Nevím, jak vás, ale mě vždycky, když se začnou doopravdy blížit Vánoce, přepadne taková zvláštní nálada.

Předesílám, že nepatřím k žádné církvi, na náboženství jsem nechodila a „správně“ pomodlit se taky neumím. Jen ta nálada se dostavuje s železnou pravidelností, rok co rok, advent co advent, ať dělám co dělám.
A jak se vlastně projevuje? Najednou mi přestane vadit, že dny jsou krátké, přesně si vybavuji vánoční vůni, i když se právě kolem mne neline. Představuji si, jak ve všech domovech zavládne aspoň na jediný večer láska, klid a bezpečí - i když vím, že opravdu všude to tak, bohužel, není...

Jak si tak trochu lebedím v předvánoční vlídné melancholii, mám i větší sklony k páchání dobrých skutků. A že příležitostí k jejich uskutečnění je nejen v této roční době víc než dost! Proto jsem taky ještě pečlivěji než obvykle pročetla nejnovější číslo Nového Prostoru, časopisu, který se snažím kupovat pravidelně a jehož obsah je pro mě většinou zajímavější než „zaručené rady Jak ho svést“ v časopisech pro ženy.

Je možné, že všichni tenhle časopis neznáte, proto se vám ho pokusím trochu přiblížit.

„Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. O. s. Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje týdeníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.“ Tolik z tiráže.

Někdo si možná pomyslí, proč podporovat ty nechutné bezdomovce, a já si netroufám nikoho za jeho názor soudit. Chápu to. Jenže sama jsem taková povaha, že nakonec podlehnu a řeknu si, že těch 25 korun týdně ještě postrádat můžu. A věřte - nikdy jsem nelitovala.
Není to ani komerční magazín, ani investigativní týdeník, který rozebírá a komentuje nepravosti „těch nahoře“. Je to časopis k zamyšlení, abych tak řekla, časopis, který mi připomíná, že moje starosti jsou malicherné ve srovnání se starostmi jiných lidí. Spousty jiných lidí...
A sympatické mi na něm je i to, že mi tuhle prostou pravdu připomíná, aniž by přitom karatelsky zdvihal prst, navíc vtipně a s možností okamžitě reagovat prostřednictvím SMS.

A s mou vánoční náladou to souvisí ještě o trochu víc. V předposledním čísle jsem se totiž dočetla, že zakoupením následujícího vánočního speciálu, mohu přispět desetikorunou na pomoc fondu Unicef. Stačí jen poslat redakci nebo předat „svému“ prodejci kupón, na němž se označí jeden z představených projektů.
A zde mi dovolte opět citovat: „Budete si sami z nich vybírat, který nakonec obdrží částku, kterou spolu nahromadíme. Tisknout se má 50 000 výtisků. Z každého z nich, který se prodá za 50,- Kč, patří 10,- Kč sbírce UNICEF, zbytek částky se tradičně rozdělí mezi prodejce a produkci NP. Znamená to, že můžeme dát dohromady za 30 dní částku až 500 tisíc korun.“

O jaké projekty vlastně jde? Třeba Souk (8 let) a Chane (4,5) z Laosu jsou sourozenci, kteří celý den shánějí peníze, nejčastěji žebráním na hlavním náměstí a na tržišti. Jejich matka je závislá na opiu. Chane nepoznala jiný „domov“ než lavičku na autobusovém nádraží. Carolina (13) z Venezuely chce být právničkou a pracovat jako „defensoria“ - právnička pro chudé, aby jednou pomohla těm, kteří se sami práva domoci neumějí. Dolly (16) z Bangladéše je zohyzděná kyselinou. V její zemi muži útočí na ženy, kterým chtějí navždy znemožnit, aby se někomu mohly líbit.

Stačí? Vím, že tohle všechno se děje někde daleko, ale rozhodla jsem pro tuhle formu pomoci, protože bude vlastně dvojí: lidem žijícím tady i tam. A víte, že ve vánočním speciálu jsem našla zajímavý recept na orientální cukroví? A sváteční program televizních pohádek? Sloupek pedagoga Fakulty sociálních věd v oboru mediální studia a New York University v Praze Jana Jiráka je ovšem v každém čísle. A křížovka taky ;-)

Jedna žena-in