Zeptat se někoho, jaké má sny, je troufalejší než se dotazovat na rok narození, nebo kolik dotyčná váží (muže na rozdíl od žen tato otázka pobaví). Bojíme se sdělovat své sny druhým, aby je nezpochybnili dřív, než jim vyrazíme naproti. Nechceme, aby jen náznakem tušili, jakou mají intenzitu, barvitost, chuť na jazyku, jak štípou do nosu.

Naše sny jsou náš svět, do kterého utíkáme, když ten okolní páchá jedno příkoří za druhým. Sny nám pomáhají udržet se na nohou. Fouknou do zad, když už chybí síla. Jsou naše a nikdo nám je nemůže vzít. Pokud tedy už někomu svěříme sny, prokazujeme mu tím největší možnou důvěru.

Je lékařsky dokázáno, že lidé, kteří sní a mají v sobě vášeň své sny uskutečnit, žijí déle a kvalitněji. Bez snů mozek odumírá a život končí. Sen je tou vodou živou, pro kterou jdeme světa kraj, i když nikdo nevěří v její existenci, a už vůbec ne že my to dokážeme.

sen

Martě je šedesát let. Před pěti lety utrpěla při autonehodě těžký úraz páteře, který ji upoutal na invalidní vozík. Prognóza lékařů byla nemilosrdná – Marta už nikdy nebude chodit. „Ze začátku jsem jen brečela a litovala se. Pak jsem si v duchu řekla, že všem ukážu, že já prostě chodit budu, protože je to můj velký sen. Každý večer jsem si ho nechala zdát a každé ráno, když jsem se probudila, tak jsem se usmála, protože jsem celou noc prochodila. Byla jsem unavená, ale šťastná.“

Marta prodělala náročnou rehabilitaci v léčebně, poté opakovaně navštívila lázně i doma sama poctivě cvičila. Dnes, po pěti letech, Marta skutečně chodí. Sice o francouzských holích a velmi pomalu, ale je šťastná i tak. Získala si veliký respekt nejbližšího okolí, ale i svého ošetřujícího lékaře, který Martin úspěch označil za zázrak. „Kdepak zázrak,“ kontruje Marta, „to byl sen, za kterým jsem si šla a který jsem si uskutečnila.“

A stojím si za tím, že pokud nebudeme snít, ani se nic nebude dít.

TÉMATA:
MAGIE