Prvomájové průvody mám vryté do paměti snad navždy. Jako dítko školou povinné jsem na ně vždy zírala s obdivem. Moc se mi líbilo, jak se různě uniformovaní lidé řadili do různých formací a jak šustila mávátka a na oknech vlály vlajky...

Tenkrát jsem nechápala ještě politiku - líbilo se mi to, protože to bylo vždy slavnostní. Byla ze mě vzorná Jiskřička a pak Pionýr - protože podle ostatních to tak bylo správně... Dnes už chápu všechny souvislosti, ale tenkrát to tak nebylo... Měla jsem kamarádku v Rusku - dodnes si pamatuji její jméno: Jelena :-) - psaly jsme si dopisy a vyměnily jsme si pionýrský šátek, který jsem hrdě nosila :-).

Dnes se nad vším jen pousměji, ale tenkrát jsem byla nadšená, že umím jako první ze třídy vázat šátek správně - na „jedničku" - i sama sobě před zrcadlem - a před průvodem se u mě shlukla půlka třídy, abych jim opravila špatně zavázaný uzel :-))).

Když se při státním svátku dávaly večer věnce k Pomníku padlým, líbilo se mi rozzářené město lampiony... Také ten „objev", kdy se přišlo na to, že lepší než svíčka v lampionu (protože často začal hořet nejen lampion, ale i jeho blízké okolí) je plochá baterka a žárovka v něm - no to byl tehdy vážně objev s velkým „O"... :-) Byly to pro mě prostě vždycky slavnostní chvíle - kdy se vydalo celé město do ulic, všichni se hezky oblékli, řadili se do předepsaných zástupů a usmívali se, kdy byly pro děti uspořádány různé akce a dostávaly se ceny... Prostě svátek...

Všechny průvody u nás ve městě vždy končily v zámeckém parku. A já vždy stála na tribuně vedle těch nažehlených generálů a nejvyšších představitelů města a slavnostně se dívala směrem ke vztyčující se vlajce. Pak jsem přistoupila k mikrofonu a začala přednášet básně nehybně stojícímu davu lidí. Při oslavách Velké říjnové revoluce se rozeznělo celým městem z mých úst:

"... Pro koho Lenin žil?
Všem lidem pro štěstí...
Dnes spokojeně odpočívá na Rudém náměstí..."

I teď - při psaní těchto řádků - se usmívám. Je to vzpomínka na mé dětství - takové, jaké bylo... Když k nám přišla nějaká návštěva, chtěla, abych jim básničku přednesla, a pak se všichni hodně dlouho a upřímně smáli... Tenkrát jsem vůbec nechápala, proč... Dnes už to vím... a také se usmívám...

xx-b

Jak bych to tak nejlépe řekl? Je dobře, že se ještě dokázali smát. Pamatuji si, jak jsem strašně řval, když mi takhle na podzim u pomníku s rudou hvězdou shořel lampión. V podstatě jsem byl jediný, kdo u něj tehdy spontánně řval. Ostatní kolem asi zatínali zuby. Ale jo, pro nás, pro děcka, to bylo vzrůšo. Ale že bych se ještě dnes usmíval? No děkuju pěkně.

Reklama