Jako malá holka jsem byla tátova princeznička. Až dnes vidím, co ta jeho „láska“ obnášela...
Mazlení, pusinkování, tulení se k sobě v postýlce....

 

Vybavuji si, jak mi byly jeho doteky odporné, jak jsem ho prosila, aby mě nechal na pokoji. Jak jsem žadonila, že chci spát, že nechci, aby si ke mně lehal.

Kdepak, žádné prosby, žádný pláč nepomohl. Táta mi vždy říkal, že to je normální, že se takto tatínkové chovají ke svým dceruškám... Ale že se o tom nesmí mluvit. Že je to tajemství, a pokud ho někomu prozradím, odnese si mě čert.

 

Bylo to hnusné, odporné...

Nyní, v dospělosti jsem si řekla, že se zkusím té nenávisti k němu zbavit. Zahodit ji, dát otci šanci.

 

Toto přesvědčení mi zůstalo do chvíle, než mi na oslavě narozenin zajel rukou pod sukni a dotkl se intimních míst. Tím se ve mně vše zlomilo, veškerá nenávist k němu se probudila s ještě větší silou.

 

Nenávidím svého otce a nestydím se za to.

Nikdy nedopustím, aby se jen přiblížil k mé dcerce, nikdy mu neodpustím.

 

Má matka o ničem dodnes neví...

Zda tušila, co se děje? Těžko říci... nechci po tom pátrat. Pak bych totiž už nemusela nenávidět jen otce, ale i matku...

 

Chci zapomenout, vymazat své dětství z paměti. Škoda, že to nejde, škoda, že neexistují prášky zapomnění.

 

S pozdravem

Zuzka


Milá Zuzko,... tvůj příspěvek mě doslova šokoval. Je hrozné, jaké věci se kolem nás dějí, a bohužel jsme často slepí, hluší a zahledění jen do sebe...

Moc ti přeji, aby si dokázala alespoň částečně zapomenout... Aby si byla schopna zahnat všechny ošklivé vzpomínky do nejzazší skulinky v paměti... Aby si už měla jen a jen šťastný život, plný té skutečné lásky.

 

Měj se krásně, posílám nejen pohlazení, ale i hezký dáreček. Snad ti udělá radost ;o)

Reklama