Málokdy může za problémy ve škole samo dítě. Mnohdy je na vině rodina. Ale leckdy nejsou ani výčitky, sypané na hlavy rodičů, tím pravým - tehdy obvykle mluvíme o nemoci. Toto slůvko má v češtině zajímavé souvislosti - ne-moc jaksi znamená, že něco nemůžeme, jistou nemožnost překonat problém jen naší vůlí a úsilím. Kdy je tedy problémové dítě dítětem "nemocným"?
Nezralé dítě a dítě neklidné
Nezralé dítě není obvykle schopno přijmout roli školáka, má problém rozlišit mezi učitelem a spolužáky, je emocionálně nestabilní, egocentrické, mívá problémy s dlouhodobějším udržením pozornosti a s přijetím požadavků školní discipliny. Velmi podobné problémy mívá i dítě neklidné v důsledku drobnějšího poškození centrální nervové soustavy, dítě s diagnózou LMD - lehké mozkové dysfunkce. Zde však převažují především projevy motorického neklidu a neschopnost soustředění se. V domácím prostředí, za přítomnosti rodičů, a pokud tito dítě nepřetěžují, je takové dítě obvykle schopno pracovat mnohem lépe, což vede často rodiče k tomu, že vinu za školní selhávání dítěte přičítají učiteli. Obzvláště je-li dítě intelektově vyspělejší, mohou rodiče snadno přehlédnout jeho emocionální nezralost či neschopnost soustředění se a trvat na zahájení školní docházky. Nezralé dítě nebo neklidné dítě pak často zaujme ke škole negativní postoj, jeho motivace k výkonu se zhorší, i když domácí úkoly může plnit dobře. Varovným ukazatelem by však mělo pro rodiče být to, že dítě nedokáže pracovat samostatně, nepřerušovaně po delší čas, že vyžaduje neustálou pozornost a podporu. Význam domácích úkolů by pak měl být, pokud se rodiče nerozhodnou přece jen školní docházku odložit, především v tom, že rodiče budou dítě v méně problematickém prostředí domova (a v situaci, kdy se narozdíl od učitele mohou plně věnovat jednomu dítěti) postupně vést k větší samostatnosti, k trpělivosti, ke schopnosti odložit uspokojení zájmů a potřeb, zkrátka budou učit dítě, jak se má správně chovat a učit se. To je pak pro dítě mnohem větším přínosem než přeceňování významu znalostí, ke kterému u rodin, jež znalosti považují za významnou hodnotu, často dochází.
Dítě s problémovým a poruchovým chováním
Chlapci bývají při začátku školní docházky obvykle méně zralí, méně připravení, neklidnější a mívají horší pozornost než dívky. Také rodiče a učitelé obvykle očekávají (a opodstatněně), že chlapci budou horší než dívky, především co se týče chování. Chlapci zkrátka víc zlobí a hůř se učí. Může samozřejmě dojít i k tomu, že prostě naplňují očekávání, která jsou do nich vkládána. ,,Na bázi anticipace se vytváří větší předpoklad k získání pozice problémového dítěte." říká Vágnerová. Skutečné potíže však nastávají tehdy, pokud se jejich chování stává výrazně obtěžujícím, jsou-li nepřiměřeně agresivní, neposlušní, zkrátka narušují-li průběh výuky. Příčin problémového a poruchového chování (a může k němu samozřejmě dojít i u dívek, nejen u chlapců, ačkoliv v mladším školním věku je u chlapců častější) může být mnoho a jeho náprava se pak odvíjí právě od těchto příčin. Odlišně budou reagovat (v situaci školy i při plnění domácích úkolů) jedinci nezralí, s problémy v rodině, s nižším intelektem či psychickými poruchami, s LMD atd. Hlavním úkolem jak rodičů, tak učitelů (a mnohdy i psychologů) je v tomto případě odhalení příčin, které zároveň snižuje míru stigmatizace dítěte jako problémového. Vágnerová upozorňuje: ,,Jedině ze správného zhodnocení problému může vycházet návrh na jeho efektivní nápravu."
Handicapované nebo chronicky nemocné dítě
Handicapované nebo chronicky nemocné dítě mívá obvykle v závislosti na svém handicapu či nemoci větší potíže s plněním školních požadavků. Často vyžaduje odlišný přístup, větší podporu a pomoc. Jediným možným řešením se mnohdy stává umístění do speciální školy. V mladším školním věku nelze ještě příliš očekávat, že dítěti s plněním jeho úkolů pomohou jeho spolužáci. Takové dítě obvykle podává mnohem lepší výkon v domácím prostředí, ve škole pak spíše selhává. V závislosti na zjevnosti jeho handicapu či nemoci však může být i podceňováno a podávat nižší výkon jako reakci na nízké očekávání významných osob, či se může naučit využívat měkčího přístupu, který k němu učitelé nebo rodiče zaujmou. Velkým problémem zde pak bývá především rozpor v přístupu rodičů a učitelů - ten přísnější (obzvláště je-li to učitel, ale může to být i rodič) se pak stává v očích dítěte "špatným" a dítě odmítá plnit jeho požadavky s poukazem na to, co mu ten druhý (rodič, učitel) povoluje. Pro takové dítě je pak velkým přínosem vzájemná dohoda významných osob (rodičů, učitelů, případně i psychologů a lékařů) a jejich společný postup při výuce. V případě vážnějšího handicapu dítěte pak může jeho začlenění do školy pomoci i asistent, ať už z řad odborníků či proškolených dobrovolníků. Rodiče si však vždy musí uvědomit, že školní docházka je pro jejich dítě náročná, a nepřetěžovat ho domácími úkoly ve snaze dohnat, co dítě ve škole nestačilo, a kompenzovat jeho handicap či nemoc školním úspěchem.
Dítě se specifickými poruchami učení
Dítě se specifickými poruchami učení, jako jsou dyslexie, dysgrafie a jiné je snad nejvýrazněji ze všech tzv. problémových dětí odkázáno na roli rodičů při výuce. Učitel totiž mnohdy nezvládá nároky, které takové dítě má, a to i když je příčina problému včas identifikována. Dítě většinou vyžaduje specifický přístup, proto nestačí ani prostá snaha rodičů. Ti by se měli především poradit s odborníkem a naučit se metody, jak rozvíjet schopnosti svého dítěte a kompenzovat jeho handicap. Zároveň však nesmí podlehnout snaze "všechno zvládnout za každou cenu" a dítě s dobrým úmyslem zlepšit jeho školní výsledky přetěžovat nebo naopak dělat domácí úkoly za něj. Přiměřená míra odpovídající domácí práce, spojená s akceptací a projevovanou podporou, ale zároveň i vedením k samostatnosti, a vyrovnaný přístup k dítěti jsou zásadními činiteli jeho pozdějšího úspěchu či neúspěchu v oblasti vzdělávání se.
s využitím knihy M. Vágnerové - Psychologie problémového dítěte školního věku a D. Fontany - Psychologie ve školní praxi
Máte doma nebo v rodině nějaké problémové dítě? Nebo máte osobní zkušenosti? Víte, jak správně postupovat u dětí s poruchami učení? Myslíte si, že handicapované děti patří do "normálních" nebo do "zvláštních" škol? Chtěla byste, aby s Vašim dítětem navštěvovalo školu třeba dítě mentálně retardované nebo i agresivní?
Nový komentář
Komentáře
Můj syn dyslektik a dysortografik, bude mu 19 a právě nastupuje na nástavbové studium, vyučil se automechanikem s vyznamenáním.A přitom v 1. a 2. třídě naprostá katastrofa. Vyšetření v psych. poradně jsem musela zařídit sama bez školy, kde se na mě dívali jak na exota.Syn začal navštěvovat dyslektickou třídu a díky skvělým učitelkám a přísturu školy se z nejhoršího žáka stal skoro nejlepším,takže je to o přístupu a o možnostech. A já se musela smířit s tím, že můj syn, třeba v životě nepřečte sám od sebe knížku, a přitom já jsem knihomol, který se schopen přečíst knihu za 2 dny.
záleží vždy na přístupu, my máme skvělou učitelku
přístup učitele je hodně důležitý, vím o čem píši, článek je moc pěkný
je to o přístupu lidí
bohuže taky jsme tedkom o prázdninách řešili jestli dát kluka do praktické školy nebo ne.Ale rozhodli jsme se s pomocí učitelky a psychologa,že bude pro něho lepší přejít,tak uvidíme jak to půjde a bude to pro všechny vysvobození od stresů.
duležitý přístup a pak....
mám zdravé dítě,jen trošku víc hyperaktivní
důležitý je individuální přístup..
mám chronicky nemocné dítě a chodí do speciální školy :-))
jsem za ní moc ráda
Já doufám, že takové problémy nikdy řešit nebude a mé dítko bude hodné :-)
Právě toto se nám stalo - pro nadprůměrnou intelektovou vyspělost syna jsme nepostřehli jeho emociální zaostalost a do školy šel v čertsvých šesti letech. Napomohlo tomu i ujišťování ze strany školky, že odklad není třeba.
Poradnu jsme navštíli až na začátku druhé třídy, když byly jeho potíže ve škole neúnosné. V poradně diagnostikovali poruchu pozornosti a hyperaktivitu a cíleně nám našli učitelku, která to s ním zvládne, nutno dodat, že to velmi urychlili po zjištění, ke které učitelce dosud chodil. Ze dne na den změnil školu a potíže zmizely. Paní učitelce Matějkové ze 7. ZŠ v Chomutově tímto velice děkuji.
kvůli tomu máme odklad, ale není to vůbec jednoduché
jsem ráda že jsem tyto starosti neměla
děkuji bohu, že takové starosti jsem neměla se svými dětmi. Uvidíme, jaká budou vnoučata (až nějaká přijdou).
Mám dva syny, nedonošená dvojčata s LMD, (a spoustou dalších zdravotních potíží) dnes už dospělé. V době školní docházky s nimi nebyly problémy, přestože do 1. třídy nastoupili skoro v osmi letech. Uměli číst a počítat, (IQ v rozmezí 140 – 150) a byli hyperaktivní a neklidní. Po dohodě s učitelkou, že v době kdy ostatní děti slabikují, si naši kluci mohou číst, a jinak že je musí co nejvíc zaměstnat, s nimi neměla žádné problémy, a prospívali se samými jedničkami.
Ve druhé třídě našli jednomu z dvojčat cystu na mozku, která tlačila na centrum zraku a jemné motoriky. Užíval léky, ale téměř celou tu dobu chodil normálně do školy. Jednou jsem zaslechla, jak si mezi sourozenci vynucuje výhody slovy : „Víš, že mi to musíš dát, když mám papíry na hlavu !“ To mě dohřálo na nejvyšší míru, a řekla jsem mu, že mu dám „papíry na hlavu“, že si nesedne týden na zadek. Pak už jsem dávala pozor, aby svou nemoc nepoužíval k získávání nějakých výhod.
Osvědčilo se nám žádným způsobem nezvýhodňovat to „nemocné“ dítě. Normálně sportoval, jen s drobným omezením s ohledem na stávající zdravotní stav.
Myslím, že nadměrným sledováním dětí s různými vadami se dává dítěti pocit jakési výjimečnosti, a zavírají se mu tím vrátka do normálního dětského světa. A když se pak uzdraví, zůstane samo, se svým pocitem, že by se mu měla v životě nějakým způsobem umetat cestička.