Brigády při studiu, výlety s kamarády, první dovolené s novým přítelem nebo přítelkyní, první mejdany a bolavé kocoviny, první průšvihy a užívání si domova, když rodiče odjedou na chatu, první vlastní bydlení... Poznáváte se? A myslíte si, že by to tak mělo být, protože takhle vypadá koloběh života a běžný a plynulý vývoj? Ale, co když je doma lépe, protože je tam plná lednice, prádlo nažehlené a účty vždy zaplacené?
„Evě je 21 let a podobně jako její starší bratr, který se osamostatnil teprve nedávno, žije stále u rodičů. Já samozřejmě vím, že jednadvacet není zase tak moc, ale už teď jsem přesvědčená, že jde nebezpečně ve šlépějích svého bráchy, který domov opustil ve třiceti, a nejsem si úplně jistá, jestli je to tak úplně v pořádku,“ přiznává Alice, jejich vzdálená příbuzná. „Jsem přesvědčená o tom, že je zcela normální mít brigádu a k tomu studovat, stejně tak nejezdit s rodiči na dovolenou v dospělém věku, protože lepší je přeci jet s kamarády! Myslím si, že roztáhnout křídla a postavit se na vlastní nohy je lepší spíše dříve, nežli později, pak už si totiž člověk příliš snadno zvykne na ten domácí komfort.“
Alice ale dodala, na objasněnou, že si myslí, že za tímto zvláštním stavem může primárně matka Evy. Udělala si z ní totiž svou parťačku a představa, že by Eva měla vlastní hlavu, pubertální výkyvy nebo třeba dělala průšvihy, randila o sto šest a radši trávila čas s kamarády než doma, to je v tuto chvíli už téměř nereálné. „Na můj dotaz, proč Eva při škole nepracuje, tak jako většina studentů, mi odpověděla, že prý by to nestíhala. Na to, proč nešla studovat do jiného města, mi bylo sděleno, že to nepřipadalo vůbec v úvahu. A na dotaz, proč s nimi jezdí stále na dovolenou, jsem se dozvěděla, že by ji přeci nenechali samotnou doma,“ vzpomíná Alice.
„Umím pochopit hodně věcí, ale v tomto případě jsem přesvědčená o tom, že nastaly dvě zásadní chyby – rodiče, respektive matka, které to celé nepřijde divné a klidně svoje děti bude mít doma až do důchodu a pak děti, respektive teď už jen Eva, která si natolik zvykla na domácí pohodu, že představa samostatného života není zase tak lákavá. Ono taky aby ne, když i nové oblečky platí rodiče, stejně tak pravidelné měsíční kapesné...“
A tak, kde je ona pomyslná hranice, kdy je naprosto přirozené odejít z domova? Měly by s tímto rozhodnutím přijít děti nebo je toto rozhodnutí na rodičích? Možná brzy nastane chvíle, kdy bude opravdu těžké „vypakovat“ své děti z domu. Proč by taky měly odcházet, když mají všechno, co potřebují a na nedělní obědy jim stačí přijít jen z dětského pokoje. Tak, kde tedy ta hranice je? V kolika a na základě jakých událostí je vhodné zvednout kotvy a dát pomyslné sbohem rodičům a pustit se do vlastního dospěláckého života?
Je celkem pravděpodobné, že stát se dospělým, zodpovědným za vlastní činy, útraty či materiální radosti, bude totiž jinak rok od roku těžší a těžší...
Také si přečtěte:
- Pět příběhů rodin, s nimiž byste neměnili bydliště
- Převozník: mýtus nebo záchrana pro všechny, kteří procházejí rozchodem?
- „O kamarádky mě připravily peníze a já se jim ani nedivím,“ vypráví svůj příběh Iveta (28)
Nový komentář
Komentáře
Nektere ,,dospele deti,, jsou silene,kdyz jsem to videla kolem sebe nestacila jsem zasnou..jen natahovat rucicku do 25let, bydlet tu rodicu a dyntat je co to jde.........ja od 13 let chodim na brigady prilezitostne, od 15 jsem chodila pravidelne, oba rodice delnici, penez nebylo moc nazbyt a jim by stacilo kdybych byla prodavackou ( ve studiu me nepdoporovali ) ...ja mela ambice na SS i VS ( nechtela jsem skoncit jako rodice, udreny,za par kc) -tudiz jsem si na skoly musela vydelat sama... nerikam , ze to bylo jednoduche ( i dost proplakanych nocich-kord kdyz spoluzaci meli vse zadarmo..) ,ale dalo se to, kdyz ma clovek cil, jde to, a jsem za to ted na sebe hrda, nekdy jsem spala jen 4 hod denne i nekolik mesicu v kuse a ze skoly rovnou do prace.....ale kdyz clovek chce, jde vsechno....pri studiu na VS jsem se i odstehovala a nyni mam spokojenou rodinu, financne jsem nezavisla i na MD ( pracuji i s ditetem)
Každá rodina má jinou situaci. Moji synové si museli při studiu vydělávat, byla jsem sama, finančně bych to nezvládla. Studium na vysoké škole v Praze je finančně nákladné. Je pravda, že mladší syn, když měl 21, měl trvalou adresu u mne. Přes týden byl v Praze na koleji, na sobotu a neděli jezdil domů, tedy ke mně, své matce. Můj otec byl ve svých 21 letech už ženatý a já jsem byla na světě. To je přehnané. V 21 letech je to kluk, nikoliv dospělý chlap, který už se musí starat o rodinu. Ta Alice která kritizuje příbuzné, ta má doma všechno v pořádku? Většinou, kdo se stará o druhé, nemá zameteno před vlastním prahem. Jsou horší věci na světě. Můj bratranec má dcery ve věku 38 a 36 roků. Obě vystudovaly vysokou školu. Obě bydlí u rodičů, obě jsou nezaměstnané, od skončení studia do dnes. V životě nesáhly na jakoukoliv práci. Rodiče je živí. Oběma rodičům bude příští rok 70 roků. Tyto dvě mladé příživnice považuji za nenormální. A vůbec si nepřipustí, že by to byla nějaká chyba.
nevím,ale když jsou u nás tak strašně drahé nájemní byty, je pro mladé hodně těžké se osamostatnit, já sama bych byt taky neuplatila, tak si zatím vypomůžeme - složíme se na nájem a dětem do života nemluvím
Nechodila jsem na diskotéky, nerandila jsem. Chodila jsem občas na brigádu. Ve 21 letech jsem se odstěhovala do Prahy.
Vzhledem k tomu, že jsem po rozchodu nemohla bydlet v Praze, jelikož bych to neutáhla, prozatím jsem se vrátil zpět k rodičům. Možnost najít si na rychlo práci, abych mohla si nějaký byt zaplatit se nedalo, když jsem z bytu odešla ze dne na den.
Nepřipadá mi na tom nic divného, rodiče vypomohli mě, já vypomůžu jim.
A výlety, tady nevím, co je na tom tak hrozného. Kolikrát jedu s rodiči a sourozenc. Ne vždy jsou kamarádi skvělí při cestování.
A jak mám vyřešit, když já bydlím u dospělého svobodného syna ( doma je pouze o některých víkendech, jinak hóóódně daleko v práci a v podnájmu) dokonce v jeho vlastním domě? Asi bych se měla taky osamostatnit a odstěhovat...
Podle mě je zcela normální, že studující dítě bydlí u rodičů. A je zcela legitimní, pokud nechce mít při studiu brigádu. Já jsem bydlela u rodičů do 24 let, než jsem vystudovala VŠ, našla si zaměstnání a vdala se. Brigády jen o prázdninách, nebo ty povinné. Moje děti taky bydlely doma po dobu svých VŠ studií a syn taky neměl žádnou brigádu. Nechtěl, stačilo mu kapesné, tak proč ho nutit? Ještě se v životě napracuje až až. A taky jsem v dospívání nedělala žádné průšvihy, nelajdala po nocích a vůbec jsem nepila alkohol. Hrůůůza!
Je lepší když se děti postavý na vlastní nohy.
Kdyby s tím měl problém některý z rodičů, tak bych to i chápala. Ale nechápu, proč se do toho cpe nějaká vzdálená příbuzná. Určitě by také nebyla ráda, kdyby jí někdo radil, jak žít. Jinak tedy 21, navíc pokud slečna ještě studuje, se mi nezdá jako věk, kdy se má za každou cenu vypadnout z domova. A pokud rodiče nemají problém ji v době studií mít doma, tak to asi vzdálená příbuzná bude muset překousnout. Co bude pak, to se uvidí.
Myslím, že ani příbuzná nebude vědma, aby viděla do budoucnosti.
I já jsem několikrát spáchala tu hroznou věc, že jsem byla na dovolené někdy s kamarády, někdy s celou rodinou. Nemyslím jen rodiče, ale i tetu, sestřenice... Moc jsme se přes rok nevídali, tak jednou za čas jsme se prostě někam vypravili ve velkém počtu. Prostě hrůza hrůzoucí. Jak jsem to jen mohla spáchat...
Jinak tedy - budiž mi odpuštěno - jsem v pubertě nedělala ani průšvihy.
Vzdálená příbuzná asi touží, aby každý v širokém okolí kopíroval její život.
Jak si to která rodina zařídí, takové to má. Pokud jsou spokojení úplně všichni, není co řešit. Natož aby to řešil někdo, kdo s tou rodinou ani nežije.