V žebříčku čtenářů Národních novin v roce 1939 skončila sice mezi herečkami na 3. místě, ale s Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou, Natašou Gollovou či Hanou Vítovou se její popularita nedala srovnávat. Ačkoli si nikdy nezadala s nacisty, dokonce se říkalo, že si nechala operovat zdravý kotník, aby nemusela hrát v německém filmu, její poválečné osudy neměly díky komunistům do tragédie daleko.


Narodila se v roce 1912 v úplně obyčejné pražské rodině a byla vlastně vymodleným dítětem.  Měla o osm let starší sestru a tatínek se zpočátku těžko smiřoval, že se nenarodil syn. Jiřinka totiž měla nahradit bratra Antonína, který zemřel ve dvou letech. Tatínek ji odmalička vedl ke sportu a vlastně ji jako kluka vychovával. Dokonce ji oslovoval Jirko, což se nakonec ujalo v celé rodině. Malá Jiřinka odmalička milovala film, ale po divadle zatoužila až díky vystoupení na školní akademii – a to tak silně, že se rozhodla, že půjde studovat konzervatoř. O tom ale konzervativní tatínek nechtěl ani slyšet. Mít komediantku v rodině!

Byla tu ale naštěstí milovaná maminka, s níž se spřáhla, a ta jí umožnila udělat přijímací zkoušku na konzervatoř. Před tatínkem pak skoro rok hrála, že studuje na obchodní akademii.  Když se dozvěděl pravdu, bylo samozřejmě zle a milou dcerunku vyhodil z domu. Jiřina si pohotově našla podnájem a už jako studentka začala účinkovat v některých pražských avantgardních divadlech pod dívčím jménem své maminky jako Jiřina Papežová.

Již jako konzervatoristka získala menší roli v Národním divadle, kde pak ještě před dokončením studií v roce 1930 získala angažmá. Po šesti letech pak na dlouhá léta zakotvila ve Vinohradském divadle. To už jí tatínek dávno odpustil, když viděl, jaké úspěchy dcera slaví. Bohužel se toho nedožila milovaná maminka, která ji tolik podporovala.
V roce 1933 se stala Jiřina Štěpničková velkou divadelní hvězdou díky roli Maryši ve stejnojmenném dramatu bratří Mrštíků. Tehdy o představení mluvila celá Praha a tato role se později stala i nejslavnější Jiřininou rolí filmovou. Vedle krásných rolí potkala v divadle i svou první velkou lásku. Byl jí herec Ladislav Pešek. Nějakou dobu spolu žili, a dokonce spolu filmovali. Byli však oba příliš temperamentní, oba se hnali za kariérou a nikdo nebyl ochoten nic vztahu obětovat. Hovořilo se ale  i o nějaké šílené fanynce, která hrozila Peškovi sebevraždou – a jednu takovou demonstrativní dokonce spáchala – pokud se s ní neožení.

Další velkou hereččinou láskou se stal hezoun třicátých let Gustav Nezval. Tajný vztah, údajně ne platonický, začal při natáčení Babičky, v níž si Jiřina Štěpničková zahrála Viktorku a Nezval černého myslivce. Tvořili spolu krásný pár, a tak je potom režiséři spolu často obsazovali. Zahrála si s ním i v Muzikantské Lidušce či Janu Cimburovi. Jenže Gustav Nezval byl ženatý…



V roce 1944 se při natáčení filmu Děvčica z Beskyd seznámila Jiřina Štěpničková s budoucím otcem svého jediného syna Jiřího. Jan Samec byl akademický malíř, pedagog a scénograf a mimo jiné také profesor tělocvik a kreslení v Písku. Ve filmu lyžoval jako dublér za Jaroslava Vojtu.

Protože po válce nedostávala Jiřina Štěpničková odpovídající role, rozhodla se na začátku divadelní sezóny 1946/47, že pojede do Londýna, kde se chtěla zdokonalit v jazyce a následně se porozhlédnout po divadlech či možnostech filmování. Jenže brzy zjistila, že je těhotná. Protože nechtěla zůstat svobodnou matkou, provdala se na československém velvyslanectví za Jana Samce. Ten nebyl obřadu přítomen a své „ano“ doložil později písemně. Pár dní po této „svatbě“ se v Londýně narodil syn Jiří, který nesl původně příjmení Samec a který si později zvolil jako svůj umělecký pseudonym jméno své matky. Rychlá svatba i narození syna tehdy vyvolalo hodně dohadů, kdo byl skutečným otcem malého Jiřího. Byly to ale nepodložené spekulace. I když herečce její přátelé radili, ať už v Londýně zůstane, neposlechla. V květnu 1947 se vrátila i s měsíčním synkem do Prahy.  Manželství s Janem Samcem nemělo dlouhého trvání, po roce bylo rozvedeno.

Jenže to už se poměry v Československu začaly radikálně měnit. Brzy po „Vítězném únoru“ se rozjela tajná akce s názvem Generální prevence. Jejím cílem bylo vybrat z každého oboru alespoň jednu osobu, z něčeho ji obvinit a exemplárně potrestat! Za oblast kultury byla vybrána Jiřina Štěpničková.

V létě 1951 dostává od režiséra Františka Čápa dopis, aby přijela do Německa, že tam má pro ni práci. Past, kterou narafičila StB, Jiřina Štěpničková neprohlédla! Po dlouhém rozmýšlení se rozhodla, že do Německa přece jen pojede. Nabídla své kamarádce Růženě Daňhové, aby jela i se svou roční dcerkou s ní. Ona bude filmovat a někdo se musí starat o čtyřletého synka a domácnost. Jenže dopis byla zdařilá provokace a z převaděče se vyklubal estébák! Kousek před hranicemi byli všichni zatčeni. Akce Generální prevence se povedla!
Během medializovaného dvoudenního procesu, který brzy následoval, byla Jiřina Štěpničková odsouzena k patnácti letům vězení! Přitížily jí petice z Vinohradského divadla, které pro ni žádaly trest smrti. Nepomohly ani petice z Národního divadla, kde se její bývalí kolegové naopak zasazovali za její propuštění. Za mřížemi pardubické věznice strávila necelých deset let. Syn Jiří po krátkém intermezzu v dětském domově prožil dětství u prarodičů a svého otce v jeho nové rodině. Matku směl navštěvovat jednou za tři měsíce na několik desítek minut.



Brány věznice opustila Jiřina Štěpničková několik dní před velkou amnestií v roce 1960. Majetek jí byl samozřejmě zabaven, takže se synem zpočátku živořila v jedné místnosti bez vody. Ke své profesi se vracela pomalu a opatrně. Nejdříve směla působit v rozhlase, pak teprve uvažovala o návratu do divadla. Na Prahu ale zpočátku neměla nárok. Když dostala nabídku účinkovat na Kladně, okamžitě souhlasila. Nakonec získala angažmá v Realistickém divadle a bylo jí umožněno i filmovat.
Dočkala se i oficiální rehabilitace a následně titulu zasloužilá umělkyně. Její životní pouť se uzavřela v roce 1985. Příčinou její smrti byla rakovina…
 
Foto: Wikipedia, youtube.com, kniha Jiřina Štěpničková: Herečka v pasti
 
Na našem webu jste si také mohli přečíst:

Reklama