Není to mým zvykem, ale taky připojím trapas, co zažívám obden. Snad mě moji blízcí neodhalí, ještě by si řekli: Proboha, je tak ujetá a ještě to píše do světa!

No nic, tak k věci: Snažím se jíst zdravě a střídmě. Bohužel moje povaha je taková, že sotva uvidím pořádný žvanec na stole, mozek vypne a místo něj vystřelí nenažraná ruka a cpe to do pusy. A tak v týdnu se snažím krotit a o víkendech si to vynahrazuji. No a poblíž mého zaměstnání Vietnamci otevřeli svoje „bistro“, kde prodávají takový ty dobroty – Kung-pao, gyros a takový ty jejich barevný omáčky plný bambusu a zeleniny.
No dobrůtky, ale od 50 korun výše. No leze to do peněz. A tak jsem se rozhodla, že si budu dávat suchou rýži. Stojí 8 Kč, je to teplý, dietní, ani to nechutná zle (rozuměj - lepší než nic). Přišla jsem do obchůdku a povídám: „jednu suchou rýži, tady.“ Vietnamec se nechápavě podíval. „A omacku?“ „Ne“ „Ťak maťo?“ „Ne, rýži“ „Aha, ťak rizoto?“ „NE, SUCHOU RÝŽI!“

„A takofou omacku?“ Nemohl to pochopit, postupně mi nabízel všech 8 omáček s masem. Po pár minutách jsem si vítězně odnášela suchou rýži ke stolu. Samozřejmě rozhovor neunikl ani lidem, kteří se zde cpali omáčkami s rýží, tak se na mě dívali jako na exota. Najedla jsem se a utvrzovala jsem se, že zítra už to bude Vietnamec chápat. Nechápala jsem já. Byla tam prodavačka-Vietnamka a vše se opakovalo, nemohla pochopit tu suchou rýži. „S maťem?“ „Ne, suchou rýži“.

„A jakou chcetě omacku?“ „Žádnou!“ Po chvíli jsem zase odnášela ke stolečku suchou rýži. A třetí den tam byli oba. Už se usmívali, já si objednala rýži. Ona mi ji s cukáním koutků nabírala a on odešel za malovaný závěs do kuchyně a něco humorného tam vykládal, takové to „ňu, chej to šu ti voň li!“ Bylo slyšet, jak se tam hodně nahlas smějí a on to toho ještě občas něco přidá. Pak vysmátý přišel z kuchyně a culil se na mě. Mám vážné podezření, že se smáli mně. No, chodím tam dodnes, sice mám vždycky divný pocit u žaludku, ale aspoň se najím a zalepuji nenažraný žaludek rýží…

Doporučuji.