Byl to zvláštní obrázek. Idylická letní scenérie na pokraji malebné vesničky, kde všechno kvete - je neděle, půl třetí odpoledne, nikde ani noha. A přeci...
Najednou se proti nám, dole na louce (my jsme se vyhřívali na skalce opodál) vyloupl tajuplný mužíček. Černé kalhoty na puky, běloskvoucí košile, v kravatě spona. Vypadal spokojeně, odpočatě, vyrovnaně. V ruce žmoulal dva výtisky čehosi (na dálku jsem odhadla, že je to časopis) a mířil přímo k nám. Zjevení...

Přistoupil až ke skalce a začal. Jestli prý neruší a aniž by počkal na odpověď (já o ní přemýšlela, což byla chyba - dala jsem mu prostor), spustil...
Po několika slovech mi bylo jasné, oč jde. Byl to člen jedné náboženské sekty a když nás tak viděl, duše zbloudilé, uprostřed božské přírody, jal se nás spasit. Bez ohledu na to, zda jsme na to připraveni a hlavně, zda o to stojíme...
Nechali jsme ho mluvit. Za prvé proto, že je neslušné skákat někomu do řeči. Za druhé proto, že nevyvíjel příliš velký nátlak. Za třetí proto, a to především, protože to byl slušný člověk.

Mluvil o všem možném.
O Bohu, o tom, jak ho hledal a nakonec našel, o tom, jak je vyrovnaný, o svých spolužácích (mohlo mu být tak čtyřicet, víc ne), jak se houfně rozvádějí, zatímco jeho rodina žije v poklidu a míru, o tom, že Bible je zajímavá kniha a taky o věcech, které nás všechny čekají... O tom, že by lidé měli na sebe víc myslet, a být loajální, protože Bůh je také loajální...

Celou tu dobu jsem mlčela. A přemýšlela o tom, jestli on myslí na nás, jestli přemýšlí o tom, proč mlčíme a jestli bere v potaz, jak na nás působí jeho slova. Přemýšlela jsem o tom, jestli nás skutečně vnímá jako své bližní, nebo jako oběti své dobré víry. Přemýšlela jsem o tom, jestli věří tomu, co říká.

Položil několik nezáludných otázek, na něž měl sám připravené odpovědi. Chtěl nás dovést ke svým pravdám. Naznačil například, že zatímco naši šéfové k nám určitě loajální nejsou (a naopak), tak Bůh loajální je. Ke všem bez rozdílu, protože miluje... Kontrovala jsem a začala klást otázky.

Zajímalo mě, zda si opravdu myslí, že je morální povinností šéfa milovat své podřízené a být loajální směrem ke svým dalším nadřízeným i podřízeným. V době, kdy je určující prosperita, konkurenceschopnost, míra zisku a další ekonomické ukazatele... To je přeci naivní, chtít od šéfa, aby mě jako bližního svého „miloval“. Po svém nadřízeném to nechci, a proto je náš vztah nekonfliktní. Nečekám od něj nic, co mi nemůže poskytnout, a proto nejsem zklamaná.

Člen náboženské odnože chvíli oponoval, chabě argumentoval pořád dokola, pak se omluvil, že tedy nebude rušit, a šel dál. Nevím, jestli předem vymezený čas vypršel nebo jsme mu připadali ztracení. Klopýtal v naleštěných polobotkách směrem k lesní cestě. Možná ten den ještě někoho potkal... Možná uspěl.
A já měla chvíli strach, jestli jsem mu tu jeho víru nějak hloupě svými otázkami „nenabourala“. On mě nepřesvědčil, to je pravda, ale já jsem mu na oplátku také nechtěla brát tu jeho víru. V každém případě, buď jak buď, vypadal a choval se jako slušný člověk. A to bylo v tu chvíli nejdůležitější...