„Pro druhé dítě už mi nezbyla žádná láska,“ svěřuje se Kateřina (31)

každý to má jinak 

Tak to nepochopím !!!

Tohle mi trochu zavání opičí láskou. Aby se tato citová závislost na jednom dítěti nakonec neobrátila proti matce. Za čas dceři tato přehnaná pozornost může lézt na nervy a začne se bouřit. Jsou děti, které jedináčkem být chtějí a nesnesou konkurenci, ti to pak v životě mají hodně těžké. Jsou ale také děti, které od malička touží po sourozenci a jsou schopné rodičům mít do konce života za zlé, že jim žádného nedopřáli.

Já osobně si nedovedu představit, že bych měla jen jedno dítě. Člověk pak všechny naděje vkládá do jednoho tvora, který tu tíhu zodpovědnosti nemusí unést. Nehledě na to, že bych o jediné dítě měla mnohem větší strach a nedovolila bych mu tolik, jako když mám děti tři. Ono je pro ně ve výsledku dobré, když mají více volnosti a tím pádem i zodpovědnosti, než když jim někdo všechno nalajnuje. I dítě potřebuje, aby se rodič věnoval občas i někomu jinému, a nemělo ho pořád za zadkem.

KKazdy se muze sam rozhodnout kolik chce deti. Ja mam dve a miluju obe dve stejne.

Myslím, že paní trochu rozumím.Já se bála ,že nebudu mít ráda dokonce ani mé první dítě.Neuměla jsem si to představit.Nyní své děti miluji a jsem ráda ,že je mám. Maminka vždy najde lásku pro své děti a myslím, že je jedno kolik jich je.A peníze? Rodina na tom není špatně ,aby nemohli mít druhé dítě.  Sourozenci jsou v životě důležití. V dětském věku ,ale i dospělosti. Jsou určité věci ,které třeba než s rodiči, později s manželem či manželkou ,proberete raději se sestrou či bráchou. Já jsem již v důchodu a nyní se starám o svoji sestru,která je o 17 let starší.Když jsem byla dítě ,tak mě občas hlídala ona a nyní se to obrátilo.Měla jsem ještě třetí sestru,ale ta již zemřela.

Taky jsem se presne tohoto bála a můžu ji ujistit že to tak není.Bala jsem se dokonce že to druhé dítě nebudu mít tak ráda. Ale mám je ráda oba dva..Prvního mám kluka 5 let,který nechtěl sourozence a teď je na malou tak neuvěřitelně hodný.Uplne na nem vidim jak mu to prospělo. Přemýšlela jsem spíš nad tím aby tady někoho určitě měl až mi s manželem umřeme. Je jasný že třeba bude mít rodinu,ale zase si člověk říká co když si nikoho nebude moct najít,nebo bude rozvedený.No prostě aby se měli vzájemně o koho opřít a teď už je jistý že tu bude mit o 5 let mladší sestru??

Aby z Marušky nakonec nevyrostl neschopný jedinec, který je naučený, že maminka skáče okolo, že má vždy, co chce... Nerostou takto právě ti příšerní jedináčkové? Ano jsou i normální jedináčci s normálními rodiči. A nějak nechápu ty nároky na kvalitní školu, o tom snad rozhoduje nadání dítěte, ne peněženka rodičů? Nebo všechny státní jsou fuj a Maruška bude chodit jen do soukromých. Ty já osobně za kvalitní nepovažuji - možná MŠ, kde je míň dětí a učitelky se jim mohou více věnovat, ale další stupně opravdu nevím.

Také mě tyto myšlenky napadaly, když jsem 5 let žila jen pro svého synka, ale moje zlatá tchyně mi tenkrát řekla jednu věc, kterou nikdy nezapomenu - že láska k dítěti se nedělí, ale násobí - a měla pravdu :) Navíc jsem před dvěma lety o syna tragicky přišla, a nevím, jestli bych to vůbec byla schopná ustát, kdyby byl jediný a nebyla na světě ještě dcerka. Přijít o dítě je hrozné vždy, ale přijít o jediné dítě, to si neumím představit.

Mám 3 děti a všechny miluji stejně.

Napoleon Bonaparte „Budoucí osud dítěte je vždy dílem matky.“ 

Vždy je to jen na rodičích, kolik dětí chtějí mít. Je krásné dát rodičovskou lásku jednomu či třem dětem. Říci o rodičích kteří chtějí mít 2-3 děti....že se množí jak sarančata je ubohé. A toto....Nikdy nepřekousnu, že by moje holčička byla na druhé koleji. Prostě mi asi nepůjde podruhé otěhotnět. To se přeci stává…“ spiklenecky zvedá obočí Kateřina.  .....to mi zas přidadá jako názor sobeckého zmetka vůči partnerovi. 

Znám pár jedináčků a ta sobeckost tím že se nikdy nemusel s nikým dělit, že se vždy a za všech okolností vše točilo okolo něj se vždy projeví. 

Ať jich má kolik chce, jedno nebo dvě. Je to na ní, je dospělá.

Musím přiznat, že jí trochu rozumím. Prckovi za chvíli budou dva roky a už začínáme přemýšlet, že mu pořídíme sourozence. Jedináčka určitě nechceme. Nedávno jsem zrovna přemýšlela, že to druhé dítě se prostě nebude mít jako to první - nemyslím teď mateřskou lásku (nevěřím, že normální matka dokáže milovat druhé dítě méně než to první), ale prostě mu nebudu moct věnovat tolik času, protože svoji péči musím rozdělit mezi dvě děti. Ale udělám vše pro to, aby se ani jedno dítě necítilo nějak ochuzené. Každopádně je to Katky věc - pokud to tak cítí, nedělala bych si násilí. Třeba to časem přehodnotí, až bude holčička větší.

Milí diskutující / odsuzující, nemyslíte si, že je úplně jedno, kolik dětí má autorka článku? Když jí vyhovuje mít jedno dítě, je to tak správné a když se vy množíte jako sarančata a je vám tak dobře, je to také v pořádku? Proč máte potřebu někoho odsuzovat za to, jaký žije život? Vždy mne zaráží, kolik se u podobných článků najde moralistů, samozvaných psychologů, kteří vnucují ostatním svůj, jediný správný, názor a životní styl. Zřejmě máte asi málo starostí sami se sebou...

Potěš koště. Dceři je 24 hodin k dispozici. Chudák dítě to má perspektivu, matku stále za zádelí.

Mateřská láska se nedělí, ale pouze násobí :-)

Nikdy jsem nechtěla jen jedno dítě . Ani bych nechtěla být jedináčkem . A ta pani by měla navštívit odborného lékaře ...

Vážené dámy, máme tři děti a není větší radost, než s nimi sdílet jejich radosti a strasti. Člověka od světa zvířat mimo jiné odlišuje činnost mozku, kdy se rozhoduje hlavou a ne pudově. Kdyby takto uvažovala většina lidí, tak už tu dávno nejsme. Uvědomme si, že při "produkci" méně jak 3dětí na rodinu vymíráme, což se týká především tzv. západního světa, který má oproti zbylému světu mnohem vyšší životní úroveň. A v tom je zakopaný pes, zpohodlněli jsme. Důvody popsané v článku bych nazval sobectvím. Při takto pojaté mateřské lásce vyroste pravděpodobně méně šťastné dítě bez sourozenců, které pro rozvoj mají daleko větší význam než opičí láska rodičů. Děti potřebují rozlet. Šťastný táta

Taky jsem se zamilovala do svého prvorozeného a neuměla si představit, že bych stejnou láskou mohla milovat další dítě. Ale vždycky jsem byla rozhodnutá nemít jedináčka, ti, které jsem poznala, mi připadali absencí sourozenců poznamenaní, přinejmenším ochuzení. Staršímu synovi jsem tedy mladšího brášku "pořizovala" skoro jako další hračku nebo jiný komfort z mateřské lásky. Do toho mladšího jsem se zamilovávala postupně. Aniž by to kdokoli předem tušil, narodil se právě, když pro naši rodinu nastaly těžké časy, kvůli tomu si ani nedokážu vybavit den jeho prvních narozenin, dlouho jsem se za to styděla. Na co ale nezapomenu, byl jeho těžký zápal plic v necelých dvou letech a jeho vysílený a málem vyhaslý pohled. Naštěstí je to náš nezničitelný Štír... Neplánovaně jsem pak otěhotněla potřetí. Dnes všechny tři svoje děti miluju stejně a zároveň každé jinak, protože každé z nich je jinak úžasné. Díky nim jsem pochopila, jak křesťanský Bůh může být trojjediný. I moje mateřská láska je totiž trojjediná.

Děti mám dvě a žádné není "odbyté". Kdoví, co si ta žena představuje pod slovem "láska". Podle mne je to především péče a povinnost. To ostatní je něha, kterou ve mne to malé stvořeníčko vyvolává. A že by moje rodiče měli rádi jen první dítě a ostatní "odflákli" - tak to si nemyslím. Je pravda, že je spousta jedináčků. Já si nedovedu představit, že bych byla jedináček, my jsme se sourozenci měli docela dobrou partu.