Jen jsem to tady občas s prarodiči prolezla a jako dítěti mi bylo jedno, že si nemůžu dojít důstojně ani na wc.
Devadesátky a Ježíš
Po revoluci, hned na počátku devadesátek, které už jsem vnímala diametrálně jinak než s cukrovou vatou na pouti, oslavil areál sto let. Přibyly tady budovy jako Spirála a Pyramida a usídlilo se několik muzikálů, kdy nemůžu opět nezavzpomínat na oblíbeného Ježíše. Tím bohužel prakticky znovu skončil výčet toho, proč jít na Výstaviště. A tak jsem ho zase vypustila ze života. A pokud zde zůstaly aspoň občasné důvody navštívit místo i mimo velkou akci nebo muzikál, povodně dokonaly své, Výstaviště mi odešlo ze života a na scénu přišla definitivně otázka: „a ono se tam něco děje?“.
Ono se tam fakt něco děje…
Pravdou je, že když dnes zavítáte na Výstaviště, nemůžete si nevšimnout těžké techniky a probíhajících rekonstrukcí, ale kdy je správný čas na to „něco rozvrtat“ a dát to zase dohromady. Já osobně jsem byla ráda, že vidím pohyb, změny a vlastně i investice do místa, které si to sakra zaslouží, a to nejen vyhořelá část Průmyslového paláce.
Když jsem na Výstaviště zavítala na počátku covidu, bylo jasné, že se mnohé změnilo a mění před očima. Děti mi za ty dva „covidové“ roky odrostly z prolézaček, které tam najdete hned vedle bistra kousek od Průmyslového paláce, pravidelně vyrážíme na koloběžky, proháníme se na hezkých cestách jako vedle ve Stromovce, občas se stavíme ve spodním bistru na domácí limonádu, zatímco se manžel trápí ve venkovní posilovně. Vedle toho s kamarádkami a jejich dětmi už pravidelně vyrážím na víkendové workshopy a není dne, kdy neslyším dotaz, jestli půjdeme „na tu hlínu a papír“ s tím milým pánem na Střídačce.
Vrátilo se mi tak trochu dětství, i když jsem tady dříve neviděla tolik barev a nezažila tolik zábavy, vzpomínky na babičku s dědou mají vždy své nezaměnitelné kouzlo. Chuť cukrové vaty se na Matějské určitě nezměnila, teď ale mnohem raději ochutnávám místní dobroty, lenoším v parku, chodím sem do divadla na letní scénu nebo z vpovzdálí sleduji, jestli si syn už – nebo ještě nenatlouk na skatu a dcera má ještě všechny zuby pohromadě po piruetách na bruslících. V klidu držím knížku v ruce na lavičce a jednoduše mě těší, že se zase na Výstavišti něco děje.
Nový komentář