Za ta léta, co pracuji jako předsedkyně občanského sdružení Centrum Narovinu a pravidelně jezdím do Keni mezi tamní nejchudší obyvatele, jsem zažila spoustu srdceryvných příběhů. Některé jsou zvláště silné, nesou-li nadčasové poselství důležité pro celou keňskou společnost a mají-li, díkybohu, dobrý konec.
V Keni žije přes 40 různých kmenů, přičemž každý z nich má svůj jazyk, své vlastní zvyky a často se ostře vyhrazuje proti ostatním kmenům. Pro nás jsou podobné příběhy známé jen z divadelních prken nebo pláten kin, v Africe jsou ale každodenní realitou. Dospělý člověk by byl za pokus o stýkání se s jiným kmenem ostrakizován z obou stran. A co malé děti, kterým nic jiného nezbývá?
V rámci našeho programu „Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku“ zajišťujeme s pomocí sponzorů vzdělání dětem, jejichž rodiny by si jej nikdy nemohly dovolit. Děti poté svým „adoptivním rodičům“ mimo jiné píší dopisy, v nichž vypráví o svém životě a školních úspěších. Minulý rok v srpnu jsem cestovala do Keni také kvůli jednomu takovému dopisu. Keňská holčička v něm své „adoptivní rodině“ v Čechách velice znepokojivě popsala, jak to má u své opatrovnice, kam ji i s její mladší sestrou dala matka, těžké. Stěžovala si na špatné zacházení, časté fyzické tresty a spoustu namáhavé práce.
Ostrov naděje
Ve Viktoriině jezeře, na ostrově Rusinga Island, jsme před lety založili komunitní centrum „Ostrov naděje“. Jeho součástí je i sirotčinec, jak Tabitha - ona malá holčička - věděla. V dopise prosila, zda by mohla být i se sestrou umístěna zde, aby měla čas na učení. Její česká „maminka“ se na nás po obdržení dopisu obrátila a já jsem tedy jela prověřit, co přesně se v té rodině děje a jak můžeme pomoci.
V Nairobi jsem se sešla s oběma dívkami, Tabithou a Susan, jejich maminkou a mladším bráškou i s keňským koordinátorem, který měl Tabithu v „adopci“ na starosti. Na to setkání asi nikdy nezapomenu. Maminka obou dívek byla velice smutná a ustrašená žena, která se stále dívala do země. Tabitha mi vyprávěla, že po smrti tatínka si maminka vzala nového muže, který je doma nechce, a proto teď se Susan musí žít u jedné staré paní, která je velmi tvrdě bije a dává jim spousty těžké práce, takže často ani nemohou jít do školy. Jejich maminka vše potvrdila, a když jsem se jí ptala, jestli ví o tom, jak se o ně opatrovnice „stará“, jen tiše odvětila, že to ví velmi dobře, protože stejná paní vychovávala i ji. V očích té ženy bylo vidět, že nevidí žádnou možnost, co by s tím mohla dělat - nový manžel její dvě děvčátka prostě nechtěl a ona musela poslouchat.
Tabitha mě před svojí matkou prosila, aby směla i se svou mladší sestrou odjet do sirotčince, a v hlase té dvanáctileté odvážné dívenky byla slyšet starost o Susan, smutek i vztek na mámu, která je zradila.
Jsme z kmene Kikuyu
Zde ovšem mohl nastat problém, jak jsme všichni věděli. Sirotčinec se nejen nacházel velice daleko, ale hlavně tam všechny děti byly z jiného kmene - Luo. Ten mluví jiným jazykem než Tabithin a Susanin kmen, navíc zrovna mezi těmito kmeny, Luo a Kikuyu, panuje tradičně silná nevraživost, kterou také často politici zneužívají a rozdmýchávají tím nesmyslnou kmenovou nenávist a násilí.
Nic z toho ovšem holčičkám v jejich těžké situaci nevadilo a jejich maminka také souhlasila, i když bylo jasné, že je asi hned tak neuvidí. Rozhodla jsem se jim pomoct a ze setkání odjížděla s fotkami malé Susan, abych pro ni našla „adoptivního rodiče“, který by jí pomohl se všemi náklady v sirotčinci i ve škole.
Mezi přáteli
Už v září byly obě dívky na Ostrově naděje a i přes svou kmenovou příslušnost se tam rychle zabydlely, našly si spoustu nových kamarádů a dohonily vše, co jim kvůli špatnému zacházení při vyučování uniklo. Dnes patří mezi ty nejlepší ve škole, na ostrově se jim moc líbí a kromě přátel si nemohou vynachválit i hodné paní učitelky a vychovatelky. Obě jsou také velmi aktivní v dramatickém a sportovním kroužku. Po roce se dokonce Tabitha rozhodla jet navštívit svou maminku do Nairobi, takže jí snad jednou dokáže odpustit a usmířit se s ní. Zkrátka jejich smějící se oči a horlivé vyprávění jsou mi obrovskou odměnou vždy, když na Ostrov naděje přijedu.
Ale i pro všechny děti v sirotčinci a ve škole byl jejich příjezd příležitostí si na vlastní kůži vyzkoušet, že všechny předsudky, které slýchávají od dospěláků v komunitě, nejsou vůbec pravdivé. Mají za kamarádky holky z kmene Kikuyu a už jim nikdo nenamluví, že všichni Kikuyové jsou zlí lidé.
Tabitha a Susan byly prvními z jiného kmene, ale dnes je už Ostrov naděje útočištěm různých dětí z různých kmenů a přátelská atmosféra, která tam mezi nimi panuje, je úžasným příkladem pro celou komunitu. Zkrátka, často bychom se my dospělí měli od dětí učit!
Dana Feminová, předsedkyně a zakladatelka Centra Narovinu
Staňte se i vy součástí projektu „Ostrov naděje“! Navštivte www.centrumnarovinu.cz pro více informací o možnostech sponzorství, materiální podpory či dobrovolnické iniciativy.
Nový komentář
Komentáře
Trefa:krasna akce pro deti z Afriky.
Jsou vděčny za naši pomoc
A co pak?
Co ty děti dělají potom? když opustí sirotčinec?
To se ta máma nemohla nevdat?? Moje prababička se odmítla po smrti manžela provdat, protože nový muž chtěl její děti "zaměstnat" na svém statku...
To je naše adoptovaná Sandra z Keni ( je nás více rodičů).Sandra drží naše fotografie.Já jsem s tím pejskem.
Jak mají děti v některých částech země těžký život si tady u nás nevíme vůbec představit.
taky je obdivuji, ale i u nás jsou plné dětské domovy...
obdivuji lidi, kteří adoptují tyto děti a dají jim šanci na lepší život