Není to tak dávno, co medii proběhla šokující zpráva o psích jatkách u Chomutova. Ne jen, že toho byla plná ČR, ale i zahraniční tisk opět poukazoval o hrůzách, které se se psy v ČR dějí.

V kauze zatím nebyl nikdo potrestán, až na Ralfa. Psa, kterého se někdo zbavil, skončil v útulku. Pro Ralfa si přišli noví majitelé. Místo aby se dostal do tepla milující rodiny, skončil na talíři. Případ odhalili zaměstnanci útulku. Ne jedna návštěva ČOI v asijském bistru prokázala, že pokrmy pro hosty obsahovaly maso ze psů a koček.

Případ to bohužel není ojedinělý. Bydlím v okrese s nejvyšší kriminalitou, s vysokým počtem odloučených lokalit, s velkou koncentrací nepřizpůsobivých občanů, bezdomovců a přistěhovalců z Asie. V žádném případě nechci rozpoutávat vlnu rasismu. Chci jen to, aby i přistěhovalci a menšiny dodržovali zvyky naší země.

Často se stává, že je odcizen pes, kterého majitele nechali přivázaného před obchodem, někdy i přímo ze zahrady rodinného domu. Záběry z kamer občas zachytily prapodivného jedince, kterak psa odvázal a vedl neznámo kam. Pes ani individuum se ve většině případů nenašel. Také se tu a tam stalo, že se bezdomovec přiznal, že si přivydělává krádeží psa a následným prodejem určité skupině přistěhovalců.

Při jedné procházce jsem objevila rozpadající se dům, který je pronajat lidem z Asie. Na dvorku se povalovaly obojky. Chtěla jsem vše zdokumentovat mobilem, ale po dvorku začal lítat muž s mačetou. Raději jsem se zdejchla. Šla jsem na Odbor životního prostředí s informací, že mám podezření na psí jatka a rovněž jsem kontaktovala i KVS. Odpověď mě velmi zklamala.

Paní na úřadě mi sdělila, že si mám na cizí kultury pomalu zvykat, a že bude hůř.

Na KVS mi bylo řečeno, že o případech vědí, ale moc toho nezmůžou. Když mají hlášení a jdou na kontrolu, nesmí do objektu vtrhnout. Podezřelý tak získává čas na eventuální úklid a vypuštění psů z klecí. Pak stačí říct, že pes dostává najíst a ty klece jsou vlastně jen na přepravu. Zřejmě na výstavy a cvičák. Týrání dokonce není ani zabití. Týrání je opakované fyzické mučení. Psí maso není zakázané konzumovat. Je s ním pouze zakázáno obchodovat. Neznamená to však, že nemůžete psa prodat nebo koupit na maso. Nesmí se obchodovat pouze s mrtvým nebo naporcovaným zvířetem. Nesmí se podávat v restauracích. Pro svojí spotřebu však psa konzumovat trestné není.

Platí presumpce neviny. Tudíž bych musela dokázat, že pes byl na maso získán nelegální činností, např. krádeží.

V některých adopčních smlouvách z útulku chybí údaj, že zvíře nesmí být použito k dalšímu prodeji či jako potrava. Tento údaj chybí i ve smlouvě, kterou jsem podepsala já. V žádném případě by mě nenapadlo sníst nebo prodat zachráněného psa. Jen chci poukázat na to, že sníst psa z útulku není též trestným činem. Co není zakázáno, je přeci povoleno.

KVS i úřady chodí kolem problému po špičkách. Podle mě se jedná o klamání zákazníků. Myslím, že dobrou polovinu hostů by po jídle asi šlehlo, když by přišel číšník a řekl, že kuřecí čína byla ve skutečnosti připravena z kočky nebo psa. Nevím, jestli by si hosté dobrovolně takové jídlo objednali.

To je jedna věc. Ta druhá a hlavní je týrání zvířat. Myslíte si, že se pes získá, hned se usmrtí a nepociťuje žádný stres? Že je to to samé jako sníst prase z jatek? Já tedy ne.

Pátrala jsem po nějaké organizaci, která by mi pomohla problém vyřešit. Narazila jsem na Františku Zverkovou ze sdružení Šance zvířatům. I ona mi existenci psích jatek potvrdila a dokonce informovala o jednom případu z roku 2011.

„Františko, jak to všechno začalo. Jak jste se o jatkách dozvěděla?“

„Příběh se stal v roce 2011. Těsně před Vánoci mi zavolala známá, se kterou jsem v té době spolupracovala. Na periferii Plzně si lidé stěžovali na příšerný řev zabíjených zvířat. Zavolali policii a KVS. Ti našli zvířata x druhů žijících ve skleníku (společně s Vietnamci), namačkaní ve vlastních výkalech, podvyživení. Dle složení psů šlo o zcizená zvířata a pokupovaná štěnata (nebo různě posbíraná. Chtěla bych zdůraznit  nezodpovědnost množení psů a koček. Lidé si říkají, že na tom není nic špatného, když jim najdou domov. Přitom situace je taková, že mládata plní útulky. A i když domov najdou, zaberou tím místo někomu, kdo jej potřebuje nebo skončí právě takto. Není vůbec obtížné sehnat štěně na pokusy nebo na jídlo.

Řev sousedé Vietnamců zřejmě slyšeli, protože tradice těmto asijským národům velí zvíře před smrtí co nejvíce mučit.  Do krve  se vyplaví adrenalin, což je podle nich tím správným stimulem pro kvalitu masa a současně jim to zajišťuje konkrétní zdravotní „výhody“. Věří totiž, že maso z mučeného psa nebo kočky zajistí muži erekci, ženě plodnost, vyléčí člověka z různých nemocí, v létě je člověku chladněji, v zimě zase tepleji a podobné středověké pověry. Musíme si uvědomit, že jsou to názory lidí, kteří si v dnešní době kupují slonovinu nebo rohy nosorožců pro účely afrodiziakální... Proto je u nich běžné, že psy mučí elektrickým proudem, zaživa vaří nebo svlékají z kůže. Stejný osud postihne kočičky. Samozřejmě je třeba si uvědomit, že stejně jako u nás Čechů jsou rozdíly v mentalitě. U nás na vesnici také lidi věří, že jim psí sádlo pomůže vyléčit zápal plic. Je zdravé pro děti atd.. Přestože nejsou schopni vysvětlit, v čem by měla spočívat ta léčivá složka. Tak ani mezi Vietnamci nejsou všichni stejní... Jistě jsou tací, kteří uvažují stejně jako my a zvířata mají rádi.“zdroj animalsright

„To máte pravdu Františko. Moje kamarádka je z Číny, má psa a nikdy by psí maso nesnědla. Znám několik dalších asijských rodin, kteří  psa mají skutečně jako členy rodina nebo mazlíčka. Z vyprávění od jednoho mého kamaráda z Vietnamu znám případ, kdy za ním na návštěvu přišli jeho vietnamští přátelé na nějakou oslavu a mysleli si, že pudl ležící na gauči je určen na pekáč. Když jeho krajané začali připravovat hrnce a psa, vyděšený kamarád jim začal vysvětlovat, že pes se jíst nebude. Ani tento ani žádný jiný. Jeho krajané se na něj nevěřícně dívali. Pojďme se však vrátit k Vašemu příběhu. Jak vypadala zvířata, když jste si je přebírali?“

„Byli tam jak starší psi, pravděpodobně odcizení před nějakou sámoškou, ale i ta různě posbíraná štěnata, která mezi sebou neměla příbuzenské vazby.

Pejsci byli podvyživení, začervení (Pokud pomineme morální stránku, pak je tu ta zdravotní. A Vietnamci, kteří psi jedli se vystavují riziku nákazy parazity a nemocemi.). Psi byli především ve velice špatném psychickém stavu. Fenečka Pepinka byla oprsklá, takže se dala po psychické stránce rychle do kupy. Druhý, malý pejsek byla naprostá troska. Evidentně zvyklý na bití a kopání, které neustále očekával. Když ho chtěl člověk venčit, omylem o něj třeba zavadil nohou, tak se stočil do kuličky a jen čekal údery.... Jmenuje se Bertík - najdete ho na našich stránkách i Facebooku. Byla bych ráda za jeho propagaci. Zažil hrozné věci a snad by mu to pomohlo najít domov...

Vrátil se z adopce. Paní bohužel Bertíka venčila stylem, že ho vypustila mezi paneláky, kde si s ním děti dělaly, co chtěly. Proto má nyní Bertík z dětí strach a vyjíždí po nich. Což je důvod, proč ho paní vrátila zpět.

Pepinka se vzpamatovala díky své otevřené povaze poměrně rychle, Bertíček byl introvert. Bál se cizích lidí, neobvyklých předmětů, hluků. Je závislý na jedné osobě.“

„Františko, co dělat v případě, když mám podezření na psí jatka a jaký by měl být postup KVS? Můžete nám poskytnout informace. Myslím, že to bude čtenářky zajímat.“

„Jestli myslíte info o praktickém chodu KVS, tak to je bohužel smutná realita, kterou zná každý, kdo to řeší... Vyplatí se je otravovat, protože jsou povinni ten případ řešit a dát vyrozumění. Proto je ideální to řešit neanonymně, aby vám poslali vyrozumění. Jen tak se člověk dozví, jak to dopadlo. Nejlepší je jim dát podnět písemně a pořád je otravovat, zda už případ řeší.

Úřady, policie, KVS toto řeší velice neradi. ČR nemá samostatný orgán pro ochranu zvířat. Má to pod palcem státní veterinární správa, která je prakticky něco jako ČOI. Tedy zajímá se především o kvalitu masa a masných výrobků. Potažmo o nemoce skotu, zasahuje to do byznysu. Pohoda a ochrana zvířat je to poslední, co je zajímá. Je to pro ně zbytečné papírování. Pro jistotu vždy dají kontrolovanému vědět dopředu (žádný zákon jim to nenakazuje, jak jsem zjistila) nebo se nechají i rádi podplatit (bohužel i takovou máme zkušenost s úhyny ve zverimexu a inspektorkami KVS).“

Dala jsem na rady Františky a úřady otravovala dál. A zjistila jsem od příslušníka PČR, který si nepřeje být jmenován, že při příchodu policie byl objekt prázdný. Majitele budovy se nepodařilo vypátrat a zjistit tak, kdo v objektu bydlel. Nikdo není potrestán.

Příště se snad budu modlit za to, aby se v podobných objektech svítilo a vlítlo do objektu protidrogové komando.

Reklama